Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Nájmy a jak na ně

Existují dva způsoby, jak spolehlivě zničit město. Kobercový nálet nebo regulace nájmů. Říká se to již dlouho. A svého času to myslím napsal i Respekt. To ještě nebyl výrazně levicovým časopisem. Dávno již tomu.

Ve čtyřiatřicátém čísle Respektu vyšel článek Tomáše Lindnera Krotitelé nájmů. Popisuje snahy o řešení nájemného, jež se v berlínské metropoli takříkajíc utrhlo z řetězu. Snahy, jež vyvíjí současné radikálně levicové vedení berlínské radnice. Nechtěnou symbolikou si autor vybral exemplární ukázku boje proti vysokému nájemnému – dům na Karl-Marx-Allee. To že uprostřed Berlína trůní takováto nepřejmenovaná třída ale nikomu nějak divné nepřichází. Nakonec sochu duchovního otce komunismu (a svým způsobem i nacismu) v jeho rodišti odhaloval předseda Evropské komise. Předstírající (zřejmě v obvyklé lehké podnapilosti), že je konzervativcem. I to symbolizuje hluboký úpadek kdysi konzervativních a pravicových stran v Evropě. Jež stály u zrodu předků Evropské unie a tím i Unie jako takové. To nebyli socialisté, to byli ryzí konzervativci. Není však náhodou, že Berlínu dnes vládne rudo-rudo-zelená koalice, tedy vysloveně radikálně levicové uskupení. Jeho součástí je i Die Linke, strana v podstatě komunistická (pohrobek SED), lhostejno, že v čele má dnes západní Němce. (Mimochodem, stejně jako nezřídka i AfD…) Pokud autorovi i dalším nevadí účast faktických komunistů na vládě někde v Německu, neměla by mu tedy vadit ani u nás…

Nyní chce vládnoucí (ultra)levice v Berlíně zmrazit nájmy, a to i ty nízké. Jedná se o naprosto spolehlivý prostředek, jak zajistit chátrání bytového fondu (a tedy i města jako takového). Podobnou cestou je i zmiňovaná Milieuschutz (spíše ochrana prostředí či okolí než sousedství). Tam je, jak se píše v článku, bez dohody s nájemníky i městskou správou zapovězena rekonstrukce a tedy i možné zvyšování nájemného. Městské čtvrti pak navíc mají předkupní právo. Vlastnické právo je tak radikálně omezeno. Někomu by to mohlo připomínat i omezení vlastníků činžovních domů u nás za bolševika (jež dovedlo velkou část těch, kterým jejich domy hned zpočátku nesebrali – čti neukradli – aby „dobrovolně darovali“ dům státu). Tak daleko v Berlíně ale ještě nejsou. Tedy zatím. Média, i zahraniční, již zaregistrovala návrh šéfa JuSo, tedy socialistických mládežníků (SPD), na znárodňování bytových objektů.

V článku je široce citován jakýsi Sebastian Scheel z Linke, nejvýše postavený úředník odpovědný za bytovou politiku radnice, jak se píše. A opět, nikomu nepřijde trochu podivné, že o takovýchto věcech v německé metropoli rozhoduje faktický komunista. Článek sice poctivě uvádí, že o přípustnosti takovýchto omezení vlastnických práv bude ve finále rozhodovat soud a uvádí i rozumné hlasy proti této dosti šílené politice. Nicméně z dikce článku je zřejmé, pro kterou stranu bije srdce autorovo.

Na druhou stranu je pravda, že pokud dojde k vítězství ideologie nad zdravým rozumem na opačné straně, ani to nemůže přinést nic dobrého. Byla to zběsilá privatizace bytového fondu u nás, jež zbavila většinu obcí nejen majetku, který sice nijak zázračně, přesto ale pravidelně a spolehlivě vynáší jisté příjmy. Ale který též umožňuje obcím vytvářeti politiku bydlení. Ovlivňovat, kdo v obci žije. Výsledkem je třeba takové sídliště Janov v Litvínově, které za babku privatizovali místní a v nemalé míře je pak za částky, jež jim připadaly vysoké, prodali realitkám, které tam vystěhovávaly nepřizpůsobivé, zejména Romy a uvolňovaly tak atraktivní lokality. Když pak přišly problémy, bylo město bezmocné. V Česku je tak extrémně vysoký podíl vlastnického bydlení v bytových, tzv. činžovních domech, jež jinde patří spíše k uspokojování vysoce solventní klientely. Třeba zdůraznit, že i u nás se v devadesátých našly obce, které odolaly vládnoucímu trendu a dnes z toho profitují. Třeba schopností pečovat o seniory. Příkladem budiž kupříkladu Třeboň.

O čem se článek ale nezmiňuje vůbec, to je jiný podstatný jev, který zapříčiňuje dnes extrémní nárůst nájemného i nedostatek bytů. A to je tzv. sdílení, druhdy tak vynášené pokrokovými levicovými komentátory. Airbnb samozřejmě žádné sdílení není, jedná se o ryze komerční aktivitu, jež zvýhodňuje majitele bytů v atraktivních lokalitách, pro něž je daleko výhodnější byty pronajímat turistům než nájemníkům k bydlení. Výsledkem je drastické vylidňování center, masivní daňové úniky. O tom, že to vytváří více než neférovou konkurenci hotelovému a dalšímu ubytovacímu podnikání ani nemluvě. Airbnb i podobná aktivita v taxislužbě, Uber, byla pro levičáky svého času vzývanou ikonou. Vždyť oč lepší (a uvědomělejší) je sdílet než vlastnit. Dnes o těchto tématech spíše cudně mlčí.

Dostupné bydlení je skutečně problém. Jak se módně říká, komplexní problém. Řešení opravdu nebude jednoduché ani rychlé. I Česko je příkladem země, která se s tímto nevyrovnala. A snad se o to ve skutečnosti ani nesnaží. Výrazný akcent – dost možná i nechtěný – na vlastnické bydlení podvazuje flexibilitu pracovní síly a co hlavně, zatěžuje mladou generaci hypotékovým balvanem na krku. Jhem leckdy téměř vnuceným. A to bez nadsázky na celý život. Žádné rozumné řešení tu není v dohledu. S obdobným problémem zápasí i jiné země, jiná města. Byť v jiné podobě. Administrativní regulace nájemného je však asi tou nejhorší cestou. Tou rozumnou může být kombinace různých metod. Jako je sociální bydlení (zde ovšem reálně hrozí budování ghett chudobných a vytváření celoživotní závislosti na sociální podpoře; obé u nás důvěrně známe). Jistě v to lze zahrnout i podporu družstevní výstavby, ale i komerční výstavby nájemního bydlení. Komerční výstavba se třeba u nás budování právě tohoto bydlení vyhýbá jako čert kříži, stále se za stávajících podmínek nevyplácí. Patří sem také efektivní územní plánování a povolování staveb, u nás sloužící jako účinný prostředek inhibující relevantní výstavbu. A – last but not least – i potírání onoho ještě nedávno tak vzývaného „sdílení“. Čti krajně neférového podnikání v ubytovacích službách, nezřídka i prostřednictvím cizího majetku. A přispívajícího nejen k enormnímu růstu nájmů, ale i již zmíněnému vylidňování center měst, další tikající bombě. Zásadní roli zde hrají obce. Ty ovšemže k tomu potřebují vlastní nemovitý majetek, u nás po velice neuvážené privatizaci bytového fondu povýtce zhublý.

Naivita levicových intelektuálů je neměnná již od dvacátých let minulého století. Tehdy se jednalo o salonní bolševiky. Jejich dnešní nástupci se od nich nikterak neliší. A představují v konečném důsledku i obdobné nebezpečí. Jejich předchůdci dláždili tenkrát ve víře nejlepší cesty do koncentráků, gulagů. Pomáhali činit třeba takového Stalina salonfähig. A dnes? Zatím slyšíme návrhy, jak omezovat soukromé vlastnictví. Na každý pád je symptomatické, že o problému Airbnb, tedy tomu, co zcela bezpochyby i v Berlíně mohutně přispívá k bytové krizi, v článku není ani zmínky.

 

Blog je založen na komentáři k výše uvedenému článku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama