Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Od migrace ke stěhování národů

Migrace je tématem dneška. A asi jím hodně dlouho i zůstane. Stává se dominantním politickým tématem, předmětem sporu, bohužel ale především hřištěm, na němž exhibují radikálové, zleva i zprava. Chybí seriózní politický i odborný diskurs, absentují návrhy reálného řešení. Či je jich jak šafránu. A to, co nás dost možná čeká, je novodobé stěhování národů. Naplní-li se černé scénáře, byla syrská migrační vlna jen lehkou ouverturou.

Migrací se zabýval i článek Tomáše Lindnera Chci být někým, chci do Evropy v sedmém čísle Respektu. Článek poměrně přesně popisuje situaci na místě, tedy v západoafrickém Senegalu. I to, co k ní bezprostředně vede. Hůř už dopadá, pokud se východiska ze současné krizové situace týká. Tady jen naznačuje, a navíc ještě špatně. A přitom problém, který v Africe zraje, hrozí otřást Evropou. To, že se těžko ztotožníme s postoji pravých extrémistů neznamená, že budeme podezírat levé liberály, že jsou či budou schopni dojít k řešení. Nakonec, i tento článek je toho dokladem.

Afrika je velice problémový kontinent. Ale ona jím je už vlastně po staletí. Zájemcům o slušný přehled lze doporučit fundovanou knihu Dějiny Afriky od Jana Klímy. Autora znalého a objektivního. Již Afrika v předkoloniální éře by se dala charakterizovat souslovím špatná správa. Byť tehdy se to tak samozřejmě nenazývalo. Nicméně právě vnitřní poměry afrických zemí usnadnily evropskou kolonizaci. Srovnejme ale, jak dopadla kolonizace kupříkladu na velkou část asijských států a jak tyto fungovaly po osamostatnění. Zní to provokativně, ale třeba taková anglická koloniální správa byla pro řadu zemí nepřehlédnutelným přínosem. A jednobarevné vidění koloniální éry neodpovídá realitě ani v Africe. Z pohledu historie tak vyznívá až sarkasticky závěr tendenční glosy Zuzany Boehmové v předposledním Respektu Co mohlo být v Africe. Když  – podle ní – mnozí afroameričtí diváci dumají nad tím, co by bylo, kdyby je tehdy nepřivlekli z Afriky, je odpověď nasnadě. Byli by nepředstavitelně chudí a snažili by se dostat do Evropy, když ne do Ameriky. Něco tak nekorektnistického v levicovém periodiku ale zaznít nemůže…

Rok 1960 byl rokem Afriky. Nyní z odstupu už není tak jisté, zda byl pro Afriku až tak šťastným. Bývalé kolonie se rychle osamostatnily a převzaly vládu i řízení věcí svých do rukou svých. A to co koloniální éře předcházelo – špatná správa – to ji i v neztenčené míře následovalo. Moderní dějiny afrických států jsou ve většině případů rychlým sledem státních převratů (to se pravda v poslední době uklidnilo). A také setrvalého hospodářského úpadku. Modelovou zemí v tomto ohledu je asi Zimbabwe, bývalá Jižní Rhodesie. Nekorektnisticky řečeno, pod nadvládou bílého muže bohatá země, obilnice Afriky. Pod místní vládou postupně jedna z nejchudších zemí, jako „bonus“ pak brutální diktatura. A poslední střídání stráží na tom nezmění pranic, jen se vymění figury. Senegal, země, o níž je inkriminovaný článek, je asi vzornou zemí, jak pokud se hospodářství týká, tak i stran politické stability. A nabízí se tedy otázka – je-li v takto složité (přinejmenším) situaci i takováto země, jak na tom asi bude zbytek kontinentu? V letech 1996, 1999 a 2005 byly africké země v neobyčejně rozsáhlé míře oddluženy. Nyní Africe opět hrozí finanční krize, řada zemí je na pokraji státního bankrotu. Imperialismus ani kolonialismus za to opravdu nemohou.

Problém je tedy celoafrický. K tomu navíc je pásmo Sahelu zasaženo postupujícím suchem, které také nemá řešení. Jen rozšiřuje krok za krokem neobyvatelnou část Afriky. To vyvolává a hlavně bude vyvolávat takový tlak ne na migraci, spíše na stěhování národů, že proti tomu krize typu syrské války budou, při vší úctě k jejich hrůzám, spíše lokální legráckou. Co s tím? Problém špatné správy je z Evropy neřešitelný, v Africe je tak trochu nad tuzemské síly. To samozřejmě neznamená, že by se Západ neměl v tomto ohledu přestat angažovat. Jen je potřeba odhodit přetvářku a přestat si hrát na to, že naše hodnoty jsou hodnotami celého lidstva. (Nakonec budeme ještě rádi, zůstanou-li alespoň hodnotami evropskými.) Demokracie v našem slova smyslu a z ní vyplývající politický systém je v Africe (ale zdaleka nejen tam) věcí zhola nereálnou. A v podstatě i nežádanou. Jak říká právě Jan Klíma: Volby v Africe vyhrává ten, kdo je právě u moci.  A pokud nějaký autoritář, nestyďme se ale klidně říkat diktátor, jako třebas Yoweri Museweni v Ugandě, své zemi prospívá a ta jde kupředu, tak Pánbůh za to zaplať. Vždy když se Západu podařilo odstřelit nějakého diktátora či alespoň k tomu napomoci, jeho nástupci byli nesrovnatelně horší. Ke škodě dané země, nezřídka ale nejen její. Vzpomeňme jen na iránského šáha.

Jak tedy pomoci Africe? Určitě ne tam posílat peníze. Ty zkorumpované elity bez mrknutí oka rozkradou a budou dál stát s nataženou dlaní, tentokrát s pocitem, že na ty dary mají jaksi právo. Nemají. Je to jen dobrá vůle. Férový obchod, podpora vzdělání, to jsou jistě cesty. Byť rozhodně nikoli samospasitelné. Určitě tím řešením ale není vystěhovalectví. Někteří levičáci mají pocit, že na imigraci je jaksi nárok, že si prostě musíme vzít do domu každého, kdo o to projeví zájem a nějakým způsobem dorazí. Není, je to opět jen a jen dobrá vůle hostitelů. Představa, že problém Afriky vyřešíme, když se Afrika přestěhuje do Evropy, byť třeba jen dočasně, je decentně řečeno opravdu stupidní. Pak by Evropa přestala být Evropou a stala se Afrikou. Se všemi jejími problémy. Přesto však za uvažováním levých liberálů lze podobné konstrukty jaksi cítit. Pokud se uvolní stavy imigrace, jak mnozí sní, stane se tento proces naprosto nekontrolovatelným. A Evropa přestane být Evropou, navzdory všem bláznivým multi-kulti snům.

V Evropě vládne korektnismus, fakticky vládnou levicoví liberálové. Existuje i tichá cenzura, některé věci do „seriózních“ médií nepatří. Jenže nepojmenovaný či zamlčovaný problém problémem prostě zůstává. Naopak zdárně bují pod povrchem. Pro řadu západoevropských zemí dnes představuje problém muslimská minorita, která žije svým životem. Vedle majoritní společnosti, nikoli v ní či s ní. S tím jsou spojeny ony no-go zóny, donedávna formálně popírané. I agresivní tlak proti věcem, z pohledu islámu špatným. Zde ale běžným. Vezměme si jen nedávný článek Respektu Švédi se ostýchají, my ne. Poněkud rozpačitě pojednává o tom, jak se ve Švédsku počínají stydlivě přiznávat těžkosti tohoto rázu. A s tím vším je v Evropě navíc spojen i prudce narůstající antijudaismus (termín antisemitismus je v této souvislosti v podstatě nesmyslný). Staré protižidovské resentimenty tu ladí s nenávistí, kterou si přinášejí mnozí přistěhovalci. S trochou jedovatosti by se dalo říci, že to je to jediné, na čem se obě skupiny shodnou. Jenže nenávist vůči Židům nastalé problémy také nevyřeší.

Alarmující je v určitých ohledech příklad Německa, vedoucí zemi Evropy. Ta přijala v jednom kritickém roce asi milion migrantů a dodnes z toho má kocovinu. Pokud by se mělo připustit slučování rodin a tudíž příchod příbuzných, mohl by se tento počet klidně zpětinásobit. I více. Floskule o tom, jak německý průmysl potřebuje pracovní síly a jak to tato imigrace vyřeší, jsou spíše k smíchu. Jak je to dlouho, co třeba koncern Daimler Benz připustil, že z (milionu) migrantů zaměstnal osm. Nikoli tisíc, ani set, pouhých osm… A potřeba prodavačů kebabu má své limity. Neschopnost zbavit se těch, kteří azyl nedostanou, představuje jen další nevyřčenou hrozbu ztráty kontroly. Angela Merkel je sice schopna své postoje měnit v případě potřeby o sto osmdesát stupňů (viz problematika jádra, ale i sama migrační krize), systémového řešení se od ní ale nadít nedá. A vláda nastupující velké koalice bude nejspíše představovat ztracená léta.

Evropa, chce-li přežít (a to není jisté, zda opravdu chce), se musí začít chovat egoisticky. Bohužel. Pokud se přistěhovalectví týká, vzít si příklad ze zemí jako je Kanada či Austrálie. Ty si vybírají a imigrací zkvalitňují svou populaci. Rozhodně ale též jdou do počtů, které jsou pro ně zvládnutelné. Nejsou-li pro nás některé mezinárodní smlouvy dál přijatelné (třeba proto, že vznikaly za úplně jiné situace a měly řešit problémy úplně jiných rozměrů), nezbývá než je vypovědět. Nebo alespoň pozastavit. Současné závazky, jimiž se levice ohání, fungovaly vcelku slušně v dobách, kdy se jednalo o tisíce či desetitisíce osob. Navíc se nejednalo o příval z odlišného kulturně-civilizačního okruhu. Často se zleva ozývá argumentace našimi emigranty v časech totality. Je úplně lichá. Jednalo se o řádově nižší počty, hlavně ale naši exulanti rádi přijímali pravidla hostitelské společnosti a usilovali o to, aby do ní co nejlépe zapadli.

Až budou plavidla ilegálních imigrantů přes Středozemní moře eskortována bez výjimky zpět, tento proud ustane jako mávnutím kouzelného proutku. Do té doby není síla, která by to zastavila. Na chvíli snad pomůže korupce místních autorit a pašeráků, ale opravdu jen na chvíli, systémové řešení to není. Pokud by se země, z níž migranti vypluli, vzpěčovala je přijmout zpátky, nezbude než ji tak či onak přesvědčit či donutit. Mimochodem nyní se ukazuje, jaká hloupost byla podporovat odstranění Kaddáfího. Jinak samozřejmě neuvěřitelného darebáka, s kterým se ovšem dalo jednat či na něj efektivně zatlačit. A stejně tak nezbude než bez okolků deportovat ty, kteří už jsou uvnitř, ale azyl nedostanou. Ale to je celé o změně uvažování, o změně filosofie, která v Evropě vládne. Evropa se příliš dlouho zalykala svou výjimečností, morální nadřazeností. Až v poslední době jí začíná jaksi docházet, že ona neustále skloňovaná soft power může být než jakýmsi doplňkem skutečné síly. Bez ní ztrácí efektivitu a posléze se stává eufemismem pro korupci. A stěhování národů, které začíná startovat, se může ukázat nad její síly.

Jistě, jen představa jakéhosi návratu k „politice dělových člunů“ by vyvolala u současných evropských levičáků kopřivku. V určitém momentu se ale může stát jedinou životaschopnou alternativou. Historia magistra vitae, jak se správně říká. Stojí tedy za to podívat se na historii půldruhého tisíciletí starou. Mohla by být poučením. Ale jen pro ty, kteří se poučit chtějí. Pro začátek by aspoň stačilo, kdyby společenská debata na toto téma přestala být arénou radikálů z obou konců spektra a počalo se více naslouchat těm málo seriózním diskutérům.

Blog vznikl na základě komentáře k uvedenému článku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama