Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Osmašedesátý aneb Není čas na konzervativní kontrarevoluci?

Osmašedesátý je v Česku jednoznačný pojem. Rok 1968 zde představoval pokus o reformu komunistického režimu. Poměrně jednoduchá úloha, něco jako řešení kvadratury kruhu. Experiment zakončený invazí spojeneckých armád a reinstalací stalinského komunismu, ovšemže v podobě odpovídající té době. Nejsme ale pupkem světa, jak se leckdys domníváme. Pro západní svět představuje osmašedesátý něco jiného, revoltu, jejíž důsledky si vychutnáváme dodnes.

Revolta v osmašedesátém byla především studentská. Ve Francii se podařilo navíc propojit studenty s dělnictvem a vytvořit něco, co už se blížilo hranici revoluce. President a generál de Gaulle tehdy dokonce vrtulníkem prchl z Francie, ale po jednáních s generálem Massum v Baden-Badenu, jenž ho ujistil podporou, se vrátil a situaci zvládl. Revolta tehdy zachvátila nejen Francii, ale i Německo, Itálii, Spojené státy i další. Británii se tenkrát vyhnula. Z idolů tehdejších studentíků dodnes běhá mráz po zádech. Mao, Che Guevara (taková kubánská obdoba Heydricha), Ho Či Min. Masový vrah vedle masového vraha. Jenže – vzpomeňme si, s jakou láskou adorovali západní intelektuálové v třicátých i čtyřicátých letech jednoho z největších masových mordýřů dějin, Stalina.

Kořeny osmašedesátého lze hledat o nějakých deset let dříve, kdy vznikala nová levice. V roce 1960 začíná v Anglii vycházet časopis New Left Review, v Paříži Socialisme ou Barbarie a Arguments. V roce 1961 se Socialistický svaz německého studentstva odděluje od SPD, kritizuje odklon od marxismu v Bad Godesbergu. (Tento historický sjezd ovšem učinil takto sociální demokracii salonfähig a otevřel jí postupnou cestu k vládě.) Nová levice však zdůrazňuje návrat k Marxovi, k marxismu. Ten se snaží kombinovat i s existencionalismem. Kýženým cílem je ovšemže socialismus. Lepší, radostnější. V češtině lze asi nejlepší popis celé geneze nalézt v knize Hnutí ´68 na Západě – Studentské bouře v USA a západní Evropě od Ingrid Gilcher-Holtey. Byť ta vychází z výrazně levicových pozic.

Mocným impulsem byla válka ve Vietnamu. Svým způsobem první mediální válka v historii. Noví levičáci pomíjeli fakt, že Amerika, konkrétně ponejprv president Kennedy, reagovala na severovietnamskou agresi. Ke které severovietnamští komunisté bezostyšně využívali území sousedních států, Laosu a Kambodže. Taková agrese na druhou, ne-li na třetí. Tohle ovšem demagogy nové levice rozhodně netrápí. Ti začínají teoretizovat o přípustnosti násilí jakožto regulérního prostředku. Exploze v osmašedesátém zraje po celou dekádu. V jednotlivých zemích vykazují revolty různá zaměření a důvody, spojuje je kromě Vietnamu i odpor proti establishmentu. V Americe jsou to i rasové příčiny, ale též sexuální revoluce. V Německu připravované nouzové zákony a nenávist vůči Springerovu koncernu (poněkud ironicky ve spolupráci s vydavatelem Spiegelu Rudolfem Augsteinem…). V Itálii je motivace antiautoritářská. Velkým impulsem byla ofenzíva Tet, útok Severního Vietnamu a Vietkongu na ten Jižní v den vietnamského nového roku. Největšího vietnamského svátku. Třebaže z vojenského hlediska byla ofenziva rozdrcena, mediálně to však bylo vítězství komunistů.

Francie byla nejvýraznější revoltující zemí. Studentské hnutí počalo v Nanterre a rychle se rozšířilo, zejména na Sorbonnu, do Latinské čtvrti. Po násilném odstranění barikád z 11. května následují ústupky vlády Georgese Pompidoua, ale i generální stávka. Té se účastní, bez pokynů z odborových centrál, sedm až devět milionů dělníků. Třeba říci, že Francie se nenacházela před květnovými událostmi v ekonomických problémech, nelze tedy revoltu svalovat na ně. Bylo zde desetiletí „panování“ de Gaulla, který ovšem vystřídal před oněmi deseti lety jiný, tehdy již rozkládající se systém. Co tedy konkrétně chtěli „revolucionáři“? Pokusili se ovládnout university, na nichž nakrátko zavládl (zatím jen) pracovní teror vůči pravicově orientovaným. Ti měli vstup zakázán. Na pracovištích snili o řízení podniků pracujícími. Pakliže to někomu připomíná původně deklarované cíle komunistů, není daleko od pravdy. (Samozřejmě, vždy se pak musí ti uvědomělí energicky ujmout vedení…)

Dnešní levicoví publicisté rádi hovoří o svobodě. Že prý osmašedesátníkům šlo o tu svobodu. A ta poté, co oni čačtí osmašedesátníci vykonali dlouhý pochod institucemi, až je nakonec ovládli, údajně zavládla. Nebo aspoň neobyčejně posílila. Bohužel, pravý opak je pravdou. To jen levicoví liberálové, jak se jim dnes říká, poměrně úspěšně prosazují svou ideologii. K jejím hlavním rysům patří korektnismus, svazující veřejnou debatu, a také nesnášenlivost. V tom pokračují úspěšně ve šlépějích osmašedesátého. Ono i používání termínu liberál pro ně je dosti zavádějící. Pro dříve narozené to připomíná onen známý vtip z časů totalitních. Přirovnávající rozdíl mezi demokracií a socialistickou či lidovou demokracií k rozdílu mezi kazajkou a svěrací kazajkou. Obdobný rozdíl je i mezi liberály a levými liberály.

Právě korektnismus dnes podvazuje veřejnou diskusi a úporně brání nazývat věci pravými jmény. Lež či přinejmenším nikoli pravda tak byla povýšena na normu veřejného diskursu. Ohled se bere na city menšin, které se vyrábějí jak na běžícím pádu, na koho se však zvysoka kašle, jsou příslušníci většiny. Tedy normální, obyčejní lidé. A tak třeba nelze říci „černoch“, bez problémů lze ale napsat a vydat knihu White trash. Připustit, že muslimští imigranti reprezentují jinou kulturu a civilizaci, s naší jen sotva kompatibilní, je rovno smrtelnému hříchu. Pokud nějaký ten muslimský novousedlík zamorduje či napadne starousedlíka, osypávají se naši leví liberálové z toho, že byl zveřejněn jeho původ či konfese. A už i lidé, které rozhodně nelze k dominujícím levým liberálům řadit, učí se hovořit v polo-jinotajích.

Tak trochu se ale už zdá, že tak jako nerostou ani stromy do nebe, dosáhli snad už i leví liberálové svého zenitu. Nejsignifikantnějším byla asi volba „popírače korektnismu“ Donalda Trumpa. A jeho následný nepopiratelný úspěch v mezivolbách. Post šéfky německé kdysi konzervativní CDU sice získala Frau Mini-Merkel, dosáhla jen těsnou většinu a věci se dávají do pohybu pomalu, ale jistě i zde. Ještě nedávný idol, francouzský president, pasovaný druhdy některými na vůdce západního světa, se asi už definitivně znemožnil a zařazuje se do plejády svých předchůdců (počínaje Chiracem). Oni to byli konzervativci, v čele s Adenauerem a Schumanem, co zakládali a budovali sjednocení Evropy. A jen oni jej mohou zachránit.

Není tedy čas na konzervativní kontrarevoluci, jež by naopak negovala levicově liberální revoluci, zastavila další plíživé okrajování svobod jednotlivce a vracela naopak zpět ty ztracené? V čem by mohla spočívat? Jistě v odmítnutí korektnismu. To není absolutně nic proti korektnosti, korektnismus je její maligně přebujelou formou. Je nutno jasně deklarovat, že menšiny těšící se ochraně a v jistém smyslu výsadnímu postavení mohou být toliko ty etnické či nanejvýš konfesní. Chránit je třeba jednotlivce a jeho práva. Pokud někdo začne vykřikovat, že jej jakožto … to či ono uráží, lhostejné pokrčení ramenou mu budiž odpovědí. Odlišné názory nelze ukřičet. Svoboda ale znamená ve stejné míře odpovědnost. V ekonomii pak třeba opustit ideál růstu růstu a vrátit se poněkud nazpět. Cílem musí být skutečný udržitelný rozvoj, ne ten diskreditovaný všelikými ideology. A tak dále, a tak podobně.

V této souvislosti stojí za to vrátit se o dalších stodvacet let zpátky, do roku 1848. „Jaro národů“ a s ním spojený jazykový nacionalismus tehdy nastavilo výhybky k Velké válce. Přesto je tento revoluční rok dodnes opěvovaný. Ten náš „malý“ osmašedesátý umožnil o jedenadvacet let později reinkarnaci osmašedesátníků v demokraty a vložit do celého reformního procesu vadné geny. „Velký“ osmašedesátý posléze po jejich dlouhém pochodu institucemi předal vládu levým liberálům a vede k osekávání individuálních svobod. V konečném důsledku pak k podrývání základů západní civilizace. Tak jak řádili tehdy na universitách, řádí dnes v institucích. Byli-li tehdy netolerantní, dnes jsou tolerantní daleko méně. Přesto je k osmašedesátému vzhlíženo jako k jakémusi majáku svobody. Na mýtech ale stavět nelze. Byli bychom jako onen stavitel domu na písku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama