Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Palestinská nagba, média a Donald T.

Izrael a jeho přátelé slavili sedmdesáté narozeniny (míněno novodobého Státu Izrael). Americká ambasáda se konečně přesunula do Jeruzaléma. Jedna lepší zpráva než druhá. Jenže Arabové, kterým se dnes říká Palestinci, označují založení židovského státu jako nagba, katastrofa. Nikdo jim nevysvětlí, že mohli mít vedle židovského státu i ten svůj, jen by museli v osmačtyřicátém akceptovat rozhodnutí Valného shromáždění OSN. Místo toho se tehdy rozhodli, že chtějí všechno tady a teď. Otázku Židů, z nichž mnozí se vrátili krátce předtím z koncentráků, pak chtěli s příznačně arabským humanismem řešit jejich nahnáním do moře.

Letos máme tedy výročí kulaté a do palestinských reakcí se navíc krom onoho vcelku logického přesunu ambasády promítly zejména jejich vlastní vnitropalestinské spory. Hamás se pokoušel připoutat pozornost – nutno bohužel říci že úspěšně – provokacemi na hranicích Gazy. Nyní rozšířil repertoár o hořící draky, které zapalují na izraelské straně úrodu. Ale i přírodní rezervaci. Tento způsob „ekologického“ boje, včetně zamořování ovzduší masovým pálením pneumatik, by si zasloužil razantního odsudku evropské levice, jindy tak ekologicky vnímavé až přecitlivělé. Na něco takového se však stále čeká a vypadá to, že se nám čekání protáhne asi tak do soudného dne.

Reakce médií, ale i států, na poslední dění ve Svaté zemi se velice různily. České média v tomto patřila spíše k těm lepším. Objektivní komentáře zaznívaly např. od Gity Zbavitelové na ČRo Plus, např. komentář z 16. května (V Gaze nejde o lidové povstání, ale vojenskou operaci Hamásu), ale i řada jiných. V takovém Respektu to bylo o poznání horší, příklon tohoto časopisu k levicově-liberálním, více ale levicově než liberálním médiím je asi nezvratný. Článek Marka Švehly v osmnáctém čísle Mrtví u plotu v Gaze se stále jaksi pokouší o „vyváženost“. Jenže text začíná popisem toho, jak se událostí zhostila arabská televize Al-Džazíra. Na jedné půlce obrazovky sláva z otevírání ambasády, na druhé pak hranice s Gazou. Za poznámku stojí, že televize Al-Džazíra má sice skutečně globální dosah, nicméně je třeba zdůraznit, že je to televize arabská, nota bene z Kataru. Její pohled je zcela a cíleně zkreslený. Jsou to však profesionálové, je tedy profesionálně zkreslený. Položit vedle sebe scénku oslavy z otevření ambasády v hlavním městě (a Jeruzalém je hlavním městem židovského státu zhruba od časů nějakých tisíc let před Kristem) a náležitě pojatých záběrů z krajně násilné demonstrace, to je jistě atraktivní a provokující, je to ale jen a jen demagogie. V pojetí arabské televize je hlavní pohled věnován údajným izraelským „snajprům“, kteří ostřelují pokojné civilisty. Ve skutečnosti se samozřejmě o žádné snajpry, ale ani o pokojné civilisty nejednalo. Skutečnost je zde ale opravdu až to poslední, oč tu šlo.

Evropská média, ale i politická scéna, to je již o poznání horší. Projevuje se to i při hlasováních v OSN, ta však už dnes snad nikdo nebere vážně. OSN je instituce, placená převážně americkými daňovými poplatníky, ovládaná však syndikátem rozvojovek, což se projevuje právě při oněch hlasováních. Ale i v rámci účelových institucí, jako je UNESCO či ona tzv. Rada pro lidská práva. (V Radě bezpečnosti, jejíž rozhodnutí jsou jako jediná závazná, naštěstí platí právo veta.) A usnesení jsou nezřídka protiamerická, téměř vždy pak protiizraelská. Není divu, že Spojené státy tyto dvě instituce opouští. A nelze nevzpomenout inciativy někdejšího presidentského kandidáta Johna McCaina. Ten kdysi navrhoval vytvoření Ligy demokratických národů, tedy uskupení civilizovaných států. Jež by, dodejme, posléze mohla zčásti nahradit OSN nebo alespoň vytvořit protiváhu hlasovací mašinérie těch necivilizovaných. USA, stejně jako Izrael, odcházejí tak dnes z UNESCO i z tzv. Rady pro lidská práva. Nelze než doporučit, abychom je bez zbytečných průtahů následovali.

Jistě si můžeme říkat, kde by dnes svět mohl být, kdyby byl v roce 2008 zvolen americkým presidentem John McCain, brilantní politik, válečný hrdina a poctivý chlap. Jenže se to nestalo. Místo něj vyhrál Barack Hussein Obama, člověk neuvěřitelně plytký. Jeho jedinou devízou bylo, že byl mulatem. To však pro řízení největší světové mocnosti ani světa jako takového zjevně nestačí. Amerika i svět tak ztratily dlouhých osm let. Donald Trump se opravdu nemusí moc líbit. Jeho vystupování je hodně nabubřelé, jeho kroky pak nevypočitatelné. Leč i jeho největší odpůrci musí se skřípěním zubů občas připustit, že jeho politika má překvapivě nezřídka naději na úspěch. Zejména ta zahraniční. Ale i soustavné kroky proti nelegální migraci počínají účinkovat, i přes různá ta škobrtnutí. Severní Koreji dal jasně najevo, že řešení jejího jaderného programu může být i silové, ta zjihla – samozřejmě kvůli olympiádě, jak jinak – a byla ochotná k summitu. Když se pak vrátila k sprostému spílání, summit byl zrušen a Kim následně přilezl ke křížku. Jak to bude dál, to uvidíme. Na Blízkém východě pak Trump sází na jedinou zaručenou kartu, na podporu Izraele. Jediného skutečného a trvalého spojence. A světe div se, Arabové v čele se Saúdy to akceptují. Příslovečný pešek zůstal Palestincům. Až pochopí – pokud se tak tedy někdy stane – že jejich opravdickou nagbou je jejich vlastní vedení, bude i tady možná změna k lepšímu.

Gaza je enkláva pod nadvládou teroristické organizace. Ta zde ovšem byla Gazany samými zvolena ve volbách (byť volby v arabském prostředí obecně mají svá „špecifika“…). Gaza permanentně ohrožuje Izrael – rakety, tunely, jimž pronikají na izraelské území teroristé, a tak podobně. A nyní i hořící draci. Gaza je – a i to je vcelku typické pro arabský svět – příkladem nikoli špatné, ale extrémně špatné správy. Zastřít vlastní neschopnost a neúspěchy jde nejlépe pomocí vytvoření vnějšího nepřítele. A Hamás se rozhodl u příležitosti tak řečené nagby organizovat násilné provokace na izraelské hranici. S deklarovaným cílem ji prorazit a pochodovat na Jeruzalém. Se skutečným cílem dosáhnout co nejvíce lidských obětí, aby se pak levičáčtí komentátoři měli nad čím dojímat a co se vší vervou odsuzovat. Evropa na tuto hru bohužel do značné míry přistoupila. A do jisté míry těmto snahám vyhověl i dnes výrazně levicový týdeník Respekt. Nakonec i jedna z posledních reportáží ČT na toto téma jako by vyšla z francouzského pera. Vidím, jen to co vidět chci a vidět potřebuji…

I pokud by Izrael projevoval sebevětší vstřícnost, odezvy na palestinské straně se nedočká. Naopak by to bylo spíše považováno za slabost. Pokud bychom chtěli, jak Marek Švehla požaduje, trestat viníky za smrt nevinných lidí, je třeba se obrátit na hnutí Hamás. A pokud se týká k propouštění více konvojů se zbožím do Gazy, jak také zaznělo, i zde je to trochu jinak. Jistě by s tím nebyl problém, pokud by se toto využívalo pro civilní účely. Problém je ale v tom, že naprostou většinu materiálu třeba pro stavebnictví využije – či spíše zneužije – Hamás na budování svých teroristických tunelů a další podobné „bohulibé“ účely. Na opravy bytových objektů, škol a podobně jde opravdu jen minimum, většinou však ještě daleko méně. Takže opět – výtka správná, adresát špatný.

Bezzubost OSN je příslovečná. Důležité však je i to, že se o některých otázkách vůbec jedná. Všimněme si ale, jaký ryk to vyvolá, když Američané smetou rezoluci, odsuzující Izrael. A jaké ticho zavládne, když třeba Rada bezpečnosti odmítne odsoudit Hamás za naprosto flagrantní útoky na Izrael. Které by za normálních podmínek představovaly čiročiré casus belli. Důležitější než mediální cirkus jsou určitě skutky. Američané v tichosti a bez zájmu médií zastavili finanční pomoc palestinské samosprávě. Toto rozhodnutí vychází ze Zákona Taylora Force, pojmenovaného po Američanovi, zavražděném před dvěma lety Palestincem v Tel Avivu. A ten finanční pomoc zakazuje, dokud bude samospráva vyplácet renty vězněným teroristům a jejich rodinám. Takový Magnického zákon číslo dvě.

Jak říká již zmiňovaná Gita Zbavitelová ve svém komentáři USA zastavily finanční pomoc Palestincům z 29. června, suma, kterou samospráva teroristům vyplácí, vloni dosáhla 138 milionů dolarů. Celkem na odměny za vraždění Izraelců vynaložila 347 milionů, skoro sedm procent svého rozpočtu a třetinu zahraniční pomoci. Teď přijde v podstatě o stejnou částku a svého největšího sponzora. Spojené státy Palestincům darovaly okolo 350 milionů dolarů ročně. Od příštího týdne na tom bude samospráva ještě hůř. Izraelský Kneset má v posledním čtení schvalovat zákon, podle kterého bude izraelská vláda muset strhávat částku vyplácenou vězněným teroristům z cel a daní, které pro samosprávu vybírá. Zákon bude nepochybně přijat. Přitom na clech a daních se vybere zhruba 100 milionů dolarů ročně.

Bohužel se asi rychle najdou ti, kdož alespoň zčásti výpadek příjmů teroristům nahradí. Evropská unie to – naštěstí – nebude, chystá se k tomu ale třeba Belgie. Ta Belgie, jež stejně jako většina „spojenců“ v NATO nevydává na obranu ani to slíbené minimum. Když však dostala od amerického presidenta „vytýkací dopis“, reagovala v pravdě hysterickým záchvatem. Tomu, že se leckdo za oceánem zamýšlí, je-li opravdu terno mít takovéto spojence, tomu se divit moc nejde. Možná by Belgičané tyto částky místo palestinským teroristům mohli věnovat na komplexní rekultivaci bruselské čtvrti Molenbeek.

Stařec na palestinském trůně, v Moskvě vystudovaný ani ne třiaosmdesátiletý Mahmúd Abbás, bojuje o moc, o niž měl nominálně přijít již před řadou let. Ztrácí ale nervy, uráží přitom kdekoho. Krásně to popisuje Jan Fingerland v komentáři na ČRo Plus ze 4. května pod názvem Saúdsko-palestinská válka.  Na Palestinské národní radě, již konečně Abbás svolal po dvaceti letech, se pustil do úvah na téma antisemitismu a holocaustu. Podle Abbáse nebyla nacistická genocida Židů způsobena antisemitismem nebo nenávistí vůči židovskému náboženství, ale jednáním samotných Židů. Konkrétně zmínil například lichvářství. Na podporu svého tvrzení citoval, jak sám uvedl, tři židovské autory, včetně Josefa Stalina – později se po nápovědě z publika opravil na Karla Marxe. Svým mudrováním vyvolal velice negativní reakci v USA, Izraeli i Německu.

Ještě horší je však pro Abbáse proměna postoje řady arabských zemí. Ty se zabývají svými vnitřními problémy více než palestinskou otázkou, s existencí Izraele se pomalu smířily a navíc je zaměstnává expanze Iránu. Egypt a Saúdská Arábie údajně Abbáse tlačí k přijetí Trumpova plánu, který předpokládá, že Palestinci nezískají právo na návrat, ani plnou suverenitu a ani celý západní břeh. Jejich vlády prostě chtějí tento konflikt ukončit a nestarají se o ega palestinského vedení. Už nějakou dobu se mluví o tajných schůzkách saúdských představitelů s Izraelci. Před pár týdny vyvolal velký ohlas rozhovor korunního prince Mohameda bin Salmána pro americký časopis The Atlantic, v němž prohlásil, že Izraelci mají právo na mírový život ve vlastní zemi. A ještě větší šok způsobily nepotvrzené princovy výroky, v nichž kritizoval palestinská vedení minulých desetiletí za odmítání jakéhokoli řešení. Princ měl údajně říci, že Palestinci mají přijmout mírové návrhy nebo sklapnout.

Abbás a s ním celé palestinské vedení, ale i Hamás se dostávají do slepé uličky. Na jedné straně naráží na tvrdý postoj Američanů, na druhé straně pak je rozhodující arabské státy, jako Saudská Arábie či Egypt, v podstatě hází přes palubu. Mají jiné starosti. Ten, kdo má smůlu, je obyčejný Palestinec. Tak cože je tedy ta nagba?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama