Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Plyšák, 30 let poté

Před pár dny jsme oslavili 30. výročí převratu, poeticky přezdívaného sametová revoluce. Lidově se mu – také – říkalo plyšák. Či také Velká sametová. Čili převrat nenásilný, vpravdě jemný. To ovšem nelze říci o jeho startu, tedy potlačení průvodu na Národní. Pak ale probíhalo vše v rukavičkách. Starý režim odkráčel do dějin, konkrétně na jejich temnou stranu. A za všeobecného souhlasu až nadšení nastal nový. Demokratický, kapitalistický (byť tohle slůvko by v prvých dnech nikdo nevyslovil). Jenže ten převrat byl jaksi vnucen zvenčí. Po razantních změnách v Polsku a Maďarsku a nakonec po pádu berlínské zdi vyhlíželo Československo jako jakási středoevropská Albánie. To nemohlo vydržet dlouho. Svoboda, demokratický režim tedy Čecho(slovákům) spadl jaksi do klína.

V minulém století jsme absolvovali několik historických mezníků. Osmnáctý rok, osmatřicátý, pětačtyřicátý, osmačtyřicátý, osmašedesátý a nakonec devětaosmdesátý. Jednoznačně pozitivním znaménkem se dá krom pětačtyřicátého označit už jen ten devětaosmdesátý. Tehdy po padesáti letech skončila totalita a vypadalo to, že za obecného souhlasu směřujeme do západní civilizace. Jaká je nálada třicet let poté? Deziluze, kocovina, to jsou možná trochu silné výrazy, naladění většiny lidu má ale k spokojenosti hodně daleko. Skoro až pocit, že se vývoj jakýmsi podivným obloukem vrací zpět. Hlavou státu je (bývalý) komunista, vzývající Moskvu a trochu módně i Čínu. Je symptomatické, kolik lidí kolem něj je tak či onak propojeno s bývalým režimem, s Ruskem, s Čínou. Člověka neznalého by mohlo překvapit, že stát, jenž reprezentuje, je součástí EU a NATO. Premiérem, tedy politikem rozhodujícím, je též (bývalý) komunista a jako bonus i agent komunistické tajné policie. Komunisté sami pak jsou vládní stranou, byť se všichni cudně tváří, že vládu jen tolerují. Postupně je okrajován koláč svobod, aniž by to nějak vzrušovalo veřejnost, média, akademiky. Taková plíživá normalizace. Soft normalizace. Zatím.

Tyto lidi, tyto partaje jsme si sami, dobrovolně a doopravdy svobodně zvolili. Stejně jako v rozhodujících volbách v šestačtyřicátém. Média ve svých rukách soustřeďuje postupně pár oligarchů, na ta veřejnoprávní je činěn setrvalý tlak mocných. To, že jejich kvalita průběžně klesá, může pak překvapit jen opravdu naivku. Na justici se spolehnout nelze, některé její kousky nemají se spravedlností pranic společného. Stát funguje čím dál hůře, kvalita státní správy v čase setrvale klesá, její objem ovšem naopak neochvějně bobtná a bobtná. Lidé nemají důvěru ke státu, což jim lze jen těžko vyčítat. Stejně tak ovšem k volbám moc nechodí, a když už tak učiní, volí si v míře masové ty horší či vůbec nejhorší možnosti. A dno je stále v nedohlednu.

Pokud se týká samotného převratu, ten je pochopitelně středobodem řady konspiračních teorií. V podstatě nesmyslných, dnes už si ale život bez nich obecně nelze představit. Je asi dosti pravděpodobné, že se tu chystal jakýsi vnitropartajní puč. Jestli inspirovaný sovětskými poraděnky či nikoli, to už se asi nikdy nedozvíme. Atmosféra zde byla zatuhlá, občasné demonstrace sice krapet rozčeřily vody, režim ale nikterak neohrožovaly. (Určitou výjimkou byl Palachův týden, po něm ale opět nastalo mrtvolno.) Na druhé straně se ale režim postupně bortil, čím dál méně lidí bylo ochotno se s ním dál identifikovat. A pomalinku se přestávalo bát. Proměnu krásně vyjádřil sám Václav Havel, když popisoval obrovský rozdíl v atmosféře před i po jeho posledním uvěznění, ač se jednalo o několik měsíců.

A hlavně okolí, celý východní blok se bortil jako domeček z karet. Rusové navíc dávali jasně najevo, že se ve svých satelitech nadále už angažovat nehodlají. Gorbačovovi nešlo o nějakou svobodu či demokracii, jak se mu různé rusomilné hlavičky snaží připisovat. Jenže on a ruské vedení pochopili, že se impérium hroutí, že prohrálo studenou válku a že mu krachuje hospodářství. A proto se počali stahovat do vnitřního impéria, aby jej stabilizovali. A pak se opět pustili do expanze směr civilizovaná Evropa. To je konec konců ruská historie již po staletí. A dnes po konsolidaci jádra, se Osmani severu, jak Rusy nazýval Leibniz, opět dávají do pohybu směrem na západ. Ztráty byly jistě větší než čekali, s o to větší energií se tedy pustili do díla. Putin je standardní ruský vládce, jakákoli civilizovanost v západním slova smyslu je mu – i ostatním – bytostně cizí. Na to se neustále zapomíná.

Československé vedení v devětaosmdesátém bylo již dvacet let zamrzlé. Od něj se čekat nic nedalo. A tak nejspíš měla studentská manifestace posloužit jako jiskra, jež by odsunula stávající mastodonty do politického záhrobí a nastolila jakousi reformně komunistickou věrchušku. Po vzoru Moskvy. Tomu by odpovídalo to, že „mrtvý student Šmíd“ byl estébákem, a i jistá Dražská, která zprávu – a ta opravdu zapůsobila explozivně – rozšířila, byla – světe div se – též agentkou. Kdo mohli býti těmi konspirátory, to netušíme. Jenže tak jako tak už bylo pozdě. Vlak dávno odjel. A Občanské fórum zareagovalo adekvátně. Přes počáteční tápání. To mu ale vyčítati nelze, nevzniklo jako mocenská síla. Chvílemi i běželo za vývojem, včas ho ale dohnalo. A v kritickém momentu se bylo schopno postavit i k moci. Nemělo by se zapomínati ani na Mariana Čalfu, který v pravou chvíli správně vyhodnotil situaci, nabídl se jako v tom momentě tak potřebný technolog převzetí moci. Rozhodující osobností byl ovšemže Václav Havel. Dnešní tak rozšířená averze k němu je jen symptomem zvráceného stavu myslí. Ani to v české kotlině není žádným novem. Výstižný popis převratu podává třeba Jiří Suk v knize Labyrintem revoluce.

Během dvou let se pak odvedl neuvěřitelný kus práce. Svým způsobem reformní úsilí skončilo v dvaadevadesátém. Neuvěřitelnou odvahu vyžadovalo prvotní uvolnění cen. Nikdo netušil, co to způsobí, bez toho se ale pohnouti nešlo. (Dovedl by si kdo u dnešních politiků či spíše politikářů představit projev zlomku takové odvahy?) Otcové reforem, které pohnuly Česko(slovenskem) jsou dnes povýtce pozapomenuti, jako hlavní reformátor se bůhvíproč traduje Václav Klaus. Ten je ovšem spíše otcem onoho řekněme veksláckého kapitalismu, který zde zavládl. A v značné míře panuje dodnes. Nejúspěšnější velké privatizaci, tedy prodeji mladoboleslavské Škodovky, sice nezabránil, ale obdobné již připravené prodeje ČKD, Škody Plzeň, Zetoru či Tatry už zablokoval. Jak by dnes fungovalo národní hospodářství, s několikerými „Škodovkami“, to si můžeme jen představovat. Příznačné je, že na oslavu výročí privatizace mladoboleslavské Škody byl tehdy Klaus, její někdejší vehementní odpůrce, přizván, na otce této tak záslužné akce, tehdejšího ministra Vrbu, se jaksi pozapomnělo. A již na konci této tak úspěšné „dvouletky“ se objevovala znamení příštích časů. Tak se třeba ze zákona umožnilo privatizačním fondům chovat se k nabytému majetku jako k vlastnímu. A tedy jej i svobodně tunelovat, čti vykrádat. Tyto detaily unikaly pozornosti zákonodárců, médií, veřejnosti.

V dvaadevadesátém se konečně rozpadlo Československo. Státní útvar, který nikdy asi neměl vzniknout. Nesourodý slepenec, který by se snad při citlivém přístupu a dostatečné velkorysosti (především z české strany, a to již nejpozději v dvacátých létech) mohl nakonec etablovat a udržet, to mu ale dáno nebylo. A tak tu již od počátku devadesátého roku sledujeme předsmrtné křeče tohoto produktu versailleského systému. Nakonec, Jugoslávie byla to samé, jen vzhledem k místním zvyklostem se vždy rozpadala daleko drastičtěji… Nejprve to po dosti dlouhou dobu vypadalo, že Česko odhodilo balvan z krku, který mu bránil v rozletu. Dnes se ale situace otáčí, Slovensko nás jaksi začíná předjíždět, ale nejen ono. Stačí se podívat k severnímu sousedu, jak ten se rozvíjí. Jen polské dálnice jsou dokladem, jak lze využít evropských dotací. Pro nás nedostižný vzor.

Největší brzdou pro nás jsme žel bohu my sami. Nedostatek státotvornosti, s tím související neschopnost dlouhodobě strategicky plánovat (viz třeba i ony dálnice). To jsou naše zásadní handicapy. A pak také nenechavost, neúcta k cizímu majetku. Ta nás provází od samého začátku, viz pozemková reforma či okradení sirot po následovníkovi. Míra korupce za první republiky (viz Klimek a depeše britských ambasadorů). A pak znárodňování, vyvlastňování. Zlodějničky za bolševika si sice bylo možné zdůvodnit, jenže ono to vlezlo pod kůži. Mělo to hluboké základy. Od poloviny devadesátek trpíme tímtéž, tunelování, rozkrádání veřejných zakázek, míra korupce ve veřejném prostoru. A tolerance k tomu všemu. A bez posunu v této sféře se neposuneme nikam. I celý koncept Národní fronty, který za třetí republiky likvidoval politický život v zemi, nevymysleli komunisté, ale zlý duch české politiky, Edvard Beneš. Přečtěme si jeho Demokracii dnes a zítra. To jsou jeho chicagské přednášky z roku 1939. Svým způsobem se pokusili resuscitovat Národní frontu oposmluvní kumpáni Klaus se Zemanem. Ti ale naštěstí uspěli jen zčásti.

Pravil jeden vtip za totáče: Co to je, je to celé černé a sedí to přede dveřmi? Naše budoucnost, zněla odpověď. Stane-li se ta anekdota naší realitou, záleží vpravdě jen na nás. Zkušenosti z historie však velí spíše ke skepticismu. To, co je zadarmo, nemá pro člověka logicky velkou cenu. A nám ta svoboda či „svoboda“ vždycky jaksi spíše spadla do klína. Moc si ji tedy neceníme. A tak ji i obvykle velice snadno ztrácíme. Dnes demonstruje za svobodu Milion chvilek za demokracii. Jakási reminiscence Občanského fóra. Jeho rozpačitost byla zjevná již na poslední akci na Letné, připomínající obdobnou za OF. To si tehdy naštěstí uvědomilo, že mu nezbývá než býti politickým hráčem. Dojde toto i Milionu chvilek? A podaří se mu to?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama