Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Poručíme větru dešti, Part II.

Zpívávalo se to v letech padesátých. Budovatelské nadšení tehdy s arogancí vítězů dějin deklarovalo ovládnutí přírody a jejího ochočení ke službám člověčenstvu. Budujícího nový, lepší společenský řád. Jak to dopadlo, víme. Stačí se porozhlédnout po zdevastovaném venkově. Jenže kořeny této zpychlosti jsou asi hlubší, než se zdálo.

Mezitím se zcela změnila doba, režim. Jenže zaprovokujme si tak trochu – nezměnily se ve skutečnosti jen kulisy? Problémem dneška je klima. To aspoň tvrdí většina sdělovacích prostředků a nemalá část obce vědecké. Ti, co jsou jiného názoru, i pokud se jen příčin či možnosti řešení týká, jsou onálepkováni jako klimaskeptici. Tedy něco jako nevzdělanci, dříve reakcionáři. Diskuse s nimi netřeba. Jenže těch názorů může být celá paleta, nejsou to jen dva proti sobě stojící póly. A jenom pro úplnost dodejme, že fakt, že něco tvrdí 99% vědců, ještě nemusí znamenat, že mají pravdu… Lze se obávati, že vědci podléhají stejným stádním mechanismům jako zbytek stáda, ech pardon, zbytek populace.

Klima se mění. O tom žádná. Není to také nic nového pod sluncem. Ani v naší krátké historické paměti. Kontrolní otázka by mohla znít: Proč se Grónsko jmenuje Grónsko (čili Grønland neboli Zelená země)? Erik Rudovous ji objevil někdy okolo roku 985 a sotva by tak pojmenoval ledem pokrytý ostrov. A pokoušet se mezi Vikingy takovýmto marketingovým trikem či spíše podvodem získat osadníky by asi nebyl dobrý recept na přežití… Normané přišli, věnovali se zemědělství, pak se ostrov opět zalednil a zůstali konzervativní Eskymáci, kterým novoty nevoněly. A naopak, v roce 1642 se dal v zimě Bospor přejít po ledu z Evropy do Asie a naopak. Pravda, sultán to tehdy nepřežil, klimatické změny vedou k hladomorům a podobným kratochvílím a ty potom rezultují do bouří lidu. Nakonec, malá doba ledová v sedmnáctém století výrazně ovlivnila i třicetiletou válku.

Klima se dnes opět mění a otázka je kam. A jak moc to ovlivňují lidé svou činností. Je to z devětadevadesáti procent či procenta jednoho? Určitě je to něco mezi, ale kde, to jsou jen spekulace. A kam to vše směřuje? To jsou spíše spekulace na druhou. Krapítko máme problém s tím, jaké bude počasí za tři až pět dnů. Jak to ale bude vypadat za třicet či padesát let, to je zdá se mimo jakoukoli pochybnost. Opravdu? O to ostřejší jsou polemiky. Základem vyhrocenosti sporu je dost možná i to, že chybí-li víra v klasickém slova smyslu, musí ji něco nahradit. Svého času to bylo bolševické přesvědčení, „vědecký“ světový názor. (Dlužno dodat, něco podobného bylo i v hnědém provedení.) Někoho by mohlo dnes napadnouti, že nyní toto nahrazuje něco jako „vědecký klimatický názor“. Na každý pád jeho ctitelé vykazují cosi na způsob mentality sekty, včetně ostrakizace heretiků. (Tím samozřejmě se nesnaží býti řečeno, že je to tak nebo onak.)

Klimatická změna resp. hnutí s ní spojená žijí už svým vlastním životem. Paradoxně již nějakou klimatickou změnu ani nepotřebují a je otázka, nakolik je skutečně zajímá. Vědecká obec přičinlivě vylučuje ty, kteří se nějak vymykají hlavnímu – tedy jejich – proudu. I u nás. Psychiatr Jaroslav Matýs přišel o funkce v pracovní skupině pro dětskou a dorostovou psychiatrii při ministerstvu zdravotnictví, přestal být i předsedou sekce Dětské a dorostové psychiatrie Psychiatrické společnosti. Dovolil si totiž označit Gretu Thunberg za nezralé dítě s autistickými problémy bez sebemenšího sociálního cítění. Krásně to popisuje Ondřej Neff ve své glose na ČRo Plus ze 7. října. Zatím ještě lze takové glosy vysílati, ventilovat podobné názory už však je rizikové. Sledovat rétoriku i mimiku Grety je docela výživné. Dětství jí ale nezničili. Mohou jí případně zničit budoucnost, to nikdy vyloučit nelze. Rozhodnutí stávkovat namísto studia je ale ryze osobní volbou, výčitkami může případně zahrnout jen sama sebe. Přirovnání k Janě z Arku docela sedí. (I na té by se asi dnešní psychiatři vyřádili…) Gretu jistě nečeká její konec, ale další osudy předčasné celebrity, notabene s nesporným mentálním handicapem, nemusí být ty nejradostnější, ať už se klima bude vyvíjeti jakkoli.

Že si mládež středoškolská ráda zastávkuje, najmě v pátek, to pochopí každý, kdo kdysi touto mládeží byl. A rychle zaplaší otázku, zda by jejich protesty, veřejná vystoupení, neměly většího ohlasu třeba v sobotu… Krásný je popis jedné takové mládežnické demonstrace v Kanadě. Chápající rodiče svezli svá uvědomělá dítka ve svých SUV na místo činu, ti se pak posilnili v nějakém tom McDonaldu či KFC a pak je opět rodiče transportovali domů, zanechávajíce radostnou a rozhodně nezanedbatelnou uhlíkovou stopu. To mládežníci z hnutí Extinction Rebellion, vzpoury proti vyhynutí, to jsou jiní kabrňáci. V sobotu si lehali na magistrálu, přejeti však nebyli a tudíž zatím nevyhynuli. V Anglii, jak to popisuje Jan Fingerland ve svém komentáři též na ČRo Plus s podtitulem Gretini divočejší kamarádi, postavili jasné požadavky. Mj. vznik „občanských shromáždění“, která by posuzovala konkrétní opatření, jež by se měla přijmout, a případně dohlížela na jejich zavedení. Jedna ze zakladatelek, Gail Bradbrook, například tvrdí, že „není čas na realismus“. Lidé tohoto ražení, jak říká Jan Fingerland, se takřka bez výjimky objevují před nástupem každé diktatury, jako její razící štít, i když to nemusí vždy být jejich vlastním záměrem. Možná se tak dočkáme i klimatické totality, kdy novodobé výbory veřejného blaha budou rozhodovat o společnosti i o lidských životech. Jak to pokaždé končí, lze si přečisti v dějepise.

Ze všech těch projevů, lajnujících jak zvládneme klimatickou změnu a otočíme přírodní děje, čiší zespodu ona osvícenská arogance, namyšlenost jen v sebe věřících lidí, jež se kdysi ventilovala třeba i v oné písni Poručíme větru dešti. Ano, poručíme přírodě a naženeme ji do svých služeb. Opravdu je to tak dávno? A opravdu tato ideologie již bídně zhynula na úbytě, poté co v praxi totálně zkrachovala? Co dodat? Snad jen – vstanou noví bojovníci. A oni vstali… A opět tu máme snahu o „vědecky řízenou společnost“, jediný možný „vědecký světový názor“. Mladí, co si to předchozí nezažili, si to – pakliže jejich hnutí uspějí – budou moci zažít ve vlastním provedení. Ti, co si to už kdysi užili na vlastní kůži, jen tiše doufají, že nastane-li tato eventualita, budou již na lepší adrese.

Ale co tedy dělat, shodneme-li se na tom, že se klima mění? (Jak, to můžeme opravdu jen odhadovat.) Jistě neškodí se na změnu připravovat. Stavět odolná nízkoenergetická obydlí, nikdy ale v inundacích. Tvořit lokální energetické sítě, které nebudou padat jako kuželky, když na druhé straně kontinentu buď udeří divoké povětří anebo utichne vítr zcela. A hlavně – a to je to, co dnešním klima-aktivistům nechce přejíti přes rty – odhoukat globalizaci. Pokud všechno vyrábíme a pak dovážíme odněkud z Číny či jihovýchodní Asie, pak je proti tomu naše uhlíková stopa, když si jednou zaletíme na dovolenou, docela směšná až pranepatrná. Jaké to bude míti socioekonomické dopady v těchto zemích je jiná věc, nám jde ale především o klima, ne? U nás bychom se mohli pro začátek počít chovat uctivě vůči zemědělské půdě. Vzorem mohou být naši sousedé, Rakousko či Německo. Tam se třeba za vynětí z půdního fondu platí trvale, na věčné časy. A jako domácí úkol si vzít napravování všech těch prasáren, jichž se tu dopustil bolševik. Počínaje kanalizovanými toky a konče širými lány, jež nerozdělují úzké meze. Ty prý široké přehrady mezi lidskými srdci. Práce jak na kostele.

A s čím by se dalo hned – celosvětově – začít, to jsou odpady. Sviníme neuvěřitelně tuto planetu a právě s tímto se dá rychle něco dělat. Chce to jen odpustit si své pohodlí a začít sám u sebe. Právě to dnešním revoltujícím mladým doporučuje i Mnislav Atapana Zelený. Začít u sebe. Holt nebudu mít každý rok či dva nový I Phone. A dodejme, přestaneme vyrábět nové a nové šmejdy (právě v oněch jihovýchodně asijských končinách) a pak nám televize, pračka či kdovíco vydrží léta a léta. Tuto spoušť svým způsobem odstartoval Microsoft, když nás počal nutit kupovat si stále nový a nový hardware, přičemž software je v podstatě stejný, možná jen trochu vylepšený. Devastace neobnovitelných přírodních zdrojů je ale dokonalá. A měli bychom také zapomenout na onen nesmyslný růst růstu a soustředit se na podstatnější věci. Těch lze dosáhnout i bez nových a nových materiálních náležitostí. Ale to by byl konec stávající (a vládnoucí) levicově liberální ideologie. Stráví to naši pokrokáři?

Roztomilé je především to, že na boj s klimatem, s uhlíkovou stopou, se zaměřuje především Evropa, jež je z tohoto pohledu nejčistší. Ona se té výroby již zbavila, přestěhovala ji. Přesvědčujte ale Čínu, Indii. A pokud je nepřesvědčíte, je všechna snaha marná. Znečištění je a zůstane globálním. Tím hlavním problémem Evropy je ale ztráta motivace, ztráta cílů, k nimž by chtěla směřovat. A tak vymýšlí ty klimatické a klade si nové a nové úkoly. Má-li ale tento kontinent zůstat životaschopným, je to přeci jen trochu málo.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama