Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Přátelské rady přes megafon

V posledních měsících žije svět – a Česko zvláště – koronavirem. Neboli čínským virem, jak to vcelku oprávněně nazývá americký president. Nicméně, dříve či později se situace uklidní. Nebo si na ni jaksi zvykneme. A svět se vrátí k tradičním problémům, tradičním otázkám. K nim patří přinejmenším v posledním tři čtvrtě století dění na Blízkém a Středním východě, zejména pak v Izraeli a okolí. A též velice specifický vztah současné Evropy právě k Izraeli.

Dnes je tento vztah hyperkritický až vysloveně nepřátelský. Nebývalo tomu tak vždy. Nicméně jak levice, levicoví liberálové převzali postupně kontrolu nad evropskými strukturami, přecházejí tyto pomalinku na pozice, jež svého času zastával Sovětský svaz neblahé paměti a jeho poslušné satelity. Současná levice převzala prapor antisemitismu, přesněji řečeno antijudaismu. A ten se maskuje nesouhlasem s politikou Státu Izrael, vždyť přeci ta ušlechtilá levice, přesněji tzv. leví liberálové, nemohou býti jakkoli rasistickými… A tak prý antisionismus. To, že navazuje na tradiční evropský antisemitismus, jenž kdysi vyvrcholil zrůdným holocaustem, je jedním nepřiznaným zdrojem. Tím druhým potom dynamický nárůst přistěhovaleckých, zejména pak muslimských komunit v Západní Evropě. Ty bývají vyhroceně protižidovské. A socialisté je vnímají coby svůj elektorát. Že díky této mesalianční symbióze vznikají ghetta à la Molenbeek a další podobné no-go zóny, to už je druhá věc. Evropa jako celek se tak přetváří v jakéhosi institucionalizovaného nepřítele Izraele, čti Židů. Naštěstí ani v tomto není starý kontinent jednotný.

Je věru jen málo chvil, kdy může být člověk hrdý na Česko. A nezajímá-li se o sport, pak je to ještě daleko horší. Vztah českého státu k Izraeli je v tomto směru výjimkou. I tyto vztahy se vyvíjely. Lidový antisemitismus byl přítomen v českých zemích stejně jako kdekoli jinde v Evropě. Český vztah k Židům a vlastně i k Izraeli ovlivnil podstatným způsobem TGM. Navštívil i ve dvacátých letech osobně Palestinu. Dodnes tam najdeme Kfar Masaryk. Přes poválečné peripetie, kdy se Československo nejprve podstatným způsobem zasloužilo o přežití Státu Izrael a pak se stalo jeho zavilým odpůrcem, vykrystalizovaly vztahy do dnešní podoby po převratu 1989. Nejprve krátce Československo, pak Česko se stává úzkým izraelským spojencem a přítelem. Obrovskou zásluhu na tomto má Václav Havel, druhý a poslední velký československý / český president. (Je to symptomatické, příznivci Židů, potažmo Izraele mezi britskými premiéry byli Churchill, Thatcher a Blair; nýmandi a jim podobní obvykle nechovají k Židům resp. Izraeli přílišnou náklonnost; bývá jich však většina…) Skvělé vztahy Česka a Izraele přetrvaly – světe div se – až podnes. Česko funguje nezřídka v rámci nepřejícné EU coby advokát Izraele, dokonce je občas schopno blokovat na evropské půdě ta největší zvěrstva.

O to více překvapil článek současného a dvou bývalých ministrů zahraničí, který otisklo 23. května Právo. Je to již téměř čtvrt roku, stojí se k tomu ovšem i nadále vracet. Z autorů asi překvapil nejvíce Karel Schwarzenberg. Je opravdu škoda, že svou skvělou celoživotní kariéru i obrovský přínos pro naši zem končí podobnými ošklivostmi. Přičtěme to věku, snad se na to milosrdně zapomene. U Zaorálka, bývalého to „národního“ socialisty, asi může překvapit jen máloco. Autoři se ptají, cože bude s Palestinci a izraelskou demokracií? (Snad by se spíše měli trápiti nad tím, co bude s tou českou demokracií, jejíž perspektivy – i historicky – jsou nesrovnatelně horší…) Asi nejlépe vše shrnul Jan Fingerland v komentáři na ČRo Plus z 26. května. Připomíná, že text byl publikován paradoxně krátce poté, co se Rakousko a Maďarsko ohradily proti nespravedlivé kritice Izraele ze strany EU, naposledy právě v souvislosti s anexí. Jak uvádí, některá tvrzení v článku tří ministrů jdou za hranici absurdity. Třeba když text Izraelcům vyčítá neschopnost palestinských politiků, nebo Izrael činí de facto odpovědným za stav lidských práv Palestinců žijících v okolních zemích. Jak autor říká, jde vlastně tak trochu o nešikovné převyprávění hlavního proudu eurounijní politiky vůči Izraeli, která se ovšem často s realitou přímo v regionu dost míjí.

Že prý Trumpův plán vylučuje životaschopný palestinský stát do budoucna, říkají ti tři. Ten stát ale zdárně eliminují palestinské reprezentace. Nebýt jejich postojů, už by svůj stát měli. A je na Palestincích, aby si vygenerovali adekvátní reprezentaci. Ne na Židech. Trojka se obává, že Arabové budou v Izraeli občany druhé kategorie. Izraelští Arabové se těší všem právům a svobodám občanů demokratického státu. Platí to snad i pro nějaký arabský stát? A tak dále, a tak podobně. Nakonec i sám termín „Palestinci“ je marketingový produkt ze sovětské kuchyně z šedesátých let. Prý vynález přičinlivého soudruha Podgorného. Naši nesvatou trojici trápí osud Palestinců žijících dodnes v uprchlických táborech v arabských zemích. Ale to je snad proboha problém těch zemí, které dodnes nepřipustily integraci Palestinců (dříve Arabů z Palestiny) do svých států. (A UNRWA, jež tento cirkus stále platí…) Židé vyhnaní z arabských států po roce 1948 se však nalézají pod rozlišovací schopností naší trojky. O ty se ovšem bez zbytečných řečí náležitě postaral Izrael. Mimochodem, počty Židů vyhnaných z arabských zemí a Arabů, co odešli z Palestiny či z ní byli vypuzeni, byl zhruba stejný…

Trojice též vesele manipuluje s mezinárodním právem. Není v tom ovšem sama, zcestné žonglování s termíny jako anexe a podobně patří k oblíbeným kratochvílím na západoevropské politické scéně. Jak se to tedy má s onou neustále přetřásanou „anexí“? V roce 1920 se sešla konference v San Remu. Jejím tématem bylo dědictví po Osmanech. Podrobnou a hlavně výstižnou informaci o této problematice najdeme v článku Davida Parsonse Nová izraelská vláda a rébus anexe, uveřejněném v červnovém čísle časopisu Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ) Slovo z Jeruzaléma. Konference zkoncipovala mandátní systém, kdy se jednotlivá území ocitnou pod správou mandátních mocností. A to až do té doby, kdy bude jejich domácí obyvatelstvo schopno převzít samo vládu. Palestina je zde výslovně uváděna jako mandátní území, jež se má rozvíjet do podoby židovského státu. Jedná se – pozor! – o celou Palestinu, včetně Transjordánska (zahrnujícího území Judska a Samaří, ale nejen ta). Za příjemce mandátu byl považován celý židovský národ, tedy i ti Židé, žijící mimo Palestinu. Usnesení konference v San Remu bylo o dva roky později potvrzeno Společností národů. Britský mandát v Palestině schválily i Spojené státy, které se též zavázaly, že budou jeho garantem a budou podporovat souvislé židovské osídlení v zemi.

Jak správně uvádí David Parsons, nic od té doby nezrušilo židovský zákonný nárok na celou zemi západně od Jordánu. Dokonce ani plán OSN z roku 1947 na rozdělení Palestiny. Ten byl odmítnut právě arabskými státy. A díky tomu nikdy nevešel v život. Těžko tedy může stát anektovat území, jež jsou jeho součástí. Byť v tomto případě byly nelegálně okupovány Jordánskem, a to až do roku 1967. Pokud bychom zpochybňovali Izrael a izraelskou suverenitu nad nejen Judskem a Samařím, zpochybňujeme tak legitimitu všech zdejších států. Libanonu, Sýrie, Jordánska, leč i Iráku a Libye. Tyto státy jsou umělé, vzešlé z dohody Sykes-Picot a mocenské konstelace po Velké válce. Paradoxně na rozdíl od židovského státu, existujícího – byť nikoli souvisle – nějakých přinejmenším tři tisíce let.

Co přimělo současného zahraničního ministra k spoluautorství této tak trochu slátaniny, aniž by věc probral aspoň na vládě, těžko říci. Zda podlehl tlaku ze strany Josepa Borella, radikálního socialisty, jenž z dosti nepochopitelných důvodů vévodí zahraniční politice Unie, kdo ví? (Je bohužel dosti signifikantní, jak evropští socialisté, kteří ve volbách do europarlamentu doslova propadli, zaujali rozhodující posty v čele EU – Evropská rada, zahraniční věci a vlastně i parlament.) Na každý pád je to ostuda. A byť se jedná o věc, na kterou již pomalu začíná padat prach, je třeba se k ní stále vracet. Aby se s ní nevloudil do naší zahraniční politiky nový nezvaný fenomén a abychom se tak plíživě nevřadili do skupiny, tepající Izrael na potkání.

Sluší se dodat – a je nám ke cti – že inkriminovaný „dopis tří“ jednoznačně odsoudili všichni vrcholní představitelé našeho státu (a to i někteří bývalí), ostře se proti němu postavily organizace jako již zmiňované ICEJ, Česká společnost přátel Izraele a další. Trojice bývalých velvyslanců v Izraeli (Jiří Schneider, Michael Žantovský a Tomáš Pojar) to ve svém prohlášení nazvala „megafonovou diplomacií“. Snad tedy na naše přátele nebudeme nadále křičet přes média. A hlavně – budeme se vyhýbat laciné demagogii. Byť někde tak oblíbené.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama