Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Pravda a lež jako dvě sestry

Zhloupla západní, tedy naše, civilizace? Ptal se řečnicky autor článku Pravda v čase lži v pětačtyřicátém čísle Respektu, Jiří Sobota. Západní mainstreamová média, ovládaná levicovými liberály, se s chutí pozastavují nad veletokem lží a polopravd, řinoucím se ve veřejném prostoru. Sama sebe ovšemže považují za pravdivá, za zdroj těch správných informací. Mají ale pravdu? A neslušel by podobným kritikám podtitulek – vypůjčíme-li si název jedné ohavnosti z počátku normalizace – „Slovo do vlastních řad“?

Autor, v jeho zastoupení jeho časopis a obecně levicově orientovaná média jako taková se vcelku pochopitelně tváří, že oni jsou tím reprezentantem pravdy a ta druhá média (jako v Americe třeba Fox News) jsou ona zlopověstná Lügenmedia. Nemají si co vyčítat. Ostřelují čtenáře, posluchače, diváka ze svých pozic a v zájmu svých postojů, své ideologie. Platí pro ně, co napsal americko-izraelský spisovatel a novinář Tuvia Tenenbom na úvod knihy Čau uprchlíci! na margo novinářů německých: Většina (německých) novinářů věří, že žurnalistika je „edukativní“ nástroj, kde na faktech záleží mnohem méně než na „správném myšlení“. Sami sebe vidí jako toho, kdo stojí nad „masami“ a myslí si, že jeho povinností je přimět lidi „myslet správně“. A daleko horší než vyslovené lži, nepravdy, jsou ony polopravdy. Jak zpívával kdysi Jaroslav Hutka, bard let sedmdesátých, „nejhorší je lež co se pravdě podobá“. A tak se produkuje demagogie, z té či oné strany. A teď se divme, že je lid zmaten. Je snad lepší lež zleva než ta zprava? Kdysi, dávno již tomu, tu bývala nezaujatá, nezávislá média. Býval takový, a to není zas až tak dávno, i Respekt.

Pokud bychom se chtěli vrátit ještě jednou k Hutkovi, napsal také: Pravda je barová tanečnice a pro každého zvlášť tančí. Objektivní pravda v přírodních vědách existuje, byť též podmíněna dobově. Ale ve společenských? Jak dopadly pokusy německo-francouzské o společný dějepis, společnou výuku historie? A tak třeba levicová média přehlížejí hojné levičácké násilí, jež je doma nejen ve Francii. Připomeňme si nedávné události v Chemnitz a o něco dříve ve Spojených státech. Pro toho, jemuž vypálí auto, vytlučou krám či jej přímo fyzicky napadnou, vyjde asi nastejno, byli-li pachateli levicoví či pravicoví radikálové. Co ale chybí, je autoritativní stát (v tom dobrém slova smyslu), který by v takovémto případě využil svého monopolu na násilí a drasticky a dostatečně odstrašujícím způsobem ony násilné nepokoje zarazil. Dovedeme si pak ale představit onen hysterický jekot nejen levicových aktivistů, ale i většiny médií? A přesto ještě donedávna něco takové patřilo k normálu.

Pravdomluvnost většiny současných (západo)evropských médií dokládá nejlépe jejich referování o arabsko-izraelském, především ale palestinsko-židovském konfliktu. Zde nepředstavují nestranné pozorovatele, ale jasné straníky s vyhroceným, předem jasným názorem. Protože (zatím) stále pokládají za neslušné býti antisemitou, halí své postoje do hávu antikolonialismu (od bývalých kolonialistů, ať se již na tento jev díváme jakkoli, je to opravdu legrační), antisionismu, někdy se cudně zaštiťují vyváženým pohledem. Neváhají ale spílat Izraeli (a tedy Židům) do rasistů, dokonce nacistů. Příznačnou je známa historie filmových záběrů (asi francouzské provenience), ukazující mrtvého chlapce. Samozřejmě po izraelském zásahu. Strašné. Bohužel pro autory tohoto dokumentu pronikl na veřejnost i jeho konec, kdy “mrtvý“ chlapec v poklidu vstane a odchází pryč se svým otcem. A co se pak stalo? V podstatě nic. Nelze právě zde hovořit o „Lügenmediích“? Zájemce o širší pohled lze odkázat opět na Tuviu Teneboma a jeho knihu Chyťte Žida. Je to neuvěřitelně bystrý pozorovatel, nezatěžující se korektnismem, byť leckdy ve svých generalizacích až nespravedlivý.

Hledání pravdy nepřispívá ani obrovská přesycenost informacemi, kdy zjistit cokoli na internetu je k uzoufání snadné. Jenom s malou výhradou, můžeme zjistit i naprostý nesmysl. A pak mu věřit. Ovšem naši levicoví liberálové, ti mají jasno. Opírají se o vědecké poznatky. (A o vědecký světový názor, chtělo by se jedovatě doplnit.) Jenže i když něco tvrdí 95 % vědců, a třeba i trochu více, tak to tak být nemusí. A leví liberálové se opírají ve skutečnosti hlavně o jakousi svou ideologii. V tom jsou, ač si to nepřipouštějí, důstojnými pokračovateli někdejších komunistů či marxistů obecně. Kolorit doby tehdy i dnes doplňuji i různé nenávistné kampaně, tenkrát třeba proti titovštině, Slánského bandě, a další a další, dnes naposledy #MeToo, již by daleko více slušel název #HateToo.

Fackovacím panákem pro levici, levé liberály byl a je Donald Trump. Co by si počali, jeho nemaje? Trump svým jednáním a vystupováním jistě nebudí přehnané sympatie. Na rozdíl od jiných mocných neskrývá svou nabubřelost, sebestřednost, nafoukanost. (Ne že by ti druzí byli lepší, více či méně dovedně tyto rysy však skrývají. Vzpomeňme třebas jen na Billa Clintona, a to rozhodně nebyl neúspěšný president.) Jak poznamenal na nedávné akci CEVRO institutu Dan Shueftan: Trump je možná šílený. Jeho šílenství má ale svou metodu, svou strategii. A je, dodejme, překvapivě úspěšné. V domácí politice jeho daňová reforma. V zahraniční politika vůči Severní Koreji, ale i konfrontace s Čínou. Ta měla počít již před mnoha lety, dovedete si ale něco takového představit od takového Obamy? Vůči Rusku uplatňuje jeho administrativa nebývalou (a náležitou) tvrdost, vzdor všemu tomu pokřikování o předvolebních dohodách. Mimořádně úspěšná je jeho strategie na Blízkém a Středním východě. Zde oceňuje toho jediného opravdového spojence, podporuje i další americké souputníky a vytváří atmosféru pro jejich sbližování. A co na to levá média, některé levicově liberální židovsko-americké osobnosti nevyjímaje? Nepřímo naň hází masakr v pittsburské synagoze. (Asi je něco na tom, že největšími nepřáteli Židů jsou právě Židé…) Je snad toto výron všeobjímající pravdy?

A další časté téma, zde také traktované – brexit, „brexitové lži“. To je jistě pravda. Zapomíná se však na jednu drobnost, v časech referenda i u nás nezřídka traktovanou. Lhaly nezměrně obě strany. Vyčítat si toho moc co nemají. A jedna holt vyhrála, byť na základě nepravdivé argumentace. Ta druhá, na téže bázi, prohrála. To jediné, co z onoho nešťastného hlasování lze však vyvozovat, je zhůvěřilost referenda jako takového v podobně zásadních a existenčních tématech. Svým způsobem je úplně jedno, že to tehdy jedna strana vyhrála 52 : 48. A dnes by to údajně, dle průzkumů veřejné mínky, jež selhávaly již tehdy, stejnou měrou či dokonce 46 : 54 prohrála. To je úplně jednou. Důležité je, že jedna (o trochu) větší polovina zásadně převálcuje tu druhou. Lhostejno, která kterou. A vnutí ji stav, který ta cítí jako bytostně nepřijatelný, současně ale není cesty zpět. Tím skutečným selháním tu bylo uklouznutí Davida Camerona, který kvůli vnitropartajním hádkám si vzal za rukojmí celou zemi. A prohrál. Podobné je to i v případě Katalánska, kdy má centrální vláda všechna práva potlačit onu parciální iredentu, za niž se bere ani ne polovina obyvatel. A to i třeba daleko drastičtěji, než se tak dálo doposud.

Velký podíl zodpovědnosti za generelně desinformační klima má tedy internet. Jak již bylo nesčíslněkrát řečeno, dobrý sluha, leč zlý pán. A on se již dostal do oné majoritní pozice, kdy všechny relevantní či zdánlivě relevantní informace se objevují i na něm. Nezřídka však pouze na něm. Vygooglovat lze dnes skutečně cokoli. Krásně a hlavně názorně se zde demonstruje, že přebytek informací je daleko horší než jejich nedostatek. Chybí-li nám informace, snažíme se je někde sehnat (a pak kriticky vyhodnotit). Přebývají-li nám, utopíme se v nich. A to hlavní, nejsme je schopni náležitě zhodnotit. A tak to vzdáváme a konzumujeme informace či dezinformace v souladu s naším uspořádáním, nastavením. Tedy filtrujeme na ty, jež nám konvenují a na ty, s nimiž máme vědomou či podvědomou tendenci polemizovat. A uzavíráme se ve své bublině.

Lhalo se skutečně vždycky, to není nic nového. Nový je pouze rozsah, záběr lží. Včetně těch nejhorších, a sice polopravd. Článek překvapivě klade původce do let šedesátých, do oné (zlo)pověstné šedesátnické revolty. V tom má naprostou pravdu, tehdy došlo k zásadnímu rozvolnění hodnot, odbourání základů v podobě principů křesťansko-židovských. Stojících v první řadě i u základů naší civilizace. Tehdy zahájil další systematický úder na naši civilizaci marxismus, perverzní to ideologie i filosofie. Půdu, díky (západo)evropské intelektuální levici, našel dostatečně zkypřenou. Tehdy zasité sémě vykvasilo v posledních dekádách, kdy již po dlouhém pochodu institucemi osmašedesátníci opanovali rozhodující pozice.

Rudé či hnědé totality vždy lhaly. Měly ale pomocníky a prostředníky. Právě u těch levých je dodnes deprimující, jakéže intelektuální elity se snížily k jejich podpoře. A ke lhaní i demagogii na jejich posílení. Nikdy nelitovali sil na dehonestaci jakýchkoli odpůrců (třeba Anti – Gide S. K. Neumanna jako reakce na seriózní popis situace v SSSR, a to od renomovaného levicového intelektuála). Vzpomeňme na ty naše salonní bolševiky (jak se jim tehdy říkalo), mezi nimiž nemohou chybět ani proslulí V+W (viz třeba skeče a rozhovory po návratu ze země sovětů), spisovatelé jako Olbracht či Nezval, a další a další. Všichni ti jsou dodnes uctíváni, na rozdíl od takové Leni Riefenstahl. Jaký je ale mezi nimi rozdíl?

Závěr článku je ovšem symptomatický. Jakýsi Tom Nichols, politolog (pomiňme pro tuto chvíli, co je to vůbec ta politologie, politologové, věda či vědci to opravdu nejsou) se domnívá, že Američané a další Zápaďané zdětinštěli příliš, aby si byli schopni vládnout. Nezbývá tedy, dodejme my, aby se v jejich bytostném zájmu (lhostejno, zda oni o něm tuší či nikoli), ujali moci ti poučení. Tedy logicky leví liberálové. A bude-li se někdo vzpouzet – na to jsou tu osvědčené technologie. Je to čirý návrat ke kořenům, u nichž stojí francouzští osvícenci i marxisté. Takový Jean Jacques Rousseau už ve své době tvrdil, že lid je třeba k jeho štěstí třeba i dokopat. Nepochopí-li včas sám, co je pro něj dobré.

Jako jediné řešení se může jevit návrat k osvědčeným tradicím a konzervativním hodnotám. To je ale cesta zpět. Něco takového nebývá realistické, ač by to bylo pěkné. Řešením, ač velice nepěkným, může být ale i nová totalita dosud neznámých parametrů. Nakonec ne nadarmo připomínají mnozí levicově-liberální novináři a komentátoři nadšené svazácké agitpropčíky z přelomu let čtyřicátých a padesátých. Ti také budovali nový lepší svět. Řada z nich se pak zhrozila při pohledu zpět na své dílo. To už ale bylo pozdě.  A tak dost možná ti dnešní dláždí cestu ke koncentrákům zítřka. Samozřejmě jen s těmi nejlepšími úmysly.

Blog je založen na komentáři k uvedenému článku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama