Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Sedmdesát let od února, stará garda hlásí návrat

Před sedmdesáti lety zařízli bolševici zbytky demokracie a svobody v tehdejším Československu. Nebyl to proces nezvratný, byť odmítnutím Marshallova plánu zmizela asi poslední šance na návrat mezi civilizované země. Při pohledu zpět nelze hlavně přehlédnout, jak celému procesu napomohli oni „demokraté“, kteří vlastně komunistům přinesli zemi na stříbrném podnose. A nelze přehlížet, že se jednalo o proces, který trval řadu let, aniž by se – krom pár notorických kverulantů à la Tigrid – lid příliš tímto znepokojoval. Dnes jsme opět v situaci, kdy evidentně staré pořádky končí. Co je nahradí?

Jindřich Šídlo ve svém komentáři v Názorech a argumentech na ČRo Plus hovoří o konci první české republiky. Česko má dnes premiéra, jenž je trestně stíhán za podvod. Podvod, dodejme, který snad každému, kdo se v branži evropských dotací aspoň trochu pohybuje, musí připadat křišťálově jasný. (A přitom neuvěřitelně ubohý, porovnáme-li zisk s celkovými náklady na projekt…) Dostane-li se věc opravdu k opravdickému soudu, pak uvidíme, nicméně nezapomínejme, že české soudy jsou schopny doslova čehokoli. Česko má premiéra, který i dle soudu doloženě spolupracoval s komunistickou tajnou státní policií. Jak říká Jindřich Šídlo, v Česku roku 2018 se někdejší spolupracovník StB nemůže stále ještě stát ředitelem obecní pošty. Ovšem předsedou vlády bez problémů.

A to pomiňme fakt, že oba nejvyšší činitelé, president i premiér, jsou (bývalí) komunisté. V rozporu se zákonem to určitě není, ve fatálním protikladu k idejím, na nichž tento stát vznikal, to bezesporu ano. Pokud tedy někdo je vůbec schopen rozpomenout se na ony ideje, jež stály u vzniku státu (a převratu proti bolševikům – dnes jedné ze stran, na nichž zjevně bude záležet osud nové vlády…). Všichni se ohánějí Masarykem. Věší si jeho obrázky na zeď, aby je s ním pěkně zabrala kamera. Co tito lidé, postaru bychom jim mohli říkat třeba představitelé, o Masarykovi, jeho díle, názorech, životě doopravdy vědí, o tom radši ani neuvažujme. A jestli se z tohoto přivlastňování TGM sám jaksi neotáčí v hrobě, o tom můžeme jen spekulovat. Jeden jeho citát by se jim ale dal určitě připomenout: Státy se udržují těmi idejemi, z nichž vznikly. O tom, jaké jsou ideje této země a které stály při jeho vzniku (ten můžeme datovat do dnů listopadového převratu), o tom se však nikde nemluví. Ani o tom, jaká by měla býti naše budoucnost, kam chceme směřovat. Prostě tak nějak tečeme časem. Odkud, to jsme zapomněli, kam, o to se nestaráme.

A přitom jsme se asi nepozorovaně dostali na zlomovou linii. Staré končí a něco (co?) nového začíná. O to aktuálnější je připomínka února z osmačtyřicátého. Tehdy také začínalo něco nového. Ale že to bude tak nepěkné a diametrálně jiné než cokoli předtím, to jen málokdo tušil. Ani ten únor však nespadl z nebe. Připravoval se již od Mnichova. Neboť odčinit Mnichov, to bylo od těch chvil životní téma Edvarda Beneše. Přitom pomíjel, že Mnichov byl nejen výsledkem mezinárodní konstelace, ta měla bezesporu zásadní vliv, ale i též debaklem dvacetileté zahraniční politiky mladého státu. A ta byla osobním dítkem právě Benešovým. Československo bylo obklopeno nepřátelsky naladěnými sousedy (s výjimkou prakticky bezvýznamného Rumunska). Opíralo se o Francii, která byla v dlouhodobém rozkladu. A pak taky o sovětské Rusko, ovšem opět v závislosti na Francii. Anglie nás zradit nemohla, žádnou spojeneckou smlouvu s námi uzavřenu neměla. (Byť to, co udělala, bylo fatální chybou, kterou odnesla i ona. A zdaleka nejen ona.)

Beneš jevil již od počátku dosti nepochopitelnou afilaci k SSSR. Vysvětlit se to dá jeho levicovou orientací, byl fakticky celoživotním socialistou. Nepříčilo se mu využít zasloužilého bolševika Antonova-Ovsejenka při likvidaci generála Gajdy. (Antonov-Ovsejenko velel bolševickému útoku na Zimní palác, u nás působil ve dvacátých letech jako šéf zájmové mise, tedy de facto velvyslanec SSSR, v osmatřicátém byl v Moskvě pěkně po stalinsku popraven.) Spolu s Masarykem se Beneš ve dvacátých létech mýlili, kdy tvrdili, že svět jde doleva. Ten šel tehdy doprava. Po návštěvě SSSR v polovině třicátých let se navíc mezinárodně zesměšnil tím, když uvěřil sovětským potěmkiádám a halasně je hájil.

A tak ihned po napadení Ruska Hitlerem (tedy poté, co sovětské Rusko přestalo být úhlavním spojencem nacistického Německa) počal Beneš budovat a utužovat vztahy se Sověty. Bez mrknutí oka rezignoval na myšlenku polsko-československé konfederace. Polská vláda v Londýně nebyla celkem pochopitelně s to překousnout katyňský masakr a Moskva, masový vrah nejen v tomto případě, nato přerušila s ní styky. V roce 1943 letěl přes odpor Angličanů do Moskvy, aby tam uzavřel smlouvu o přátelství na 20 let, k čemuž vůbec nebyl oprávněn. A v duchu této logiky odcestoval s celou vládou zkraje pětačtyřicátého do Moskvy. Aby tam vytvořili vládu novou, lepší a radostnější. Už při programových jednáních se ve vší nahotě ukázala totální nepřipravenost londýnských (a tedy jejich totální amatérismus). A tak košický vládní program vyšel zcela z komunistických pozic. Premiérem se stal bývalý velvyslanec v Rusku, jehož téměř odvolali na sklonku předchozího roku pro bezprecedentně svévolné uznání lublinského výboru. Proti vůli londýnské vlády, již měl teoreticky zastupovat. A tak se do čela vlády dostal, člověk, jehož loajalita vůči Moskvě převyšovala řádově loajalitu k vlastní zemi.

Již v pětačtyřicátém byla orientace země nasměrována tzv. Benešovými dekrety (které ovšem schvalovala vláda). Bylo vyhnáno na tři miliony Němců, kteří v zemi žili více jak půl tisíciletí. To, že byli do odsunu dokonce občas zahrnováni i Židé, kteří se čerstvě vrátili z koncentráků a měli tu smůlu, že ve třicátém při sčítání lidu uvedli německou národnost, trápilo málokoho. Maďarský exodus naštěstí záhy skončil. Hlavně ale počala obří zlodějna. K majetku vyhnaných, ale také nevrátivších se, přibylo znárodnění v nevídaných rozměrech. Stát totálně ovládl hospodářství země. K tomu přičtěme mimořádné lidové soudy, malý a velký dekret. Takový rozsudek smrti se prováděl ještě tentýž den. Odvolání bylo možné, to jistě, nemělo však odkladný účinek. Když k tomu přičteme deprivaci z válečného období, byla společnost i stát vyrvány z kořenů. Půda byla zorána pro nový nástup totality.

A k tomu totální selhání politické scény. Na jednáních v Moskvě vymysleli Národní frontu, spolehlivý inhibitor možného demokratického vývoje. Jedna parta prostě založila exkluzivní klub, a kdo nebyl uvnitř, byl mimo hru. Navždy. Asi se naši „demograté“ divili, když je pak také zlikvidovali. Nejspíš jim to připadalo nespravedlivé, ale v pětačtyřicátém zařízli demokracii i oni. Nejprve je překvapilo, když v šestačtyřicátém vyhráli volby bolševici. Tedy v českých zemích, nikoli na Slovensku. Asi posledním mezníkem, kdy se dal – snad – vývoj zvrátit, byl i podle historika Víta Smetany Marshallův plán. Československá vláda se tehdy rozhodla připojit se k němu. Včetně komunistů. Pak ale byli představitelé československé vlády povoláni na kobereček do Moskvy, dostali od Stalina kartáč, srazili kufry a své rozhodnutí změnili o stoosmdesát stupňů. Větší moment ubohosti si asi sotva lze představit. Jednoznačnější deklaraci vazalství asi taky.

Jan Masaryk, malý syn velkého otce, tehdy poznamenal: Jel jsem do Moskvy jako zahraniční ministr suverénního státu, vracím se jako Stalinův pacholek. Nesmysl. Naprostý. Stalinovým pacholkem byl už od pětačtyřicátého, vláda na státní suverenitu rezignovala dávno v Moskvě či Košicích. Na podzim v sedmačtyřicátém ještě zdecimovali slovenské demokraty. Za snaživé součinnosti českých „demogratů“, obávajících se slovenského nacionalismu. (Tak byli nakonec Slováci potrestáni za neúspěch komunistů u nich v šestačtyřicátém). Když se Čechům o pár měsíců stalo totéž, byli udiveni. Jak zaznělo v seriálu ČT Třetí republika, na straně tzv. demokratů totálně chyběly osobnosti. Bolševici je měli, byť se bezesporu jednalo o osobnosti ryze negativní. A to málo, co na nekomunistické straně bylo, jako třeba Helena Koželuhová, to stihli naši „demokraté“ přičinlivě zlikvidovat sami. Je až děsivé, jak i oni byli prodchnuti ideou vazalství vůči Rusům. (U komunistů to byl základní atribut jejich víry).

Milníky na cestě k únoru jsou tak zřejmé: československo-sovětská smlouva z třiačtyřicátého, jež vznikla z československé iniciativy, košická vláda a její program, bezprávní stav po osvobození (viz i amnestie, vztahující se na akty při odplatě, které by jinak byly zločiny a byly spáchány od 30. září 1938 nikoli jen do 9. 5. 1945, což by bylo vcelku i logické, ale až do 28. 10. 1945). A potom vyhnání Němců, znárodnění, volby, Marshallův plán. A nakonec i „malý únor“ a milionářská dávka, to ale už byly karty rozdány.

K únoru se vážou též dva rozšířené mýty. Za prvé „jaltský syndrom“. Vše bylo rozhodnuto na Jaltě, tam jsme spadli do ruské zóny, o nás rozhodovali zase bez nás. Hloupost, na Jaltě se o Československu vůbec nejednalo. Nebyl důvod. Nepředstavovalo žádný problém. Ve skutečnosti šlo o selhání tzv. elit, viz košická vláda a další kroky. Ale vlastně i celého národa. Češi (nikoli Slováci, těch ale bylo málo) byli jediným národem, který si komunisty zvolil sám, z vlastní vůle a dobrovolně. Všude jinde byli tak či onak vnuceni. Případně si některé národy udrželi svobodu i za cenu limitace zahraniční orientace, nikoli však vnitřní svobody (Finové, ale i Rakušané). A i sám únor přivítala přinejmenším významná část lidu s nelíčenou radostí.

Druhým mýtem je údajná ústavnost řešení únorové krize. Jistě, formální rysy zachovány byly. Jenže již od samého počátku byla komunisty využívána policie, tedy v té době již tzv. bezpečnost, SNB. S tím souvisí i hojné využívání odposlechů. Komunisté si v ostatních stranách cíleně pěstovali pátou kolonu (to spadalo pod generálního tajemníka Slánského). A ve chvílích krize byly vytvořeny akční výbory, které fakticky převzaly moc v institucích, včetně ostatních stran. To s nějakou zákonností nemá věru pranic společného. Ozbrojení lidových milicí pak byl úplný vrchol nezákonných aktivit. Mimochodem, až do konce bolševického režimu neměly milice žádnou oporu v zákoně a byly tak de iure stále ilegálními ozbrojenými bojůvkami jedné strany. Že za tento jednoznačně kriminální čin nebyl nikdo nikdy potrestán, asi nikoho u nás nepřekvapí.

Únor byl dozajista převratem. Ale byl až jakousi tečkou za několikaletým vývojem. Dodnes děsí neschopnost tzv. demokratických stran a jejich představitelů. Za hlavního viníka by bylo možno označit Beneše, to by ale bylo příliš jednoduché. Byl to ale on, kdo nasměroval stát již během války. Kdo nepochopil, s kým má tu čest. Doma i v Moskvě. I v únorových dnech se Beneš vyjadřoval ve smyslu, že je bezpodmínečně nutno za každou cenu se vyhnout krveprolití. Bylo mimo jeho představivost, že občas je násilí nutnou cenou za to, aby byla zachována (nebo získána) svoboda. Svým způsobem se ke krizi postavil stejně v osmačtyřicátém jako v osmatřicátém. Symptomatické je i hlasování o „obrozené“ Gottwaldově vládě v parlamentu. Ač komunisté v kuloárech přesvědčovali poslance ostatních stran, aby aspoň někteří hlasovali proti (šlo jim tehdy o zdání demokratičnosti navenek) a slibovali, že se jim nic nestane, všichni ti ustrašenci, co zůstali, hlasovali vyděšeně pro.

Jindřich Šídlo má pravdu, když hovoří o konci první české republiky. Pravdu měl v dvaadevadesátém i Pavel Tigrid, když hovořil o tom, že jsme se třikrát snažili vybudovat stát a nějak to nikdy nevyšlo. Dnes víme, že ani čtvrtý pokus nevybočil z řady. Dějiny se jakoby vrací, byť v úplně jiných kulisách. Ani děj nebude jistě totožný. Mnohé znaky současna vyvolávají ale nepříjemné reminiscence. Přestává hrát roli zákonnost a pravidla, a to hlavně ta nepsaná. Možnost, že se vláda bude opírat o bolševiky a nácky, není nikterak nereálná. A Miloš Zeman se chystá vystoupit na sjezdu komunistů. Dobří holubi se vracejí, co jiného říci. Češi si sami v šestačtyřicátém zvolili komunisty a svůj úděl (a úpadek) na dalších čtyřicet let. I nyní podvakráte zavolili neomylně. Před sedmdesáti lety nastoupila ochlokracie. A teď? Svůj osud máme ve svých rukou, nicméně vždy si pak budeme stěžovat na ty druhé, jak nám to zavařili, jak rozhodli o nás bez nás. Nebojme se, někoho vždy najdeme.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama