Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Skandál v opeře aneb Chlív proti chlívu

Brněnský festival Divadelní svět uvedl inscenaci chorvatského režiséra Olivera Frljiće Naše násilí a vaše násilí. Není to jediná perla z dílny tohoto mistra, tak třeba hra Prokletí předvádí nahého papeže, jemuž olizuje jakási žena přirození. Autor sám je bezesporu levicově úchylný (hodně jemně řečeno), proti jeho brněnské inscenaci vystoupila deviace z protipólu, „Slušní lidé“. Vedeni Miroslavem Sládkem, bývalá profese bolševický cenzor, pak šéf pravých extrémistů, dnes brněnský slušný člověk. Obě strany se spokojeně veřejně sváří, jediný, komu je z toho špatně od žaludku, je normální člověk. Neorganizovaný jako „slušný“.

Kdysi šel v naších kinech francouzský film Prohnilí proti prohnilým. Pojednává o dvou partách policistů, kteří bojují proti sobě. A jsou jedni stejní gauneři jako ti druzí. Tak nějak. Jinak řešeno, střetne-li se s někým mně vrcholně nesympatickým, spíše odporným, někdo, nemusí ten dotyčný jen kvůli této kolizi ve mně budit sympatií. Může být stejně odpudivý jako ten prvý. Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem, to je sice líbivý slogan. V praxi může býti velice nefunkčním. Někdy až do bažin zavádějícím. Vzpomeňme jen na válečné spojenectví anglosaských demokracií se Sověty, původně to úzkými spojenci Hitlera. S nimiž tento odstartoval druhou světovou válku. (V tak extrémně vypjatém okamžiku však Spojencům nic moc jiného asi nezbývalo…)  Podobný pocit oboustranné nevolnosti může mít jeden, sleduje-li třeba potýkání zavilých vítačů a stejně zavilých odpůrců migrace.

Oliver Frljić je levičácký extrémista. A i to je možná poněkud delikátní vyjádření. Hlavně je to ale sprosťák non plus ultra. Hodně zjednodušeně by se dalo říci, že vychází z ultralevicové filosofie Slovince Slavoje Žižeka. Ten se veřejně prezentuje jako marxista (což je samo o sobě dosti ohavné), někdy bývá označován až za komunistu (což je ovšem neuvěřitelně ohavné). Oproti Frljićovi je to ovšem decentní slušňák. Frljić ve svém interview v Divadelních novinách tvrdí, že každý skutečný umělec musí být levicový, protože správná je jedině idea sociální rovnosti. Každé divadlo je podle něj politické. Žijeme v extrémní době a ta si vyžaduje extrémní divadelní jazyk, říká. Ale nedomnívá se překvapivě, že jeho divadelní styl a obrazy jsou až tak přehnané, natož extrémní. Vychází prý z reality. A takový Jan Pavel II. toho neudělal dost pro to, aby se vyšetřily pedofilní praktiky. Asi proto bylo nutno pojmout postavu papeže tak, jak ji ztvárnil ve svém skvostu Prokletí.

Na mezinárodní den dětí (trochu paradox) proběhla na ČRo Plus debata na toto téma v pořadu Pro a proti. Diskutovali kritici Jiří P. Kříž a Vladimír Mikulka. Ten první se jako správný levičák (zajímavé je, jak se levičáci – či pravičáci – distancují od označení jejich světonázorové orientace) pokouší věc rozřeďovat a relativizovat. Vlastně je to v pořádku. Prostě takové umělecké vyjádření, řeklo by se. Naopak Mikulka označuje naprosto správně Frljiće za provokatéra a píáristu, který je mizerným dramatikem (či režisérem). Ale právě ony provokace – vytahování státní vlajky z vagíny, Ježíš, jenž sestoupivši z kříže znásilňuje muslimku, felace a následné pověšení papeže, jež krom tohoto důvodu nemají žádný scénický význam, přitáhnou zaručeně potřebnou pozornost. Frljić neustále tvrdí, že Evropané zabili od devadesátých let čtyři miliony muslimů (jak na tohle pozoruhodné číslo přišel, to ví – anebo spíše neví – jen on sám). A když pak muslimové zabijí pár křesťanů, no Bože, nic moc se neděje. Evropa je tažným koněm kapitalismu, tvrdí Frljić. Ti, kdo jsou proti fašismu a nejsou proti kapitalismu, jsou jako ti, kdo chtějí jíst telecí, ale nechtějí zabít tele. A vrcholem všeho je replika – Stydím se za vás diváky, kteří se dojímáte osudem uprchlíků a sedíte v hledišti, místo abyste šli a obsadili sídla vašich fašistických vlád. (Co si asi tak myslí o těch, co se ani osudem uprchlíků příliš nedojímají, raději nedomýšlet…)

Vladimír Mikulka trefně komentuje to, jak se oba extrémy krásně doplňují. Tedy Frljić a tzv. slušní lidé. Oba tyto extrémy se ve skutečnosti vzájemně potřebují (a vlastně podporují). Na otázku, zda se nevracíme někam do třicátých let, kdy byla některá divadelní vystoupení narušována fašisty, odpovídá, že do jisté míry ano, ale tehdy narušovali vystoupení jak fašisté, tak komunisté. Mikulkovi vadí, že je nucen zastávat se práva na svobodu vyjádření pro extrémního levičáka Frljiće. Ale proč se zastávat těchto lidí a jejich práv? Oni se sebe sami zastanou dostatečně a dosti agresivně k tomu. Ale to navozuje tu základní otázku, kde jsou meze svobody slova. Zda se týkají i práva bezuzdně urážet ty druhé. Práva na neomezenou sprostotu, to byl by přesnější termín.

Všichni ti zavilí levičáci dneška, ech pardon, levicoví liberálové, vzývají jakousi absolutní svobodu. Jenže nic podobného fakticky ovšem neexistuje. A ani nikdy neexistovalo ani existovat nemůže. Každá moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. A naopak. Nic takového si ovšem tito „konstruktéři zítřka“ nepřipouští. Jejich svoboda je ovšem velice relativní, stejně jako byla u jejich předchůdců, levicových intelektuálů první poloviny minulého století. Někdy poměrně přesně přezdívaných jako salonní bolševici. Jen si vzpomeňme, jaký virvál a jaké vylučování vyvolalo to, když někdo popsal skutečnost pravdivě. Jako třeba André Gide. (Ten byl fakticky vyobcován z francouzského akademického světa a i pro české pisálky představoval výživnou inspiraci.) Tam naráz ona vzývaná svoboda skončila. Salonní bolševici dláždili cesty do rudých i hnědých koncentráků (samozřejmě s těmi nejlepšími úmysly, jak jinak). Radši si ani nepředstavovat, cesty kam že dláždí jejich dnešní následovníci.

Něco ne až tak nepodobného byl případ Charlie Hebdo. Francouzský rádoby „satirický“ časopis, který svého času vystříleli islamisté. Všichni v tom čase hrdě prezentovali „Je suis Charlie“. Když se někdo nepřipojil, jako třeba Halík, hned byl ostrakizován. (Viz dobové článečky třeba v Respektu.) Halík tehdy zaujal principiální postoj. Samozřejmě odsoudil vraždění, teror, odmítl se však identifikovat s obětí. Připomeňme tehdejší pochody demokratických politiků (Merkel a Hollande ruku v ruce). Vedle toho ovšem oni teroristé povraždili jakoby mimochodem pár Židů v košer obchodě. Po tom ovšem za chvíli nikdo ani nevzdechl, žádné demonstrace se nekonaly, žádní politici se do sebe nezavěšovali. Zato se všichni zalykali obdivem k partě bolševických sprosťáků, urážejících na potkání kdekoho. (V redakci skutečně dominovali komunisté.)

Že panuje jistá ne snad cenzura, ale řekněme filtrace informací, je zjevné i z toho, že média traktují neustále kritiky „slušných lidí“ (ne že by je nebylo třeba i nutno kritizovat), ale ti, kdo se zásadně staví proti uvedení oné pochybné inscenace (a nejsou přitom ztotožnitelní s extrémisty), jaksi pozornosti médií unikají. To, že z Umělecké rady divadelní fakulty JAMU odešel její dlouholetý člen Petr Osolsobě, osobnost významná umělecky i akademicky (v tom nejlepším slova smyslu), zaznamenáno téměř nebylo. Odešel proto, že se rada nepokusila zabránit uvedení oné inscenace. Obrátil se na ředitele festivalu Martina Glasera i primátora a další a žádal o stažení inscenace. Napsal: „Prosím vás proto, žádám i vyzývám,… abyste své pozvání těch, kteří zneužívají umělecké svobody, odmítli, a produkci, nerozvážně již smluvenou, zrušili. Neučiníte-li tak, ukážete touto produkcí rituál útočné nenávisti, bezohledné zlomyslnosti a pyšné prázdnoty…“  Byl oslyšen. Jak také jinak.

A tak i nyní je třeba zaujmout někdejší Halíkův postoj. Nelze jistě podporovat Sládkovy vyholence (pro něž je to vše vítaná předvolební agitka), ale ani brát se za kydače sprostoty, urážející ty skutečně slušné lidi. A samozřejmě se zamyslet i nad tím, zda podobné nechutnosti mají být financovány z veřejných peněz. Vladimír Just sice na ČRo Plus deklamoval, že takto by se mělo z eráru podporovat vše, co se není schopno samo ufinancovat, snad si ale posléze uvědomil nikoli přepjatost, ale vyloženou nesmyslnost svého tvrzení. Ano, svoboda slova, projevu patří mezi ty nejzákladnější svobody. Skutečně neomezená je ale snad jen v USA. A tam se musí i umění povýtce živit samo. A světe div se, ono to taky jde…

Nicméně ale, jedno jsou názory a něco jiného jejich prezentace. A právo bezskrupulózně urážet ostatní, právo, které si jaksi někteří přivlastnili, je svým způsobem také právem dostat též zasloužených pár facek. Hyperkorektnistická cháska se může zjevit, dotkne-li se někdo či něco nějaké té přecitlivělé menšiny. Ať již skutečné či umělé. Většině ale lze bez zábran spílat a urážet ji až do aleluja. (Viz třeba ony knihy o „white trash“.) Můžeme se ale také ptát, zda už toho nebyla jaksi dosti a zda by se i majorita neměla ve vší slušnosti hlásit o svá práva.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama