Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Sochobraní

Black lives matter. Zaznělo to i v  článku Historie před soudem čtveřice autorů, Tomáše Lindnera, Ondřeje Kundry, Marka Švehly a Tomáše Brolíka v pětadvacátém čísle Respektu. Jistě s tím lze souhlasit, jenže – co takhle „white lives matter too“, to nikde jaksi nezaznělo. (Barvy lze doplňovat dle vkusu.) Ono, kdyby se člověk chtěl s vykřikovači tohoto hesla ztotožniti, muselo by znít „every life matters“. A to je základem naší, tedy západní civilizace, základem křesťanství (přinejmenším toho západního), stejně jako židovství. Něco podobného však vůbec nikde nezaznělo. A tak se vznáší otázka, zda ono tolik proklamované motto není vlastně jen projevem jakéhosi rasismu naruby. A ten je nosnou vlnou současných nepokojů.

A pouští se do historie. Neboť – jak pravil Orwell ve svém stěžejním díle 1984 – ten, kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Viděno tímto prizmatem, je zájem o pomníky podstatně jasnější. A v podstatě se nad tím vším klene i ono nevyslovené bolševické krédo – zbouráme vám vaši minulost a dáme vám naši budoucnost. Jinak řečeno, nebudete-li si moci vzpomínat na minulo a porovnávat je se současnem, nebudete skutečnost kol vás považovat za tak děsivou. A časem si na ni i zvyknete. Nebudete mít na co vzpomínat, nebudete mít s čím srovnávat. A aby ty nežádoucí vzpomínky co nejvíc potlačili, vytvořili komunisté síť gulagů a vraždící čeku. Nacisté pak po jejich vzoru své koncentráky a gestapo.

Svrhávání soch je vždy problematická záležitost. Vyjmeme-li excesivní případy, tedy bourání památníků nacismu a komunismu. Jakákoli historická osobnost je dnes svým způsobem nepatřičná. Jak zaznělo z jiného komentáře, takový Karel IV. povoloval pogromy, a to ještě z finanční motivace. To mu však nikdo z dnešních levičáků vyčítat nebude. Ti ve svém antisemitismu navazují na nejhorší tradice nácků či bolševiků. A zdaleka nejen v něm. Každé, doslova každé historické osobnosti lze z dnešního pohledu vyčítat spoustu věcí. (Třeba takový Masarykův fond, či systematické budování vlivové agentury v médiích a politických stranách, na tom by si dnes noviny smlsly…) Jenže ony historické osobnosti nežily dnes, ale tehdy. A poměřovat je třeba především z tohoto pohledu, hlavně pak z celkového kontextu.

Trochu legrační je v těchto souvislostech rozhodnutí londýnského starosty Sadiqa Khana, pákistánského původu, jenž se dle uvedeného článku chystá nechat přezkoumat vazby všech v metropoli vysochaných historických osobností na obchod s otroky. Právě on, jako muslim, by se měl zamyslet sám nad sebou a hlavně nad svými. Právě muslimové, zejména pak Arabové, rozvinuli obchod s otroky jako nikdo druhý. Stejně jako většina černochů, zavlečených následně do obou Amerik, byla ulovena a poté prodána svými, tedy Afričany. Proti tomu nikdo z dnešních protestujících jaksi nic nemá. Za to se ale s chutí pouští třeba do královny Viktorie, jež s obchodem s otroky nic míti společného ani nemohla. Ale už začíná vadit. Právě Angličané byli ti, kdož se jako prví jali tento odporný byznys potírat. Hlavně jde dnes ale o to, tepat bílé, není-liž pravda? Jinak řečeno opět a znovu, jde než o rasismus v jiném mundúru. (Úplný exces představuje to, že vadí i Gándhí, k tomu už nelze co dodat.)

V Americe se nyní útočí na památníky spojené s Konfederací. Svou polívečku si na tom snaží přihřívat i někteří demokraté. U nich ale jde jen o ryzí oportunismus. Budou volby a může se to hodit. Ale už začínají zaznívat i taková jména, jako George Washington či Thomas Jefferson. Ti byli, pravda, jižanští otrokáři. Ale také založili Spojené státy americké, vybojovali jim svobodu a vtiskli jim rysy, které mají dodnes. A které dodnes obdivuje civilizovaný svět. Zaznělo dokonce i jméno Benjamina Franklina, krátkodobého držitele jedné otrokyně (na tom by se ještě mohly předvést i feministky…) A tito velikáni, ti zosobňují USA. Svrhneme-li je z piedestalu, odhodíme-li je na smetiště dějin, učiníme tak fakticky i se Spojenými státy. A tak trochu i s celou západní civilizací. A o to dost možná tady jde ve skutečnosti.

Vrcholem zvrhlosti je atakování soch Winstona Churchilla. Člověka, který se jako nikdo jiný zasloužil o to, že se současná generace svrhávačů soch může pohybovat svobodně, že radostně nehajluje v hnědých či rudých uniformách. Ano, měl tisíce chyb. Ale jeho klady je tisíckráte převýšily. Jistě, dardanelská operace byla katastrofou. Sir Winston ale rezignoval a šel – doslova – na frontu. Na vlastní žádost. Za druhé války se dopustil bezesporu řady omylů. Ale ten, kdo něco v takového situaci doopravdy dělal, rozhodoval, mohl jich udělat méně? To podstatné bylo, že nakonec hydru nacismu porazil. Ač tomu zpočátku nic nenasvědčovalo, sotva kdo by si naň vsadil. Pokud se týká onoho bengálského hladomoru, s nímž si tak radostně pohrávají autoři článku (tepajíce ono nekritické obdivování sira Winstona ze strany pravice, jak ostrovtipně píší) – on si tehdy mohl pouze vybrat, kdeže bude hladomor. Bylo by z pohledu války lepší, kdyby byl v Anglii než v Bengálsku? A ptejme se hlavně a především – čím se o svět zasloužila ona dnešní sochy svrhávající lůza?

Bourání soch je i takový český fenomén. Během posledního sta let jsme zažili čtyři vlny (po Velké válce, po devětatřicátém, po osmačtyřicátém a po devětaosmdesátém), s dvěma mezivlnkami (1968 a 1945). To je podstatně víc, než je zdravá národní mysl schopna strávit. Po osmnáctém padaly sochy, jež si lid tak nějak ztotožnil s habsburskou monarchií. Ještě před pár lety nezpochybnitelnou. Ani v českých očích, dodejme. Začalo to s Mariánským sloupem, vztyčeným ve století sedmnáctém na počest úspěšné obrany Prahy před Švédy. Pražskými měšťany, včetně studentů, Židů, prostě všech, dodejme. Následovaly pomníky Josefa II., údajného germanizátora. Nesmysl, dodejme. Ale vztahy mezi Čechy a Němci v nové republice to zdatně a zbytečně zkalilo. Z Malostranského náměstí zmizel i pomník největšího českého vojevůdce v dějinách. Byl to skutečný Čech, vždy se k tomu hlásil a jako bonus porazil Napoleona. A nikdy také nebyl lapkou…

První republika zaplavila veřejný prostor Masaryky v životní až nadživotní velikosti. Masaryk sám o to nikdy neusiloval, nikdy se tomu ale ani nijak nebránil. Odhaloval pak slavnostně sám sebe… Kamenní či bronzoví Masaryci pak střídavě mizeli a objevovali se zpět. Po druhé válce byla zem poseta bolševickými výplody. Ten největší exkrement se tyčil (i s onou příslovečnou frontou na maso) na Letné. Většina vzala za své zaplaťpánbůh po převratu. (Nikoli všechny, jak si lze třeba potvrditi procházkou po „Sherwoodu“ u hlavního pražského nádraží, dříve Wilsonova, ještě předtím Františka Josefa I.)

Zdánlivě jako by se nás současná krize kádrování soch nedotkla. Koněv je z jiného těsta, z toho bolševického. Ale pozor – kdosi už zapálil Mariánský sloup v Praze. A navázal tak na zdivočelou chátru v čele s žižkovským anarchistou Frantou Sauerem. Co bude následovat?

 

Blog je založen na komentáři k výše uvedenému článku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama