Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Světem obchází strašidlo

Asi pro sedmdesáté výročí února a hejno jiných osmičkových výročí se jaksi pozapomnělo na další kulaté výročí, a sice stosedmdesáté. Sto let před českým bolševickým převratem vyplodili dva neblazí klasici Komunistický manifest. Trefili se s ním právě do revolučního roku. Začíná oním pověstným „Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu“. Bohužel, i po všech úděsných zkušenostech, které s touto deviací politiky lidstvo udělalo, obchází toto ohyzdné stvoření dál. V Česku, jak se ukazuje, má domovské právo a chystá se na vládu. A ani Evropa už mu nestačí. Jeho kořeny však sahají hlouběji než oněch sto sedmdesát roků.

Za otce komunismu je považován Karl Marx, synek ze staré rabínské rodiny, byť pokřtěný. Sám ale Židy spíše nenáviděl a rozhodně se k nim nehlásil. Posléze svou nenávist přenesl na celou buržoazii. O reálném světě toho Marx moc nevěděl. Možná, že kdyby se obracel na svého holandského strýčka Liona Philipse, zakladatele stejnojmenného koncernu, místo žádostí o peníze s žádostmi o radu, mohl se dozvědět leccos zajímavého. A pohybovat se na půdě reality. Pak by ale asi marxismus nebyl marxismem. Zajímavý byl Marxův vztah k dělníkům. Ač jakoby vše dělal pro ně, učinil z nich vybájenou vůdčí sílu kýženého režimu, skutečné dělníky opravdu nemusel. A vůbec nemohl ani cítit ty uvědomělé a aktivní, kteří usilovali o zlepšení postavení dělnictva. Jenže jejich cestou byly jednání a reformy, nikoli násilí. Uvědomovali si, že se s podnikateli navzájem potřebují. A dnes, po necelých dvou stoletích, nezbývá než konstatovat, že právě tito byli úspěšní a přinesli pokrok. Karl Marx a jeho následovníci naopak vzývali násilí. To, co se podařilo vytvořit nejznámějším Marxovým žákům (a masovým vrahům) Leninovi, Stalinovi, Mao Ce-tungovi (a rodu Kimů a Pol Potovi s Yeng Sarym a dalším a dalším), to byl jen zmar. Desítky milionů mrtvých, koncentráky, totální hospodářský úpadek. U nás jsme na to měli Klému a jeho partu i následovníky.

Marx byl vůbec paradoxní postavička. Potomek staré, respektované židovské rodiny, nenávidějící židovství. Manželka byla z pruské aristokratické rodiny. Marx, velký moralista, jí neustále zahýbal. Její peníze však dovedl prošustrovat, její služba mu nevadila. Sám bojovník proti kapitalistům, nechá se vydržovat od svého nejbližšího spolupracovníka, Friedricha Engelse, fabrikanta. Bojovník za dělníky, který ovšem skutečné dělníky naprosto nesnáší, hlavně ty, co se angažují a o něco usilují. Nechce je vůbec vidět, nechtěl vidět ani továrny, tedy věci, o nichž neustále psal. Engelsovu nabídku na prohlídku závodu sveřepě odmítal. Svým způsobem žil ve vybájeném světě, jehož byl zásadním popisovatelem a hlavním soudcem. Hlavně ale na tomto základě vymýšlel budoucnost. Tragédie nastala, když se tyto teorie počaly převádět do praxe.

Ve čtyřech kapitolách Komunistického manifestu (přesněji Manifestu komunistické strany) je zachyceno gros pozdější komunistické ideologie. Základem dějin je podle nich třídní boj (tedy nenávist). A to hlavní, zrušení soukromého vlastnictví. Vyvlastnění pozemků, zrušení dědického práva, progresivní zdanění. Po zkušenostech s režimy, které uváděly marxismus do praxe, by se zdálo, že dnes podobné ideje vzbudí jen úsměšek a budou doménou jakýchsi bláznů. Pravý opak je pravdou. K marxismu se hlásí tu otevřeně, tu fakticky velká část intelektuální elity. Marxismem neopovrhují ani leckteří čelní politici, stačí jen pohlédnout na takového Jeremy Corbina. Není rozhodně sám. Kde jsou ty časy, kdy se němečtí sociální demokraté nejprve museli v Bad Godesbergu vzdát marxismu, aby se mohli stát salonfähig. Osmašedesátý rok představuje určitý zlom, po kterém levice opanovala postupně akademickou sféru. A postupovala dále.

Marx vycházel z osvícenců. Těch francouzských. Zmiňme jen Jean-Jacquesa Rousseaua. Ten byl přesvědčen o tom, že vyniká výjimečnou láskou k lidem a je obdařen jedinečným nadáním znásobit blaho bližních. Rousseau zbožnil stát. Jeho stát ovšem je v podstatě státem totalitním. Řídí veškeré lidské konání i myšlení. K občanům je třeba se chovat jako k dětem, kontrolovat výchovu i myšlení. Přeložíme-li to do poněkud vulgárního jazyka, lid je třeba k jeho štěstí případně i dokopat. Pol Pot i Yeng Sary sáli jeho myšlenky na svých pařížských studiích. A pak je uváděli do praxe. Kolik to stálo mrtvých, je zhruba dnes známo. Vzato do důsledků, tato dvojka příliš nevybočovala z šiků levicových intelektuálů. Tedy až do chvíle, kdy převzali v Kambodži moc. Levicoví intelektuálové, dnes leví liberálové, moc zatím totálně nepřevzali. Naštěstí. V posledku by se asi příliš nelišili.

O Marxovi, Rousseauovi a dalších píše skvěle Paul Johnson ve svých Intelektuálech. Dílo, zabývající se historií, historickými postavami, jež je ale čím dál aktuálnější. A právě francouzští osvícenci stáli u kolébky francouzské revoluce, z poněkud nejasných důvodů přezdívané velké. A od té jde již přímá linka přes Marxovy komunisty a pařížskou Komunu k další údajně velké revoltě, říjnové. Co ovšem byla až v listopadu. Francouzská revoluce (a do jisté míry i její následovnice) jsou založeny na liberalismu, popření víry a pohrdání zákonem. Naopak ta americká je konzervativní, opírá se o víru a stojí na spravedlnosti. Jejími kmotry byli naopak anglosaští osvícenci, Locke, Hume a další. Bohužel dnešní kontinentální Evropa je dítkem francouzské revoluce. Se vším špatným, co z toho vyplývá.

Nacismus byl zdánlivě naprostým antipodem komunismu (a marxismu). Větší nepřátele si snad ani nelze představit. Jenže vezmeme-li si ideologické konfrontace z pohledu historie, největší střety byly vždy mezi nejbližšími příbuznými. A tak stalinský komunismus nejvíce potíral ten trockistický, od něj téměř nerozlišitelný. Sám Hitler se někdy v sedma- či osmatřicátém vyjádřil v tom smyslu, že nacismus není s marxismem principiálně v žádném zásadním rozporu. A sotva se mýlil. Jen nahraďme třídy rasami či etniky a jsme skoro doma. V jednom se ale Hitler zcela pletl. Tvrdil, že z bývalých komunistů jsou dobří nacisté, nikoli však naopak. Říkal to v době, kdy hnědí šli nahoru a rudí dolu. Jakmile se karta obrátila, najednou se naopak spousta nácků přerodila ve vzorové bolšány.

Průběh dvacátého století jakoby naznačoval ústup ideologií, vycházejících z marxismu (komunismus, nepřímo i nacismus). A po devětaosmdesátém zdánlivé totální vítězství liberální demokracie. Fukuyama oslavil poněkud předčasně  devětaosmdesátý radostným Koncem dějin. (Ale také posledním člověkem…) Jenže každé velké vítězství má v sobě i zárodek příští porážky. Již od počátku nového století vidíme markantní ústup klasické liberální demokracie na světové scéně. A to jak vnějškově, kdy sílí autokratické režimy jako je Čína, tak i vnitřně. Demokratické režimy jsou čím dál méně svobodné, čím dál více regulují a svým způsobem i řídí život svých občanů. Prim v tom jednoznačně hraje Evropa. Americká společnost má asi více síly bránit svou svobodu.

Téměř třicet let po devětaosmdesátém obchází strašidlo vesele dál. Ovládá nepřehlédnutelný kus světa. U nás po jakési pauze se chystají komunisté opět vládnout, byť zatím cudně z pozadí. President i premiér, dlužno dodat regulérně zvolení, jsou oba (bývalí) komunisté. A nikomu to až tak moc nevadí, jak se zdá. Pravda, esenbácká mlátička z Palachova týdne se ukázala trochu silnou kávou. Alespoň tedy zatím. Za rok nás čeká třicáté výročí sametového převratu. Uvidíme, jak bude pojato. Zajímavě se u nás snoubí úspěšný hospodářský, ale i soukromý život a fatálně neúspěšná státní a politická sféra. Ale ani to tu není nic nového. A v dnešní Evropě jsou rudí různého druhu žádanými partnery. Na rozdíl od radikálnější pravice s nimi mainstream nemá problém. Konec konců, i evropská ministryně zahraničí je (bývalá) komunistka. Co se dá od všech těchto lidí nakonec čekat, o tom bychom si však neměli činit iluzí. Hlavně ale nezapomínat, že jsou to opravdu lidé zvláštního ražení.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama