Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Svoboda bude otroctvím, otroctví svobodou?

Ve svém stěžejním díle 1984 popisuje George Orwell svět, v němž již zvítězil komunismus. Zní hesla jako „svoboda je otroctví“, „válka je mír“. Ministerstvo vnitra je ministerstvem lásky, ministerstvo informací, permanentně fabulující lži, pak ministerstvem pravdy. Jasnozřivost Orwella byla zřejmá již v časech reálného socialismu či komunismu, lhostejno jak to kdo nazývá. O tom, že pádem komunismu nepozbyl na aktuálnosti, se přesvědčujeme v poslední době dnes a denně. Nevěstí to nic dobrého.

Fenoménem tohoto století je bezesporu internet. Sociální sítě. Nejen blouznivci to považovali za garanci svobody, bránu k šťastným zítřkům. Ke každému se dostanou svobodné informace, zprávy bez cenzury a dozoru. Konec Velkých bratrů, ať již v podobě diktátorů nejrůznějšího zrna či obřích korporací, kontrolujících podstatné segmenty veřejného prostoru. Jenže chyba lávky. Jak jde čas, ukazuje se, že zablokovat internet je vlastně hračkou. Ale i kontrolovat jej, v podstatě cenzurovat. Došlápnout si na neposlušné, třebas jen kvůli projevenému názoru. Čína je v tomto ohledu průkopníkem, Rusko běží dýchavičně za ní. Nejde ale zdaleka jen o ně. Byla doba, kdy se lidé v třetím světě svolávali operativně na demonstrace přes sociální sítě. Dnes už není ani pro africké vlády problém internet zablokovat.

A co informace? Je něco nesrovnatelně horšího než nedostatek informací. A sice jejich nadbytek, přemíra. Většina obyvatelstva obecně nevykazuje přehnaně schopností se ve světě různorodých informací orientovat. Zahltíme-li jimi tyto občany, vlají tito jak třtina ve větru. A přímo se nabízejí k manipulaci. Je až neuvěřitelné, jakým nesmyslům je velká část populace schopna věřit. A případně je šířit dál. Je v tom tak trochu ona dávná víra, že přeci „říkali to v televizi, tak to bude (asi) pravda“. Jenže na internetu běží těchto pravd souběžně i mimoběžně tisíce. Rusové či Číňané si z prefabrikace desinformací udělali skoro až průmysl. Dlužno dodat, velice efektivní. Současně se západní společnosti atomizují, lidé už se pohybují jen ve vlastních „bublinách“, komunikují takřka výhradně se souvěrci. O protikladné názory se nezajímají, pomalu už ani nevědí, že něco takového existuje. Však také vyhledávače vyhledávají každému informace dle jeho naturelu. Jak odolná bude takováto společnost v časech skutečné krize, to si radši ani nepředstavujme.

Na druhé straně se však o nic méně nesnaží i reprezentanti současné západní levice, takzvaní levicoví liberálové (skutečně liberálního na nich není věru nic…). Ti se krom distribuce vlastních pravd soustřeďují nejen na vyvracení pravd oponentních (na tom samotném by v zásadě nebylo nic špatného), ale též na faktickou cenzuru. Vymazávání nepohodlných názorů ze sítě. Tedy ze světa. A zde narážíme na možná ještě daleko větší problém. A tím je monopolizace internetových služeb, zejména pak sociálních sítí. Na hřišti je jen několik málo skutečně významných hráčů. A ti jsou většinou hodně orientováni doleva. V nemalé míře díky tlaku svých zaměstnanců. Příznačným paradoxem je, že na opravdu lukrativních trzích, jak je ten čínský, jsou v zájmu kšeftu ochotni spolupotlačovat svobodu, svobodné prostředí. A smutně příznačné je i to, že takovéto ohavnosti levicovým aktivistům vlastně ani nijak nevadí.

V těchto dnech proběhlo slyšení velké technologické čtyřky (Apple, Amazon, Google a Facebook) v americkém Kongresu. Jak uvedl Český rozhlas, šéfové těchto společností čelili v právním podvýboru Sněmovny reprezentantů pro antimonopolní záležitosti ostrým útokům ze strany zákonodárců téměř šest hodin. Ti je přirovnávali ke lhářům, tyranům nebo zrádcům ve snaze dokázat, že je nejvyšší čas zakročit proti jejich technologickým impériím. Tématem byla nejen možná zneužití dominantního postavení na trhu v hospodářské soutěži, ale i potenciální ovlivňování presidentských a dalších voleb v USA. V dlouhodobém pohledu tedy faktické ovládání politiky, získání moci. Veřejnost byla médii soustavně krmena dávnými hypotetickými zásahy ve prospěch stávajícího presidenta (viz nekonečné vyšetřování ruského ovlivňování posledních voleb, jež nakonec vyšumělo do ztracena, dopady aktivit Cambridge Analytica, atp.). Zde však je na tapetě opačná eventualita. Republikánští členové Sněmovny reprezentantů si stěžovali, že technologičtí giganti podnikají kroky vedoucí k tomu, že konzervativní politici nemohou proniknout ke svým stoupencům. Demokrat David Cicilline zase o Facebooku prohlásil, že vydělává na nebezpečných lžích, které mohou mít smrtící následky. Teď jde jen o to, zda energičnost poslanců je dána jejich opravdickým přesvědčením či jen blížícími se volbami.

YouTube zrušil účet SPD resp. Tomia Okamury, to samé hrozí i na Facebooku. Tedy zrušení prezentace partaji, jíž se valná část občanů takříkajíc ekluje. A na jejich stránky by nejspíš ani nezavítala. Pocit uspokojení ale rozhodně není na místě. Naopak. Kdosi tady vstoupil do politické soutěže. Kdosi naprosto neidentifikovatelný, kdo se rozhodl, že tohle je už přes čáru. Na základě čeho? Pokud tento či jiný víceméně demokratický stát chce zrušit politickou stranu, hnutí, nějaké médium, atp., má k tomu přesně definovaná, veřejně kontrolovatelná a soudně přezkoumatelná pravidla. U sociální sítě však jde o ryzí svévoli. Ať se nám předmět zásahu líbí či nás odpuzuje. Problém spočívá v tom, že ty hlavní sociální sítě již dávno přesáhly rámec standardního média (jež si samosebou může vybírat, co a koho zveřejní). Díky rozsahu jejich monopolu se spíše jedná o veřejné služby, jež by z povahy měly býti neutrálními. I samo označování toho či onoho tvrzení za nepravdivé je již za hranou. Stejně jako banování kvůli projevenému názoru. (Do jisté míry si to ovšem i vynutily evropské vlády.) Zcela zde absentuje šance na nezávislou obranu, např. prostřednictvím soudu.

Horší než prohřešky proti svobodné soutěži jsou tak ovšem zákroky proti svobodnému šíření informací či názorů. V souvislosti se současnými protesty se rozvinula též tzv. „cancel culture“, česky snad mazací kultura. Jejím cílem je mazat názory či dokonce zmínky, bourat sochy, atp., tedy likvidovat doklady toho, s čím současná levičácká ideologie nesouhlasí. Kniha 1984 je tu manuálem. Lidé rozvíjející dnešní kulturní válku (jíž je ona „cancel culture“ integrální součástí), jsou stejného mentálního uspořádání jako ti, co tu v padesátých létech realizovali komunismus. Ten návod mají ve svém srdci. Eric Arthur Blair, píšící pod pseudonymem George Orwell, by se asi děsil, co tu mohlo vypučet i v mírových a zatím ještě demokratických časech. Inu, kdo ovládá minulost, je pánem budoucnosti. Zájemci o popis některých (řekněme vzorových) cenzurních zásahů si mohou pročíst třeba devětadvacáté číslo Reflexu. Obálku zde zdobí zdařilé vyobrazení korektnistických Rychlých šípů. Stojí za vidění i za zasmání. Až si na podobné věci budeme muset zvyknouti, ani nám to nepřijde…

Kulturní válka, jejímž prvním výstřelům nyní můžeme naslouchati, bude rozhodovat o svobodě západní civilizace. Fakticky ovšem o této civilizaci jako takové. Svoboda je jejím nutným atributem. Demokracie je něco malinko jiného, ta – in extremis – může jít i proti svobodě. Právě západní civilizace byla schopna v posledních staletích volit vyvážený poměr svobody a demokracie. Bude toho mocna i nadále? Pakliže nikoli, asi v tichosti skončí. Bylo by to ale škoda. Abychom parafrázovali velikána, jenž se dnes též těší nepřízni revolucionářů, zatím nikdo nic lepšího ještě nevymyslel. A možné alternativní modely, čínský či snad ruský, vzbuzují hrůzu jen při pomyšlení na ně. (Byť pro partu zkorumpovaných politikářů by něco takového mohlo představovat věru zajímavou i perspektivní alternativu. Stačí se podívati do současné Afriky, netřeba však chodit až tak daleko…) Raději nepřemýšlejme o těch úplně extrémních scénářích, jakým by mohl kupříkladu býti ten islámský. Ne že by kdysi nehrozil (viz Poitiers L. P. 732, či Kahlenberg u Vídně 1683). A je stále tady, dává o sobě vědět. Ten domácí, radikálně levičácký, je však děsivý dost sám o sobě…

Orwell měl po válce obrovský problém vůbec sehnat vydavatele. Byl – pro tehdejší kulturní scénu v Británii – reakcionářem, zpátečníkem. Formálně tehdy nevládla cenzura, panovala svoboda. Kulturní fronta ale prožívala levicové opojení. Tehdy jako dnes. A uvolňovat prostor pro pochybovačské názory, pro jinověrce, rozhodně nemínila. Tenkrát stejně jako nyní. Jenže svoboda jen pro našince není svobodou. S tím si ale leví aktivisté hlavu nelámou.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama