Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Totalita v nás

Před osmdesáti lety byla poprvé ukončena krátká existence Československa, kdy Hitler nejprve doslova nařídil vyhlášení Slovenské republiky a následně ze zbytku historických zemí vytvořil protektorát. V obou částech bývalého státu nastoupila totalita, v každé ovšemže poněkud jiná. Stojí zato se ale nad tímto fenoménem zamyslet v trochu širších souvislostech. Zejména po nesmyslných diskusích okolo ÚSTR, co tedy byla ta totalita a co už ne. Nebo ne moc. Faktem je, že našlápnuto k ní bylo už po mnichovském debaklu. A nevznikala tehdy jen shora. Zbavili jsme se jí až před necelými třiceti lety. Jen doufejme, že definitivně.

V čem se vlastně liší totalita od diktatury nebo více či méně autoritativního režimu? V tomto směru je hodně mlženo. Vidíme tu třeba onu oblíbenou záměnu mezi fašismem a nacismem. Ve skutečnosti se tyto modely liší zcela zásadně. Oblíbeným souslovím se ale stali „němečtí fašisté“. Nesmysl, byli to nacisté. Za touto přesmyčkou nejspíše stojí Rusové čili Sověti. Aby někoho náhodou nenapadlo, že mezi komunisty a nacisty je věru rozdíl pranepatrný, jmuli se pro nacisty používat rozmlženého termínu fašisté. A ujalo se to. Ten opravdický fašismus byl vlastně jen v Itálii. A dlouho se tam jednalo o diktaturu, nikoli totalitu. Označování dalších pravicových diktatur či autoritativních režimů (jako třeba Horthyho Maďarsko) tímto termínem je zavádějící. Fašismus se stal (pro levičáky) oblíbenou nadávkou, kterou lze směrovat komukoli. A kdo je ocejchován za fašistu, s tím není nutno vésti diskusi.

Diktatura člověka silně omezuje, zbavuje řady práv. Volit nebo svobodně volit, politicky či společensky se angažovat, vyjadřovat se k věcem. A tak dále, ve větší či menší míře. Ale neleze člověku lidově řečeno do kuchyně a do postele. V tom se liší od totality. Ta se snaží člověka si podrobit zcela, ovládnout jej. Nutí ho radostně oslavovat své zotročení. Totalita vystupuje ve dvou barvách, rudé a hnědé. Byť leckomu může rudá a hnědá splývat. Zatímco nacismus trval díky Bohu jen krátce, byť i tak za sebou zanechal desítky milionů mrtvých, komunismus vydržel od sedmnáctého roku až do dneška. A těch mrtvých je za ním nesrovnatelně více. Navíc stále podivně přitahuje velkou část intelektuálů, ochotných jej otevřeně či skrytě hájit. Připomeňme si jen nesporné velikány jako G.B.Shawa, H.G.Wellse, ale zčásti i V+W. A kdo se pokusil informovat pravdivě o zážitcích ze „země, kde včera znamená zítra“, jako byl levicový spisovatel André Gide, byl promptně exkomunikován. Nacismus byl děsivě brutální, jako společenský jed je ovšem komunismus daleko zákeřnější.

V Československu vládla totalita plných padesát let, od devětatřicátého do devětaosmdesátého, s malou přestávkou třetí republiky. Ta ovšem s demokracií jako takovou taky neměla moc co společného. Proč se tu ale totalita, zejména ta rudá, tak snadno ujala? Druhá republika dokumentuje slabost demokracie republiky první. Již krátce po Mnichovu počala probublávat špína zdola. A překvapivě to nebyla lůza, spodina, kdo začal. Byli to čeští advokáti, čeští lékaři, kteří se jmuli vylučovat své židovské kolegy z komor. Existenčně je tak likvidovat a zbavovat se konkurence. Tím překročili Rubikon, zpět už morálně nebylo návratu. A Židé byli vyháněni z dalších pozic, z divadel, úřadů i odjinud. O norimberských zákonech tu zatím nepadlo ani slovo, lid se však již přičinlivě snažil. A nebyla to ulice.

Kupodivu vláda, stát se v těch časech snažil výstřelky spíše mírnit. Sama vláda byla ovšemže v nesmírně složité situaci. Zvenčí tvrdě tlačena Berlínem, na východě se postupně oddělovalo Slovensko. Tam byla totalita rychlejší, zavládl režim jedné strany, zbývající svobody byly rychle odbourávány. Ve volbách do slovenského sněmu už kandidovala jen jedna strana. A doma byly poměry více než neutěšené, hospodářsky, politicky i společensky. Přesto se stát – na rozdíl od Slovenska – nechoval až tak strašně. Je třebas známa vzpomínka Jana Wericha, jehož si zavolal policejní úředník, který jim léta znepříjemňoval život a sdělil mu, že má příkaz zabavit jim pasy. A že ještě tak týden ten pokyn může nechat ležet v šuplíku. Pobídka byla jasná. Všem třem, V+W i Ježkovi se podařilo bez problémů zmizet.

Stát se přetvářel na – zatím ještě – autoritativní. Vytvořil se systém dvou stran, jedna měla trvale vládnout, druhá být trvale loajálně opoziční. Na konci roku odhlasovali poslanci zmocňovací zákon, čímž vyřadili parlament zcela ze hry. Vláda ve spolupráci s presidentem převzala zákonodárnou moc, tu ústavní nevyjímaje. Samozřejmě dočasně. (Jak známo, jednotkou dočasnosti je jeden furt…) Proti hlasovali toliko čtyři poslanci, mezi nimi asi největší naděje české politiky, mladý Rašín. Ten pak zahynul v koncentráku A jeho ex-národně-demokratický kolega Schwarz. Jeho osud je stejně zajímavý jako tragický. Válku prožil v Londýně, byť jako zásadní oponent Benešův. Po pětačtyřicátém tam zůstal. Pod jakousi záminkou Praha požádala o jeho vydání, což se i stalo. A ve vazbě z dodnes neznámých důvodů přišel o život. Dlouho před osmačtyřicátým… Ani třetí republika s právním státem opravdu nic společného neměla.

Válečná totalita měla z českého pohledu jednu výhodu. Byla vnucena a řízena zvenčí. Byť, jak již řečeno, tendence k ní tu vzkvétala už od osmatřicátého. Pro nemalou část obyvatel byl ale systém panující za války v podstatě přijatelným. Zaváděly se zotavovny, rekreace pro pracující, v kinech i v divadlech se lid pobavil. (Stojí za to si přečíst Škvoreckého Inženýra lidských duší.) S Heydrichem jako poradce pro dělnickou otázku dorazil i Ernst Torgler. Jméno už měl tenkrát jiné, uniformu černou. Do třiatřicátého to byl ovšem šéf komunistické frakce v Reichstagu. A česká umělecká scéna demonstrovala po atentátu na zastupujícího říšského protektora svou oddanost Říši v zlaté kapličce. Stejně jako v osmačtyřicátém oddanost nové komunistické moci, stejně jako v sedmasedmdesátém totéž plus opovržení k Chartě. Určitě se našli zasloužilí umělci, kteří absolvovali všechna tři tato setkání.

Zatímco totalita prvá byla importována, ta druhá byla budována zevnitř. Češi jako jediný národ si svobodně zvolil komunisty. Na rozdíl i od Slováků. Hlavně jí ale cestu umetali čeští „demokraté“ v čele s Benešem. Ti zvolili vazalství Moskvě coby základní strategii státu. Již za války. Ochotně demontovali demokracii cestou Národní fronty a košického vládního programu. Radikální znárodnění zprvu prosazovali nejvíce leví socdemáci v čele s Laušmanem. Komunisté se připojili až následně. Na vyhnání Němců se všichni nadšeně shodli. Nakonec i ta jediná nesocialistická připuštěná strana promptně vyloučila Koželuhovou, když se vyjadřovala kriticky k Velkému bratru. Všichni odmávali „Malý únor“ v sedmačtyřicátém, tedy faktickou likvidaci vítěze slovenských voleb. O pár měsíců později v únoru vítězném – mimochodem z jejich strany totálně zfušovaném – jim to uvědomělé čecháčkovství zaskočilo. Ale už nebylo cesty zpět.

Na rozdíl od nedávného padesátého výročí ruské okupace byla osmdesátému výročí okupace německé věnována široká pozornost. Ta se ale dle očekávání zaměřila na vnější a průvodní jevy této události. Radiožurnál třeba 15.3. rekonstruoval jednotlivé momenty dne, jakoby to bylo důležité. Na rozdíl od nástupu hnědé totality, s nímž se v daných okolnostech sotva co dalo dělat (stát byl po Mnichovu nehajitelný, navíc v rozpadu), se před rokem nesoustředila téměř žádná pozornost na únorové sedmdesáté výročí počátku totality rudé. Ta zanechala v národě daleko hlubší stopy. Snad i díky rusofilii, podivné deviaci, jíž je významná část Čechů setrvale postižena již od počátku národního obrození.

Nástup rudých se uskutečnil nejen díky selhání politické garnitury, ale i za více či méně otevřeného souhlasu podstatné části národa. Intelektuální elity z toho nevyjímaje. V krátké době nahradil tehdy velice omezenou svobodu nezakrytý teroristický režim, zavírající a vraždící své oponenty. A až směšně se opičící po ruském asiatském modelu, nemajícím pranic společného s evropskou či obecně západní civilizací. Tento systém před třiceti lety fatálně zkrachoval nejen u nás, ale i ve své mateřské zemi. Nicméně při pohledu na významnou část současné politické scény, ale i národa lze jen s velkými obtížemi vyloučit možnost recidivy.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama