Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Věčné trauma – měli nebo neměli?

A máme tu dalších z osmičkových výročí, tentokrát to opravdu nepěkné. Mnichov. Věčné téma české debaty – měli nebo neměli jsme se bránit? Je to jedna z mála věcí, jak poznamenal Eduard Stehlík, na kterou má každý svůj názor jasný a kvůli které lze dodnes dostati v hospodě přes hubu. Jenže na špatnou otázku není dobrá odpověď. To důležité, co vyvrcholilo Mnichovem, se táhlo dějinami přinejmenším dvacet let. A ta doba i její chyby by nás měly zajímat. (Mimochodem, analogická je otázka únoru osmačtyřicátého.)

S trochou nadsázky lze tvrdit, že cesta k Mnichovu odstartovala právě 28. října 1918. Tehdy vznikl stát zcela nový. K zemím koruny české se přičlenily Horní Uhry a Podkarpatská Rus, něco takového tu dosud nebylo. Jenže tato země obsahovala velice pestrý konglomerát národů, což bude i jejím osudem. Krom šesti a něco milionů Čechů tu bylo i něco přes tři miliony Němců. Slováků daleko méně. Pak ještě slušná porce Maďarů, Rusíni či Ukrajinci, Poláci, Židé… A tak se vytvořil umělý a nikdy neexistující většinový národ československý. Jenže v Československu se komfortně cítili toliko Češi a tak trochu i Slováci, zčásti snad i Rusíni. Po dvaceti letech už jen Češi.

První chybou na oné pouti byla – pomineme-li rozpad mocnosti jménem Rakousko – nešťastná poznámka profesora, tehdy již presidenta Masaryka o německých kolonistech. Po o hodně jak více než půltisíciletí už se prostě jedná o domorodce. A ti, při schvalování ústavy v roce 1920, tak vstali jak jeden muž a slovy svého vůdce Lodgmanna von Auen prohlásili: Němečtí kolonisté odcházejí. Čeští reprezentanti na versailleské konferenci na dotazy mocností, jakpak že bude řešena složitá otázka s menšinami, bez zaváhání prohlásili: Kantonálním systémem na švýcarský způsob. No, a obratem byla vytvořena země moravskoslezská, také něco dosud nevídaného. Protože v té slezské samotné by byla německá většina… Polsko se střetlo v sedmidenní válce s Československem o Těšínsko. Kde byla ovšem většina Poláků. A Československo hanebně zneužilo složité polské situace vzhledem k válce s ruskými bolševiky (kdy mj. nebylo možno dopravovat zbraně přes české území) a získalo, co chtělo. V osmatřicátém zato těžce zaplatilo. (Pravda, Poláci pak o rok později také…)

Dalším kardinálním problémem Československa byly tedy i sousedské vztahy. Republika nedokázala vybudovat přátelské poměry prakticky s nikým, vyjma v podstatě irelevantního Rumunska. To se pak ukázalo být oním příslovečným posledním hřebíčkem do rakve v osmatřicátém. Argument, že se v případě sousedů nejednalo o demokratické režimy, jednoduše neobstojí. Jednak samo Československo nebylo standardní liberální demokracií, byla to spíše taková partajokracie. (Ale bylo zemí svobodnou, a to je podstatné.) Silný nedostatek demokratičnosti, ale i svobody, nám nebránil kamarádit se s Jugoslávií či Rumunskem. A nakonec dokonce i se sovětským Ruskem. A právě špatné vztahy s Polskem nebyly nějakou historickou nutností, naopak.

Země, a Beneš osobně, si navíc jakýsi soft-Mnichov prodělala již v pětadvacátém, v Locarnu. Tam se měly garantovat německé hranice. Německo však nabídlo garance jen pro ty západní a náš spojenec s nejmilejších, Francie, nezaváhala ani vteřinu a své přátele hodila bez mrknutí oka přes palubu. A tehdy tam seděl Beneš s polským zahraničním ministrem Skrzyńskim v předpokoji a čekali, jak se panstvo dohodne. Navíc již v Locarnu deklarovala Anglie fakticky to, že ji Evropa na východ od Rýna nezajímá. Kdyby nebyl Beneš tak nepoučitelný, pokusil by se budovat paralelně alianci s Poláky. A Pilsudski jevil okolo třicátého roku zájem o Malou dohodu.

Československo na celé čáře prohrálo také mediální válku. I když tehdy se tomu tak neříkalo. Češi byli v třicátých létech snad nejneoblíbenějším národem v Evropě. Neschopnost uplatnit vlastní argumenty čiší i z výsledků mise lorda Runcimana (byť ten již přijel do Československa s jasným zadáním). V jejích závěrech čteme: Na úřednická a policejní místa v německy mluvících oblastech byli umisťováni Češi, kteří nemluvili buď vůbec, nebo jen špatně německy; čeští kolonisté byli podporováni, aby se usídlovali na volné půdě předávané v rámci pozemkové reformy uprostřed německé populace; pro jejich děti byly ve velkém budovány české školy; má se za to, že české firmy byly upřednostňovány při získávání státních zakázek; že stát poskytoval práci mnohem ochotněji Čechům než Němcům. Lord Runciman má za to, že tyto stížnosti jsou do značné míry oprávněné a nezjistil během své mise, že by česká vláda měla ochotu k adekvátní nápravě. Ty stížnosti bohužel nebyly tak úplně neopodstatněné, jen se ke sluchu dostala prakticky pouze jedna strana. Od roku 1937 se sice pracovalo na Národnostním statutu, jenž byl vyhlášen premiérem Hodžou na jaře 1938. Jenže to už dávno ujel vlak.

Hovoří se o zradě Němců. Tato kolektivní vina byla i následně odůvodněním odsunu. Bylo to ale tak jednoznačné? O tom, že Němci nepřijali nový stát za svůj, není pochyb. Ve dvacátých letech však došlo ke zlepšení, němečtí ministři pravidelně zasedali v československých vládách. Jenže správní reforma na konci dvacátých letech Němce poškodila, vedla k intenzivnější centralizaci správy. Velká deprese dopadla ponejvíce na Němci osídlené regiony. A když se počalo budovat opevnění, převážně se nalézající v německy mluvících regionech, dováželi se dělníci z českého vnitrozemí. Ti němečtí neměli býti státně spolehlivými. Co tohle udělá s duší nezaměstnaného německého dělníka, si radši ani nepředstavujme. Ve volbách v roce 1935 již Henleinova strana dominovala pohraničí. Zdánlivě masový příklon Němců k Hitlerovi. V praxi to ale tak jednoduché nebylo. Jak uvedl v pořadu Speciál ČRo Plus z 29.9.2018 Tomáš Jelínek: Dobové reportáže Mileny Jesenské vyznívají trochu jinak. Když si rozdělíme lidi, co vstoupili do sudetoněmecké strany, pak jsou třetina nacisté, třetina – lidi vystavení teroru, kteří mu podlehli (a kterým se nedostalo pomoci od jejich státu, tedy Československa!) a třetina – v podstatě konjunkturalisté (známe to i z éry bolševiků).

Vojensky jsme na tom – vzdor tradovaným legendám – moc dobře nebyli. Zájemcům nelze než doporučit Tesařův Mnichovský komplex. (Byť Jan Tesař nakonec Beneše hájí.) Obrana tehdy stála na doktríně generála Krejčího. Část jednotek v pevnostním pásmu zadrží německou ofenzívu, tak aby se hlavní síly a vedení státu mohly stáhnout na Slovensko. Jakmile bude zahájena francouzská ofenzíva na Rýně, přechází armáda do útoku. Doktrína však byla zcela mimo realitu. Pokud by pevnostní pásmo bylo dokončené, tak by se v něm vzhledem na protáhlý tvar republiky musely umístit hlavní síly, aby je vůbec obsadily. (A tyhle síly byly fakticky obětovány).

Na Slovensko se nebylo po čem ani jak stahovat. Vláda nevyužila krize, aby vybudovala dopravní infrastrukturu, a to i se strategickým zaměřením. Takto tedy dva hlavní tahy na Slovensko šly na dohled od hranice. Kapacita přes vlárský průsmyk byla naprosto nedostačující. Armáda byla minimálně motorizována. Navíc, jak popisuje Tesař, byla funkce řidiče považována za jaksi podřadnou, a proto na ni byli zařazováni zhusta Němci. A ti v značné míře nenastoupili. Letectvo za tím německým zoufale zaostávalo jak co do kvality, tak i kvantity. Chybělo protiletadlové dělostřelectvo. A hlavně, kdo si jen tak zběžně prohlédl Maginotovu linii, tomu muselo být jasné, že zde se žádná ofenziva nechystá. Henry Kissinger ve svých Dějinách diplomacie uvádí právě francouzsko-československou smlouvu jako příklad nefunkčního dokumentu. Pakt měl jednoznačně ofenzivní charakter, zatímco strategie obou zemí byly vysloveně defenzivní.

Jistý francouzský generál, když poprvé krátce po Velké válce viděl mapu nového státu, prohlásil: Tato země se nedá hájit vojensky, ale jen diplomaticky. A diplomacie nového státu, za niž byl po celou dobu zcela a plně odpovědný právě Beneš, postavila bezpečnost země na tři pilíře: Spojenectví s Francií, Společnost národů a Malou dohodu. Ta poslední byla namířena proti Maďarsku, jež v té době již nikoho neohrožovalo. Navíc se německé zejména ekonomické diplomacii podařil úspěšně vzdálit Jugoslávii a Rumunsko Československu. Společnost národů byla, jak se ukázalo již v třicátých letech, projektem do pěkného počasí. Pro skutečné krize nepoužitelným. A Francie, upadající a demoralizovaná, neschopná se vyrovnat se ztrátami z Velké války, byl též jen spojencem pro časy pohody. Jak to demonstrovala už v Locarnu. Pro úplnost jen dodejme, že Británie, posléze rozhodující hráč, naším spojencem nebyla. Navíc měla k nám od počátku velice rezervovaný postoj. Ve Versailles byla asi jediná schopná geopolitického uvažování, a proto ji porcování Rakouska-Uherska nemohlo nadchnout. Pozemková reforma se dočkala v Anglii, už jen vzhledem k vztahům s mnoho postiženými rody, s velmi negativním ohlasem. A československý postoj k válce polsko-ruské ji musel těžce iritovat. Pravda je, že Beneš a spol. si snad ani neuvědomovali, co by to bylo mít za souseda bolševické Rusko. (Pravda, Beneš se někdy na přelomu sedma- a osmatřicátého měl vyjádřit, že lepší Hitler ve Vídni než Habsburk… Prozíravost sama, ten člověk.)

Československá meziválečná bezpečnost tak stála na třech pilířích. Všechny byly prohnilé nebo nefunkční. Československo, cítící se jako „miláček Dohody“ – přání tu bylo ovšem otcem myšlenky – necítilo potřebu budovat vztahy se sousedy. A naprosto nezvládlo národnostní problém, a to ani pokud se části chimérického československého národa, a sice Slováků, týká. Hlavní hybatelé cesty k Mnichovu byli samozřejmě mimo náš dosah a asi by většina dějů probíhala stejně či podobně. Byť (skutečné) spojenectví s Polskem mohlo eventuelně představovat onen zlomový moment. Jak směrem k postojům západních mocností, tak i k rozhodování o obraně státu. Nemluvě o podvratných aktivitách v generálním štábu samotné wehrmacht. Nakonec se ale Eduard Beneš, nesoucí tíhu hlavní viny na historických chybách na naší straně, president, který v rozporu s ústavními pořádky prakticky rozhodl o kapitulaci, stal vůdcem exilové reprezentace, vrátil se domů jako oslavovaný vítěz a přivedl neomylně národ do další katastrofy. To už je ale jiná pohádka.

Začali jsme plukovníkem Stehlíkem, skončeme i s jeho slovy. Svého času na onen obligátní dotaz stran obrany v osmatřicátém odvětil krásnou sentencí: Nemohli jsme se bránit, ale měli jsme se bránit. Nezlomená páteř národa by dost možná bohatě vynahradila všechny škody, jež by takto vznikly. A možná bychom se nějaké chyby odvážili hledat i u sebe, nejen u druhých.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama