Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Velká válka, dějství druhé

Před osmdesáti lety začala druhá světová válka. Tak ji aspoň říkáme my. Rusové to nazývají Velkou vlasteneckou. Ta ovšem startuje až 22. června 1941. Do té doby zuřila kdesi v dálavách jakási imperialistická válka, Rusko, převlečené tehdy za Sovětský svaz, stálo mimo. Tak to ovšem samozřejmě nebylo. Nakonec, i s tou druhou světovou válkou je to malinko jinak, byla to druhá část Velké války, které obvykle říkáme první světová. Dohromady druhá třicetiletá válka, jak to nazývá lord Dahrendorf.

Všechny podmínky pro druhou světovou byly položeny již v roce devatenáctém. Mírová konference ve Versailles se svým způsobem zvrhla, nikdo zde nakonec neuvažoval v dlouhodobějším výhledu, neusiloval o stabilní mírové uspořádání. Symptomatickým příkladem je případ lorda Keynese. Ten dorazil coby ekonomický poradce britské delegace. Když viděl, že mu nikdo nenaslouchá, sebral se a jel domů. Spočítal totiž, že Německo reparace zaplatit prostě nemůže. Jenže politici mezitím naslibovali svým lidům modré z nebe a couvnout tedy nešlo. Německo ostatně také reparace nikdy nesplatilo. Lord Keynes měl pravdu, jen moc brzy. Evropská katastrofa byla završena, když Spojené státy vycouvaly z Evropy. A Evropa té doby (leč i dob následujících) byla zralá než na zbavení svéprávnosti. Woodrow Wilson sice ve Versailles prosadil Společnost národů, své vymodlené dítě, jež mělo na věky věků zajistit mír a spravedlnost ve světě. Ukázala se však býti bezzubým monstrem, spolkem funkčním jen pro dobré počasí. A Senát jeho ideu smetl ze stolu. Podobných nápadů bylo více, připomeňme jen o nějakých deset let pozdější Briand-Kellogův pakt, zapovídající války. Něco jako smlouva, zakazující špatné počasí. Bralo se to ale tehdy vážně.

Pohled na meziválečnou Evropu byl dosti tristní. Na Západě Anglie s Francií, zdánliví dominátoři, kteří ovšem vykrváceli ve válce a nyní se zoufale báli její recidivy. (Čímž si ji v podstatě zajistili…) Uprostřed Německo, zbytečně trochu moc ponížené ve Versailles, jež tak nějak nevědělo, co se sebou. Okolo chumel malých státečků, nástupců to podunajské monarchie. Shodly se jen v tom, že se neshodnou. A na východě ruský medvěd, který sice přišel o okrajové provincie a jehož zdevastovala bolševická revoluce, občanská válka i následující vláda sovětů, který ale opět pomalu počal roztahovat své spáry. Pro začátek se spojili dva parvenuové Evropy, Rusko a Německo, Projevilo se to poprvé v dvaadvacátém v Rapallu. Spolupráce však probíhala úspěšně až do třiatřicátého, což umožnilo Německu obcházet přísná ustanovení versailleské smlouvy, pokud se omezení armády týká. A pro Rusko tu byl vítaný zdroj technologických inovací, především ve vojenském sektoru.

Uchopení moci nacisty umožnili, skoro až zprostředkovali komunisté. Ti němečtí – stejně jako ovšemže i ti ostatní – na slovo poslouchali Moskvu. A ta zakázala spolupráci se „sociálfašisty“, čti sociálními demokraty. A tak již v dvaatřicátém se nacisté počali podílet na moci v do té doby tradičně sociálně-demokratickém Prusku. Jež ovšem v rozdrobené říši představovalo nějakých sedmdesát procent. A ovládnout policii tam, to znamenalo dostat pod kontrolu většinu Německa. (Nezapomínejme, že formálně až do pětatřicátého neexistovalo něco jako říšská policie, ta byla v pravomoci jednotlivých zemí; že to nacisté v třiatřicátém nebrali vážně a gestapo počalo ihned fungovat celoříšsky, to je jiná věc.) Jak píše Curzio Malaparte ve své knize Státní převraty – jak se dělají a jak se jim zabraňuje: Ještě dnes mohou spojené síly socdem a komunistů zastavit nástup Hitlera. Psáno krátce před Machtübernahme. Jak to dopadlo, víme. Takže právě – nebo přinejmenším i – díky komunistům se moci zmocnili nacisté. Jinak řečeno – bez Stalina by Hitler nejspíše k moci nepřišel.

Komunisté doufali, že se Hitler po nástupu k moci natolik znemožní, že to usnadní právě jejich převzetí moci. Dopadlo to přesně naopak. Hitler se překvapivě rychle mocensky etabloval a navíc „získal srdce pracujícího lidu v čele s dělnickou třídou“ (jak se kdysi říkalo). Zvrácené metody uchopování moci lid odpouští, má-li pocit, že se mu povede lépe. (Tady jen tak mimochodem lze nalézti analogie nástupu k moci nacistů v Německu a komunistů v Československu. Obé se dělo parlamentní cestou, v obou případech získaly totalitní strany v jakž takž svobodných volbách maximálně okolo čtyřiceti procent hlasů. Pro uchopení totální moci to stačilo. Je to i varování pro nás dnes: Plně postačuje, když si mocichtivá parta získá dostatečnou, byť ne absolutní většinu, má vůli dosáhnout své a její okolí je dostatečně neschopné…  I koncentráky byly v obou případech zřízeny bezprostředně po uchopení moci.)

Milníky k válce pak byly i selháními západních mocností. Zahájení vyzbrojování, branná povinnost, opětovné budování námořních sil, to vše přešly bez vážnějších protestů. Obsazení demilitarizovaného Porýní v roce 1936 byl fait accompli, ale i casus belli, pokud by ovšem tyto mocnosti neztratily pud sebezáchovy. Dnes víme, že wehrmacht vpochodovala do Porýní sice ozbrojena, ale pro jistotu bez nábojů, s jednoznačným pokynem v případě adekvátní reakce Západu se ihned stáhnout. Dějiny mohly vypadat zcela jinak, kdyby… Kdyby Hitlerovi jeho divoká karta nevyšla. Příznačné je, že všechny tyto kroky doprovázel Hitler neustálými mírovými nabídkami a iniciativami. Přesně stejně, jak další obdobný režim, sovětský, a to až do svého zániku. Plná huba míru obvykle maskuje ty nejagresivnější úmysly… A pak už to šlo ráz na ráz. Anšlus Rakouska, k němuž Západ mlčel, a Rakušáci jej vítali. Odstoupení Sudet, což si Británie s Francií na nás vynutily. Pomiňme teď drobné nuance československé zahraniční politiky, jež takové ústupky neformálně nabízela již předtím (Hodža, Beneš), byť netušila, do jakého rozměru mohou dojít. A obsazení českých zemí, které definitivně západní mocnosti přesvědčilo, že s Hitlerem se jednat nedá. Ale už bylo pozdě.

Policejní akce v Berlíně po převzetí moci v třiatřicátém, jak ji navrhoval Pilsudski, by vše uťala v zárodku a dnes by ji znali nejspíše jen historici. Vojenská reakce na Porýní by znamenala potupnou facku Hitlerovi, po které by následovalo jeho výrazné oslabení a dost možná i pozvolný, ne-li hbitý konec. Ochota k vojenské reakci na požadavky v osmatřicátém by asi podnítila převrat, připravený v německém generálním štábu a rychlý konec Hitlerův. (Němci jako takoví se tehdy spíše války obávali, vzpomínky na první světovou a s ní spojenou bídu a válečný komunismus byly ještě živé.) A pak už bylo, jak již řečeno, pozdě. Je to školský příklad, k čemu vede ustupování agresorovi, appeasement. A jak je lidstvo nepoučitelné, vidno z toho, jak dnes přistupuje k režimům, jako je ten ruský, čínský, iránský…

Po intermezzu po nástupu nacistů k moci se úzká spolupráce německo-ruská obnovila opět v devětatřicátém, paktem Molotov-Ribbentrop. Stalin ostatně o porozumění s Hitlerem usiloval již od šestatřicátého. Polsko odmítlo stát se německým spojencem ve válce proti Rusku, tak se Hitler obratem rozhodl dohodnout se s Ruskem proti Polsku. A Rusko již bylo pro toto nachystáno. Doslova roztoužená nevěsta. Na místě byla rozdělena Evropa mezi dva uzurpátory. A na prvním místě Polsko. Bylo to jeho čtvrté dělení. Hitler nepočítal s tím,  že mu západní mocnosti vyhlásí válku, správně ale předpokládal, že nepodniknou na pomoc Polsku nic. A v té chvíli – a byla to taková chvíle poslední – by stačilo poměrně málo. Všechna bojeschopná branná moc byla otočena měsíc proti Polsku. 17. září se ovšem k Německu přidalo Rusko a vpadlo Polsku do zad. Tím zablokovalo poslední, byť skomírající šanci, že se polské jednotky udrží v bahnitých východních krajích přes zimu. A následovalo odvlékání do gulagů, represe a masová vražda dvaadvaceti tisíc polských důstojníků a dalších v Katyni. Ruští komunisté a němečtí nacisté postupovali identicky, vraždily elitu.

Druhé dějství světové války zahájily ruku v ruce Německo a Sovětský svaz, nacisté a komunisté. V té chvíli největší spojenci a přátelé. Následovala ruská agrese proti Pobaltí a Finsku (jež ovšem s neuvěřitelnou hrdinskostí nezávislost uhájilo), zabrání Moldávie a dalších rumunských území. Na druhé straně pak německá agrese vůči Dánsku, Norsku a západní Evropě. Až do 22. června 1941 (a jak zdůrazňuje Vít Smetana v ĎaSu – do 22. června včetně) zásoboval SSSR Říši vším potřebným pro vedení války, naftou, potravinami i dalšími surovinami. Ještě 22. června potkávaly postupující německé oddíly ruské nákladní vlaky, pokračující nic netuše plně naloženy do Německa.

O této první etapě druhé světové války dnes Rusové oficiálně nic neví, nemluví o ní. Válka pro ně začala onoho 22. června. Agrese proti Polsku, Pobaltí i Finsku prostě neexistují, stejně jako téměř dvouleté masivní zásobování Německa. O to více vyniká hrdinství Anglie, která zcela osaměle rok čelila německé válečné mašinerii. (Samozřejmě za pomoci těch, co do ní uprchli, aby proti Hitlerovi mohli dále bojovati. S těmi našimi jsme se neuvěřitelně odporně vypořádali po osmačtyřicátém…) Rusové se považují za zachránce Evropy, ne-li světa. Válka (po 22. červnu) je nejsvětlejší stránkou jejich historie. Na to, co ji předcházelo (ale i na obří spojeneckou materiální pomoc a další drobnosti) jaksi pozapomněli. O to důležitější je třeba jim to neustále a nahlas připomínati. Třeba i u pomníku jednoho maršála.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama