Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Woodward, presidenti a ti druzí

V osmatřicátém čísle Respektu vyšel článek Jiřího Soboty Beranidlo a strach. V devětatřicátém pak stejný autor pokračoval na stejný námět dokonce tématem čísla Lovec presidentů. Člověka jen tak maně napadne, o čem by tak naši levičáci psali, kdyby neměli toho svého Trumpa…

Ten se stává úplnou obsesí všech těch bývalých vzývačů Baracka Husseina Obamy. Jinak jednoho z nejslabších amerických presidentů historie. V nedávných dějinách srovnatelného snad jen s Jimmy Carterem. (Mimochodem, v téhle souvislosti je zajímavé tvrzení, že kdyby Carter obhájil tehdy svůj mandát a po něm nastoupil někdo jako Obama, máme tu dodnes Sovětský svaz v plné síle. Tvrzení asi hluboce pravdivé…) Po Obamovi toho opravdu moc nezbylo. Hluboce oslabená Amerika i celý Západ, to je asi nejmarkantnější výsledek jeho snah. Houfce jeho obdivovatelů však dodnes zamáčknou slzu v oku, když na něj vzpomenou. A nyní tady mají záporného hrdinu, svého Donalda Badmana. A krvežíznivě usilují o jeho skalp.

Tentokráte přišla na přetřes nová kniha Boba Woodwarda – Strach: Trump v Bílém domě. Woodward je jistě, jak píše autor článků, věhlasný novinář, legenda. Se svým tehdejším kolegou z novin Washington Post, Carlem Bernsteinem, se podílel na odhalení skandálu Watergate, který vedl k pádu presidenta Nixona. Ano, toho Richarda Milhouse Nixona, jenž byl již od svých politických počátků terčem nevybíravých ataků liberálního tisku (dnes bychom řekli levicově-liberálního). To zásadním způsobem poznamenalo jeho osobnost. Jistě ho to neomlouvá, může to ale vést k pochopení jeho složité osobnosti. Nemělo by nám to ale také bránit v realistickém hodnocení Nixona jako politika a presidenta. A tady najednou vidíme něco jiného.

Nixon patřil vždy k zásadovým antikomunistům. Působil po válce ve Sněmovně reprezentantů, pak byl senátorem. Osm let sloužil jako vicepresident za Dwighta Eisenhowera. V roce 1960 kandidoval poprvé na amerického presidenta. Těsně byl poražen Johnem Kennedym, miláčkem to našich dnešních i tehdejších levých liberálů. O volbě samé se můžeme dočísti zajímavé podrobnosti třeba u Paula Johnsona. Vznáší se nad ní temný stín podezření ze zmanipulování, jehož se v Illinois mohl dopustit kmotr Sam Giancano, s nímž se John i Robert Kennedyové měli dělit o jednu milenku, v Texasu pak budoucí vicepresident Johnson. Jehož poklesky měl kdysi pokrýt FDR a získat si tak dokonale loajálního senátora. Eisenhower dokonce prý vyzýval Nixona, aby se bránil soudně, ten to však měl odmítnout z ohledu na státní zájmy. O pár desítek let později už takto kandidáti úzkoprsými patrioty nebyli…

A tak bratři Kennedyové mohli proměnit na čas Bílý dům tak trochu v cosi na způsob bordelu. O jejich večírcích však loajální tisk mlčel. A také mohli zahájit vietnamskou válku, aniž by uvažovali o nějakých válečných cílech a podobných detailech. O osm let později už Nixon zvolen byl. Ukončil důstojným způsobem vietnamskou válku, spolu s Henrym Kissingerem navázal překvapivě vztahy s Čínou (a tím vychýlil strategickou rovnováhu ve prospěch Spojených států). Na straně druhé zlepšil výrazně vztahy i se Sovětským svazem a tím uklidnil situaci ve světě. Jeho – a Kissingerova – hvězdná hodinka pak vyšla během jom kipurové války. Aniž by on sám patřil k lidem, obdivujícím Židy, dovedl se v kritické chvíli postavit se vší rázností za Izrael. A také tím doložit americkou sílu a získat daleko silnější vliv na Blízkém a Středním východě, kde dosud dominovalo spíše Rusko. Jedovatě bychom mohli dodat, že tento vliv tak či onak vydržel až do presidentování Baracka Husseina Obamy, ten jej neuvěřitelně oslabil.

Nixon (a Kissinger) dokázali mistrně kombinovat tvrdou silovou politiku a diplomacii. Vietnam je toho důkazem. Dokázali – vzdor úsilí demokratů v Kongresu i ulice – dotlačit severovietnamské komunisty k podpisu mírové smlouvy. Jejím garantem byly právě USA. Jenže po Nixonově pádu Amerika oslabila natolik, že Severní Vietnam si mohl dovolit zaútočit a dobýt ten Jižní, nekomunistický. O skandálu Watergate se nemá smysl rozepisovati, je to téma všeobecně známé. Svůj pád si Richard Nixon do značné míry zavinil sám. Ale s pohledem na širší geopolitické souvislosti jistě lze hovořit i o tom, že ty tisíce lidí v úděsných vietnamských koncentrácích, ti mrtví boat people a další podobně postižení, jdou svým způsobem i na vrub Boba Woodwarda a spol. Na podobné odvážné tvrzení se jistě ozve i hysterický ryk z řad levých liberálů. I oni naň mají bezesporu právo. Ale ani to nesnímá širší odpovědnost z beder novinářů a dalších lidí pera. (Určitou analogii bychom mohli spatřovati i u nás v osmašedesátém – oni novináři jistě psali pravdu či přinejmenším psali upřímně, nicméně i oni přikládali pod geopolitický kotel; výsledek je všeobecně znám.)

A nyní tedy stařičký Bob Woodward zaútočil na Donalda Trumpa. Ne úplně počestně, jeho postavičky jsou anonymní a je na čtenáři, aby si je buď dle svého odhadu přiřazoval ke skutečným osobám, nebo je považoval za jisté zosobnění skutečných dějů či to vše bral pouze jako nactiutrhačnou povídačku, mající za cíl jen štvát vůči současnému presidentu. Který se té levicové chásce opravdu, ale opravdu nelíbí. Každý si tu může vybrat dle svého vkusu. Jak si vybral autor obou článků, Jiří Sobota, je očividné. Smutné je, že jeho hodnocení celé Nixonovy éry se vejde do floskule „o zločinném fungování Nixonovy administrativy“. Poněkud plytké a až příliš zjednodušující, chtělo by se říci. Právě tak docela symptomaticky užívá termín „národ“ a myslí tím tu „svou“ část národa. A tak podobně.

Nepřekvapí komerční úspěch Woodwardova dílka. Podobné seriózně se tvářící pornografie jsou skoro vždy trháky. Ale také nelze na druhé straně přehlížet ani dosavadní úspěchy D.T. Byť naši levičáci jen při náznaku něčeho podobné počínají dávit. Jeho snaha o deregulace začíná dle všeho přinášet ovoce. Konfrontace s Čínou – zaplať Pánbůh, že konečně s tím někdo naplno začal. Právě díky slabošskému vedení Bílého domu Čína (ale i Rusko) v posledních letech neobyčejně posílila. A začala vykazovat vysloveně mocenské až světovládné choutky. Přesun ambasády do Jeruzaléma je naplněním krom historické spravedlnosti i amerického zákona a vůle Kongresu. Ale také doklad toho, že odvážné počiny s sebou nemusí nutně nésti těžké následky. Ambasáda se přesunula – a co se stalo? V podstatě nic. Trumpova blízkovýchodní politika zvolila i naprosto adekvátní přístup k Palestincům či Iránu. Správná politika se počíná uplatňovat i vůči hispánské imigraci. Zájemcům o dané téma lze jen doporučit postarší, ale dodnes aktuální knihu profesora Huntingtona „Kam kráčíš, Ameriko?“.

Permanentní, dnes již historická krize na korejském poloostrově. Je tu šance, aby se pohnula či aby se – v tom úplně ideálním případě – vyřešila ku prospěchu celého světa. Nejprve ovšem musel přijít silový přístup Trumpův. Předchozí ústupky, vyjednávání, via facti úplatky, nic z toho nepřineslo pokrok. Tím samozřejmě není řečeno, že ani toto řešení neselže, do hlavy Kimů nevidí nikdo. Dost možná ani oni sami. Pak by však bylo na místě radikální silové řešení. Doufejme, že pro tento případ rozhodující činitel necouvne. Specifickým případem jsou vztahy k Evropě. Ty mimochodem začaly vadnout již za minulého presidenta (přinejmenším). Ten se však – poté co zkrachoval všude jinde – pokoušel o jistý náznak návratu k Evropě. Evropa mohla mít svou dohodu s USA. TTIP ale shořel na odporu právě Evropanů, levicových aktivistů i některých států. Vadila nakonec i mnohem menší a mírnější CETA. A obrana? D.T. jen hodně nahlas a poněkud neurvale říká to, na co už oprávněně poukazovali jeho předchůdci. Situaci na tomto poli nejlépe popisuje (nikoli Trumpův) výrok: Amerika brání Evropu a ta ji za to nadává. Lze snad v tomto pokračovati do nekonečna?

Trumpovo vládnutí rozhodně tedy není bez úspěchu. Postavil i kvalitní administrativu. Jeho voliči se nerekrutují z řad naivních hlupáků, jak se občas snaží podsouvat levicová média. Nepřetržitá nenávistná kampaň, jíž je vystaven, vede bezesporu k jeho určité imunizaci. Jak to krásně vyslovil jeden jeho příznivec (citoval ho tehdy dokonce Respekt): Kdyby chodil po vodách, napíšete, že neumí plavat. Zamysleli se jeho tak zavilí kritici nad tím, co jej přivedlo do Bílého domu? Vyvzdorovala si jej podle nich zpozdilá „white trash“ po černém presidentovi, jehož si ošklivila kvůli barvě pleti? Ale zamysleli ve svých korektnistických dušičkách vůbec nad podivuhodnou situací, kdy se nelze o nikoho ani v náznaku otřít – s jedinou výjimkou, bílé majority? Či snad přesněji řečeno bílých heterosexuálů, nevykazujících žádné patrné postižení? A na tuto většinovou skupinu lze plivat, kydat hnůj, bez omezení? Nepřemýšlejí o tom, zda to vše není vyústěním jejich milované globalizace a multi-kulti? Globalizace vyvrcholila před deseti lety velkou krizí, jejíž následky se skutečně podařilo technicky vyřešit, její příčiny však zůstávají nedotčeny. Nejenže téměř nikdo neskončil za neuvěřitelný morální hazard, ale i faktické delikty, v klepetech. Systémově se v podstatě nezměnilo nic. Jen jsme natiskli trochu peněz. Opravdu může světové hospodářství trvale fungovat na základě nadvýroby levných šmejdů, nesmyslně dopravovaných po celé planetě, na plundrování neobnovitelných zdrojů? Systému „po nás potopa“?

Objevila se i zajímavá úvaha. Po osmi letech panování Donalda Trumpa jej nahradí někdo, kdo již bude zdvořilý, usměvavý, a tak vůbec, ale bude už hrát na úplně novém hřišti, vykolíkovaném právě Donaldem. Pod touto úvahou je skryta docela příjemná naděje. Povede-li se D.T. i jen toto, je jeho místo v dějinách zajištěno.

 

Blog je založen na komentáři k článku Beranidlo a strach.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama