Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Ze Sarajeva do Versailles za 1 826 dnů

Osmadvacátého června roku 1914 byl v Sarajevě spáchán atentát na rakousko-uherského následníka, Františka Ferdinanda d´Este. Gavrilo Princip zavraždil nejen jej, ale stejně brutálně i jeho choť, Žofii Chotkovou. Za atentátem stála srbská nacionalistická organizace Černá ruka, v jejímž čele byl náčelník srbské tajné služby, Dragutin Dmitrijević, zvaný též plukovník Apis. Atentát odstartoval první světovou či Velkou válku. Tu o pět let později, tedy před právě sto lety, zdánlivě zakončila konference ve Versailles. Konkrétně 28. června 1919 byla podepsána mírová smlouva s Německem.

Kdysi se učívalo, že válku způsobil imperialismus, přesněji řečeno pnutí mezi jednotlivými imperialismy. Jistý syfilitik a později jeden z největších masových vrahů v dějinách, původním jménem Uljanov, sepsal dílko Imperialismus, nejvyšší stádium kapitalismu. Že se mýlil – prakticky jako ve všem – vidíme dnes, kdy kol sebe hledíme na zcela neimperialistický kapitalismus. (Jestli je to tak lepší, o tom raději nespekulujme.) Pravdou je, že se v Evropě tehdy těch imperialismů potkalo více, než je zdrávo. Hlavní vinu na rozpoutání konfliktu měl bezesporu ten německý. Nebyl ale sám, a krom imperialismů „velkých“ tu byly i ty „malé“. A zde první místo bezkonkurenčně obsazují právě Srbové. Srbsko, formálně nezávislé od roku 1878 (byť již od roku 1830 plně autonomní), představovalo výrazně agresivní prvek i na tak všeobecně agresivním Balkánu. Tomu svědčí i první a především druhá balkánská válka.

Nejen to. Srbsko, vnitrozemský stát, usilovalo třeba i o albánský přístav Drač. Komu by přišlo divné, že některým českým publicistům to nepřijde divné ani dnes, by měli vzpomenout na poněkud bláznivé úvahy některých Čechů stran českého přístupu k moři, koridoru k němu a Terstu. Tato srbská expanze nevyšla. Co ale vyšlo a o čem se bůhvíproč nemluví, je smutný osud Černé Hory, samostatného státu též od roku 1878. Černohorské království neváhalo postavit se po bok Srbska od počátku války. Zaplatilo za to obrovskou cenu. Černohorské vojsko hrdinně krylo ústup armády srbské, což pro ně mělo zničující efekt. Hned po válce se pak, za srbské okupace, Černá Hora připojila, spíše však byla připojena k nově vzniklému Království SHS. Z toho se pak stala Jugoslávie, čti Velkosrbsko.

Za druhé světové války pak pro změnu řádili Chorvaté, ustašovci. A zdaleka nejen oni. Balkánská krutost dovede překvapit pokaždé novými formami bestiality. No, a po válce poté řídil Jugoslávii železnou rukou maršál Tito. Na jeho osvícenou vládu lze vzpomenout třeba v bývalém koncentráku Goli Otok. A jak se situace uvolnila, začala to nanovo. Tentokrát stojí opět v první řadě Srbové. A opět se jim podařilo rozpoutat běsy, jež si předtím nedovedli ani představit. Balkán se jaksi nemění. Pravdu měl Bismarck, když říkával – Balkán nestojí za život ani jediného pruského granátníka.

Balkán, měkký podbřišek Evropy, byl vždy divokým místem. Hodně divoký byl i převrat v Bělehradě v roce 1903 (i jeho aktérem byl plukovník Apis). Král Alexander Obrenović i s ženou Dragou, mimochodem také hodně divoký pár, byli ubiti a vyhozeni z okna. Evropa, tehdy v zajetí belle époque, jen nevěřícně zírala. Jen tak na okraj, plukovníka Apise popravili ještě za války sami Srbové. Jsou názory, které tvrdí, že rakouská anexe Bosny a Hercegoviny předešla o krůček tu srbskou. Ta by ale vyústila v masakry, k nimž nakonec došlo o nějakých devadesát let později. Expanzi na Balkán nakonec ale monarchie neustála, byť stopy její civilizační mise jsou dodnes patrné.

Vraťme se ale do čtrnáctého roku. Vražda následníka trůnu fatálně postihla Rakousko. Byl asi poslední šancí na skutečné reformy. Jeho představy jsou dodnes zajímavé. Chtěl se opříti o Slovany, ovšemže o Jihoslovany (o Čechy to jaksi nebylo možné…) a tvrdě omezit Maďary. Systematicky budoval sítě spřátelených politiků, za všechny jmenujme jen mladičkého poslance uherského sněmu Milana Hodžu. A jako generální inspektor armády znal dobře její stav a asi by tak byl tvrdě proti válečnému dobrodružství. Po jeho smrti se stavidla uvolnila. (Byť paradoxně právě ta rakousko-srbská válka z celého řetězce explodujících konfliktů byla fakticky ta jediná „spravedlivá“…) Při pohledu na dnešní český stát, jakož i na jeho československou historii, asi sotva můžeme míti pocit, že jsme snad na tom nějak vydělali…

A pak už to šlo ráz na ráz. Rusko se postavilo za Srbsko. Rakousko do války tlačilo Německo, do jehož vlivu podunajská monarchie v posledních dekádách tragicky upadla. Byť hrabě Stürgkh se asi moc postrkovat nemusel; vinit stařičkého mocnáře je opravdu dosti nespravedlivé. Německo, obávající se hlavně Ruska, napadlo Francii přes neutrální Belgii. To byl poslední krůček, který donutil Anglii, jednoho z garantů belgické neutrality, vstoupit do války. Nejtrapnější byl vstup do války Itálie, původně součásti Trojspolku. Ta licitovala s oběma stranami, až o necelý rok později vpadla do zad nedávným spojencům. Že se sliby Dohody, dané Itálii, nenaplnily, o tom netřeba pochybovat. Tak velká Evropa nebyla, aby se všechny možné sliby daly splnit…

Válka rychle uvízla na mrtvém bodě. Stala se poziční, za cenu nezměrných lidských ztrát se fronty posouvaly v řádu stovek metrů (viz Verdun, viz ofenzíva na Sommě, a tak dále, a tak podobně). Kdyby v čele válčících zemí stály silné osobnosti, jakými druhdy bývali takoví jako Bismarck, Metternich, Talleyrand, Disraeli, tak by nejpozději do roka nikam nevedoucí konflikt prostě nějak ukončili. Jejich slabošští následovníci toho ale nebyli mocni a tak vedli střet až do faktické destrukce Evropy, evropských mocností. Pokud někomu připadají současní evropští leadeři k uzoufání slabí – porovnejme je s jejich nedávnými předchůdci – tak se opravdu nemýlí. Pánbůh nás ochraňuj před nějakou větší krizí.

V sedmnáctém roce padlo Rusko (zčásti za německé peníze). Agent německého generálního štábu, tehdy už pod svým pseudonymem Lenin, vytvořil dosud nevídané monstrum, kde se masové vraždění a řízené hladomory staly normálními prostředky vládnutí. Kde došlo ke zbídačení většiny populace, totálnímu úpadku morálky. A kde hned zpočátku vznikly jako součást moci koncentráky, posléze dovedené k dokonalosti hnědou sestrou komunismu v Německu. Tím byl stvořen fatální problém Evropy i světa pro příštích více jak sedmdesát let. Evropa do války vstupovala jako kontinent vládnoucí světu, vystupovala z něj v troskách, z nichž se už nikdy nevzpamatovala. Boj nakonec rozhodly Spojené státy, ze kterých se na konci války stala rozhodující světová mocnost. Ta se ale ze světového dění rychle stáhla. To, a versailleská konference, kde se „tygr“ Clemenceau snažil zadupat do země Německo, nakonec představují počátek cesty k válce druhé. Považované právem mnohými za druhé dějství té prvé. Jak to celé nazýval lord Dahrendorf – druhá třicetiletá válka v Evropě

Expanze na Balkán nikdy nevedla k ničemu dobrému. V moderních dějinách tuto chybu opakuje Evropská unie. Nikoli ovšem až přijímáním balkánských zemí v poslední době, ale již vstupem Řecka. To mělo tehdy na pozadí studené války jednoznačný a pochopitelný strategický kontext, ve finále se ale vymstilo. Naposledy řeckou krizí, předtím ale již při „velkém rozšiřování“ EU, kdy Řecko vysloveně vyděračským způsobem vnutilo do Unie rozdělený Kypr. A s ním i permanentní konflikt. Mimochodem, do horké fáze uvedený právě Řeky, kdy jejich poněkud potrhlá „enosis“ (a porušení dohod, na nichž spočíval Kypr) bezprostředně vedla k turecké invazi. Na to se často zapomíná. Jakže to říkal starý Bismarck?

Říká se, že se po Velké válce rozpadly tři říše. Ta osmanská, ta byla už v rozkladu, rozpad paradoxně pomohl vzniku moderního tureckého státu. Ruská říše se nerozpadla, ale malformovala v Sovětský svaz. Turci Severu, jak Leibniz kdysi Rusy nazýval, dál ohrožovali Evropu, více než kdy dříve. Skutečně se rozpadla jen podunajská monarchie. A té je opravdu škoda. Představovala stabilizující prvek v Evropě, schopný vyrovnávat německé i ruské tlaky. Nemuselo se tak stát. Ferdinand d´Este se systematicky připravoval na vládnutí a skýtal naději pro potřebné změny. Jeho vražda vše rozbořila. Karel, nesmírně sympatická osobnost, byl bohužel „nepolíbený“ vládnutím a než se zorientoval, bylo pozdě. Siroty po následnickém páru pak nakonec k dovršení všeho okradl nový československý stát, ale to už je jiná pohádka. Jen tak na okraj – oba synové následníka byli za druhé války v nacistickém koncentráku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama