Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Zmatený rok, zmatení voždíci

Tak už to máme dvaapadesát let od vstupu spřátelených vojsk, jemuž někteří pomýlení říkali okupace. Letos proběhlo výročí bez velké parády, nakonec není kulaté. Byť při pohledu na ne až tak daleké Bělorusko (a ještě o něco bližší Ukrajinu) může někoho napadnout, že to věru není mrtvá historie. Celý ten slavný osmašedesátý rok (v Československu) lze ocejchovat jako zmatený. Odstartován v podstatě náhodou, pohyboval se samovolně, netuše kam.

Na počátku byla standardní mocenská šaráda. Lokální voždík Novotný už všem lezl krkem. A to i těm, které vytáhl nahoru, mezi věrchušku. Sem patřil i třeba samotný Dubček. A další podobní. Novotný se snažil postupně nahradit čelné bolševiky, zkompromitované v padesátých létech. On sám byl však ze stejné líhně. Od pětačtyřicátého šéf partaje v Praze, od jedenapadesátého člen politbyra, od třiapadesátého hlava partaje (fakticky po Slánském). Dovedně se vetřel do přízně sovětských šéfů, díky tomu se stal i v sedmapadesátém presidentem. Stal se milcem malého velkého voždě Nikity Chruščova. Byl protřelým aparátníkem. S rétorikou to bylo horší, vyslovit třeba slovo „zemědělství“ bylo celoživotně nad jeho síly. Jedno je mu třeba však připsat k dobru. Dokázal vzdorovat (či spíše uhýbat) tlaku sovětských maršálů, kteří chtěli v české kotlině dislokovat ruské jednotky. Což se z historických důvodů po pětačtyřicátém neuskutečnilo. Permanentní zájem ruské generality o umístění jednotek do srdce Evropy však nepolevoval.

V šedesátých letech bylo stále zřejmější, že vše – stát, systém – funguje čím dále tím hůř. Hospodářství permanentně krachovalo. V třiapadesátém se státní bankrot vyřešil měnovou reformou, jež okradla neuvěřitelným způsobem obyvatelstvo. A uteklo jen pár let, a opět jsme tu měli hlubokou krizi. Po zázračném šému, který by nefunkční systém uvedl do chodu, pátrali soudruzi již drahnou dobu. Pátračem se stal ještě hluboko v šedesátých Ota Šik (další Novotného kůň). Mezitím se režim samovolně rozvolňoval, procházelo toho stále více. Vzpomeňme jen na věhlasnou českou filmovou vlnu. Antonín, přezdívaný Sličný, se také dopustil školácké chyby. Moskevští soudruzi odstavili „plešatého banditu“, avanturistu, doslova ohrožujícího – více jak Stalin – světový mír. A tím i jejich privátní výdobytky. Není divu, že brežněvovská éra se pak dála pod heslem „stability kádrů“. Jenže Novotný si dovolil nepředstavitelné. Náš tisk se pozastavil nad odvoláním Nikity Sergejeviče.

Na oslavách Matice slovenské v sedmašedesátém se Novotný zachoval jako hňup, podařilo se mu veřejně urazit Slováky jako takové. Dokonce nařídil své ženě, aby vrátila dary, co tam dostala. Dubčeka, šéfa slovenských komunistů, poté obvinil z buržoazního nacionalismu. Tedy smrtelného hříchu. Druhého muže partaje, šéfideologa Hendrycha, zase podezíral, že jeho dcera vynáší informace pro Svobodnou Evropu či Tigrida. A tak dále. Podařilo se mu zformovat opozici vůči sobě do jednoho šiku. Ta věděla, co nechce – Novotného. Naprosto ale netušila, co by měla chtít. Když se vše rozjelo na prosincovém plénu, přiletěl do Prahy na zapřenou ruský vožď Brežněv. Snažil se jednat s jednotlivými aktéry, pak to ale vzdal, pronesl – snad – ono legendární „eto vaše dělo“ a odletěl k jolce. Plénum se přerušilo, „aby soudružky mohly napéct vánoční cukroví“. Tak prohlásil stále ještě malý český voždík Novotný. Trochu nesměle se poté pokusil o vojenský puč prostřednictvím generála Janka, to ale zkrachovalo. Janko se zastřelil. Korunu všemu nasadil uprchnuvší „semínkový generál“ Šejna, blízký synovi Novotného. Plénum pak odsouhlasilo nevýrazného Dubčeka, snad proto, že nikomu nevadil či vadil nejméně. Celé to byl tak trochu pokleslý kabaret.

Věci se ale dávaly do pohybu samovolně. Dvacet let nehybnosti společnosti končilo. Že jen nakrátko, to v té chvíli nikdo netušil. Vývoj byl hnán především tlakem zdola, či přesněji tlaky zdola. Vedení běželo takříkajíc za vozem. Vezlo se na vlně popularity, což je jistě příjemné. Na druhé straně rostlo podezírání a nevole ze strany spojenců, Velkého bratra nevyjímaje. A tak malí čeští voždíci lavírovali mezi vlastní veřejností, jež se rychle domáhala nebývalých svobod, a spojenci, kteří pro něco podobného rozhodně neměli pochopení. Úkol, který si vytýčili – demokratický socialismus s fungujícím, leč socialistickým hospodářstvím, byl velice snadný. Asi tak jako řešení kvadratury kruhu. Na druhé straně izolovaná vystoupení, jako byl článek Václava Havla, kde načrtl fungování politického pluralismu, tedy standardní demokracie, Dva tisíce slov Ludvíka Vaculíka, činnost sdružení jako KAN či K 231, cílila k demokracii, jak ji chápe civilizovaný svět.  Již tehdy ovšem to vše bylo předmětem intenzivního zájmu StB. Vývoj byl zcela neřízený, v tom byl možná největší kámen úrazu. On tu ale nebyl nikdo, kdo by ho byl schopen a mocen řídit.

Slovensko versus Česko, další slabina našeho osmašedesátého. Reformní či krizový – jak si kdo přeje – rok 1968 byl dokladem i toho, že obě části státu mají odlišné zájmy a v konečném důsledku i míří každá jinam. (To ovšem je zřejmé již od třicátých let.) Česku šlo o demokratizaci (byť jak říkal Jan Procházka, rozdíl mezi demokratizací a demokracií je jako mezi rozdíl vodou a vodkou) a ekonomickou reformu, Slovákům pak o federalizaci. Což byl zcela oprávněný požadavek, vycházející již z pittsburské deklarace. Každý ale usiloval o něco jiného. Slováci sice dosáhli svého, byť nakonec v zcela parodické formě.

A co o invazi věděli Američané? Byli informováni dopředu? Byla to snad jakási dohoda supervelmocí? Opět o nás bez nás? Tak to máme nejradši, my za nic nemůžeme, ti zlí okolo se proti nám spikli. Podobné fantasmagorie se pochopitelně objevovaly, byly a jsou však naprostým nesmyslem. Američané měli svých starostí dost. Válka ve Vietnamu, válka správná, ale špatně vedená, je zaměstnávala víc než je zdrávo. (Mimochodem, Československo bylo po Rusech a Číňanech třetím největším dodavatelem zbraní vietnamským komunistům.) Po Maďarsku v šestapadesátém, kdy Svobodná Evropa a další povzbuzovala Maďary, aniž by jim bylo možno poskytnout jakoukoli přímou pomoc, si Spojené státy uložily maximální opatrnost a zdrženlivost. Velvyslanec Jacob Beam informoval v sedmašedesátém o pověstech, že by Novotného měl nahradit na postu presidenta Svoboda a v čele partaje Kolder či Černík. Dubček byl pro něj naprostou neznámou.

Velvyslancova analýza však byla velice výstižná (citováno dle Historie Plus z 20.8.2020): „Dubček si musí získat plnou kontrolu nad stranickým aparátem, což se mu zatím nepodařilo. Zatím se vnitřní politika vyvíjí vlastní cestou nebo se řeší nahodile. To platí o studentských protestech, intelektuálním kvasu i celé důležité ekonomické reformě. Až počáteční naděje ochladnou, mohou nahodilá a nekoncepční řešení přestat fungovat, vnitřní krize se může prohloubit.“ CIA a dalším samozřejmě nemohly uniknout pohyby sovětských a dalších vojsk, s invazí tak počítali. (Ale to mohl kdejaký „civil“, který se vracel z dovolené a nemohl nevidět nakupená vojska. Jen našemu vedení to jaksi unikalo…) Rostow sice doporučoval varovat Sověty před invazí, Dean Rusk ale k tomu připsal: „Nic nedělat!“ A měl svým způsobem pravdu. Pokud se zahraniční politiky týká, prohlásil o ní autor Akčního programu Zdeněk Mlynář: To je zeď, na níž se nemění jediná cihla. Jinak řečeno, věrnost Moskvě (čti vazalství) až za hrob. Dovedeno do důsledku, pomáhat nám by bylo pomáhat nepříteli. O invazi nakonec zpravil presidenta Johnsona velvyslanec Dobrynin ve chvíli, kdy už probíhala.

Osmašedesátý rok byl totálním selháním československých „elit“. Nakonec stejně jako osmatřicátý či osmačtyřicátý. Podívejme se jen na tu naši tehdy tak idolizovanou čtyřku: Dubček, Sašenka, jemuž nerozuměli nejen Američané, ale ani Brežněv. Oddaný komunista, surfující na mámivé vlně popularity, vláčený vývojem, slibující každému, co chtěl slyšet. Vždy poslušný strany, ať ho vynesla kamkoli či s ním zametla kamkoli. Svým podpisem nakonec stvrdil pendrekový zákon, který byl brutálně zneužit proti těm, co v ulicích vzývali jeho jméno. Smrkovský, rádoby tribun lidu, bolševik tělem i duší. V osmačtyřicátém velitel pražských lidových milicí, komunistické obdoby SA. Co se ještě v sedmašedesátém v rozhlase bezostyšně holedbal, jak jako místopředseda ČNR v pětačtyřicátém zabránil, aby pražskému povstání pomohli Američané. V osmašedesátém pak bojoval proti obnově socdem. Černík, rudý technokrat, co pak byl ochoten nazvracet na osmašedesátý cokoli, jen aby se sám zachránil. (A stejně mu to nepomohlo…) A to nejhorší nakonec. Hlava státu, živoucí důkaz, že hrdina se s velezrádcem může snoubiti v jedné osobě. Detaily jeho vazby na příslušné sovětské struktury zůstávají a zůstanou samozřejmě neznámé, funguje však již od počátku čtyřicátých let. Neocenitelné služby svým pánům prokázal v osmačtyřicátém, především ale v onom osmašedesátém. Kdy jim doslova vytrhl trn z paty. Letěl iniciativně do Moskvy a pomohl jim z patové situace. Nakonec jediný charakter z té party byl asi František Kriegel.

Česká televize uvedla na výročí slovenský film Dubček – krátké jaro, dlouhá zima. Poněkud zoufalý pokus o adoraci člověka, který snad byl lidsky milý a nebyl až tak zlý, který však totálně selhal. S fakty pracují filmoví umělci tak, jak jsou zvyklí, na závěr pak se pak snaží malovat ještě otazník nad jeho koncem. Selhání elit tématem televize celkem očekávatelně nebylo. Ruský současný pohled na okupaci – ač velice znepokojivý – se připomíná jen velice cudně. Ač by právě tyto dva momenty měly býti stěžejními. Pohled na naše současné „elity“ nás ujistí, že případná nová krize obdobného formátu nemá šanci skončit lépe. A čekat pomoc od druhých pak lze až tehdy, kdy jsme si ochotni pomoci my sami.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama