Karty v blízkovýchodním konfliktu č. 1 se vypadají být rozdané od počátku. Černého Petra si vytáhli Židé, Izrael. A ti se – v zrcadle světových médií – zdají vystupovat coby padouši. Kazimírové, bez nichž by v tomto regionu vládl mír a přátelství, prostě blízkovýchodní ráj to na pohled. Že je to zcela jinak, obvykle úplně naopak, to je té myslící a navíc nepředpojaté části populace zřejmé od samého začátku. Jenže jaké je zastoupení této minority v obyvatelstvu? A hlavně – cože je vlastně cílem velké části nejen médií?
Předsudečná nenávist vůči Židům se poněkud nepřesně označuje jako antisemitismus. Přesnější by byl antijudaismus. Nicméně pojem antisemitismu je zavedený a zažitý. A tak se v médiích, vytvářených převážně jedinci polovzdělanými (i hůře), dočteme třeba o „arabském antisemitismu“. Což poněkud legračně pomíjí fakt, že i Arabové jsou ti samí Semité jako Židé. Zůstaňme ale pro zjednodušení u tohoto pojmu. Až do druhé světové války bylo v podstatě společensky přijatelné projevovat veřejně antisemitismus. Po děsivé skutečnosti holocaustu to už prostě možné není. Nejedná-li se tedy o nevábné okraje politického či společenského spektra. Obecně se pak rasismus jako takový stal v druhé polovině 20. století společensky nepřijatelný. Třeba ovšem zdůraznit, že zde je řeč převážně, ne-li výlučně o západní civilizaci. Zaplať Pánbůh, chtělo by se říci. Jenže, chyba lávky. Židé, nejvděčnější fackovací panák posledních dvou tisíciletí, si svou nevděčnou pozici i tak udrželi.
Spílat jim v souvislosti s jejich národností či vyznáním už jaksi nejde. A tak antisemitismus (či antijudaismus) nahradil hbitě antisionismus. Zploditelem této perverze byl komunismus, konkrétně stalinismus. Ten tak v novém balení navázal na tradiční ruský antisemitismus. I pogromy. A ujal se. I po světě, kde se jej chopila levice. I ona – stejně jako Stalin a jeho druzi – navázala na hluboko pod kůže zažraný antisemitismus. A dodala mu společenskou legitimaci, učinila jej opět salonfähig. Na podstatě se ovšem nezměnilo pranic. Přibyl ale nový, atraktivní cíl – Stát Izrael. Tak jako mnozí antisemité, ty nacistické nevyjímaje, původně podporovali Aliju, vystěhování do Izraele, s tím, že se tak zbaví „svých“ Židů, jejich dnešní následovníci usilují o zničení tohoto státu. Samozřejmě nepřímo. Balí svá doporučení do lákavého „mírového“ úsilí, do podpory těch „ujařmených“ Palestinců. Ale i nakonec třeba do faktické podpory teokratického (a teroristického) Iránu. Přehlížejí přitom fakta a skutečnou realitu jako žitný lán. V konečném důsledku pozvedají opět myšlenku holocaustu. Jednoduše řečeno, rudí přebírají pochodeň od hnědých.
A tak jsme dnes a denně krmeni zvěstmi o tom, jak Izraelci utlačují Palestince, jak je obírají o majetek, a tak dále, a tak podobně. Když se pak jde na kadlub věci, je to najednou všechno jinak. Jenže při současné formě zpravodajství se do hloubky prostě nechodí. Pro poskytovatele informací, tedy převážně novináře, při jejich povrchnosti a polovzdělanosti (čest budiž výjimkám, i ty jsou a není jich úplně málo) je to příliš náročné a nepohodlné. A z druhé strany po tom nakonec není až taková poptávka. Příznačný pro tento způsob informování je známý případ z Gazy. Ta svého času čelila odvetným (a ono slůvko „odvetné“ prosím zdůrazněme!) úderům z Izraele. Malý chlapec na ulici zasažen, padá, leží mrtev. Záběry francouzského kameramana vzbudily pozdvižení. Brutální zabití nevinného dítěte! Jenže pak se nějakým řízením osudu tento filmový záznam dostal na světlo dne celý. Na jeho konci chlapec vstává a spokojeně odchází za ruku s otcem domů… A v tomto stylu se nese (des)informování valné části západních médií o Izraeli a blízkovýchodním konfliktu. Valná část západních médií je prostě levicová, přesněji tzv. levicově liberální. Konec konců, i u nás.
Poslední rok je svět sužován koronavirem. Různé státy se s epidemií potýkají s různou úspěšností. Izrael, původně též těžce postižený, je v tomto směru excelentní hvězdou. V očkování světovou jedničkou. A vedle obdivu se zde najednou objevují kritické, až přímo pomlouvačné hlasy. Hanobící kampaň spustilo několik nevládek. Že prý Izrael diskriminuje Palestince, nezahrnuje je do hromadného očkování, neplní tak své závazky vůči nim. Na tyto nevládky obratem nevázala některá světová média, Reuters, Associated Press či The Washington Post. Je to samozřejmě nesmysl, je ale až roztomilé, jak ti naši židobijci rychle zapomenou na Palestinskou autonomii a její práva. Dohodami z Osla z roku 1995 přešla na Palestinskou autonomii – až na pár výjimek – zodpovědnost za palestinské civilní záležitosti, jakými jsou zdravotnictví, vzdělání či právo a pořádek. Mimochodem, standardně očkováni jsou Palestinci na Západním břehu prostřednictvím svého palestinského zdravotního systému. V Gaze tato práva (a odpovědnosti) převzalo po krvavém (vnitropalestinském) převratu teroristické hnutí Hamás. Fundovanou analýzu na toto téma uvádí článek Pravda o izraelské pomoci Palestincům, uveřejněný v březnovém čísle časopisu Slovo z Jeruzaléma, který vydává Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ). Zdůrazňuje i to, že řada médií se soustředí na strádání Palestinců. Na doložitelná fakta, kdy Hamás peníze na zdravotnictví využívá pro militarizaci a Palestinská autonomie utrácí 328 mil. Kč měsíčně na podporu terorismu včetně subvencování rodin pachatelů, na ta se už jaksi nedostane.
Téma „zlých Izraelců“, co nechtějí očkovat Palestince, se dostalo na přetřes i v pořadu 20 minut Radiožurnálu z 26.3.2021 s Tomášem Pojarem. Ten toto osočení striktně odmítl. Jak řekl, kritikové hovoří o to, že „Izrael je rasistický stát a neočkuje Palestince“. Nesmysl. Izrael své Araby očkoval jako kohokoli jiného. Očkuje i Palestince, co pracují v Izraeli. Řada Palestinců se dostala i do izraelských nemocnic. Nějaké vakcíny Izrael i dal Palestincům. Ti naočkovali své nomenklaturní kádry. Palestinská samospráva je naprosto neschopná entita, která si chce vládnout sama, ale nemá na to. Redaktor sice neustále tendenčně nadhazoval, že Izraelci dali Palestincům jen pět tisíc vakcín a tak podobně. Jenže opět – Palestina je mnohými v Evropě uznávána coby samostatný stát, Izraelci nic neblokovali, jenže samospráva není schopna nic sehnat. A pan redaktor zase vede tu svou, Netanjahu nabízel vakcíny řadě jiných států, nebylo by lepší je dát Palestincům? Tomáš Pojar zareagoval bryskně: Když ta palestinská samospráva na vás neustále útočí, snaží se vás dát k mezinárodnímu soudu, napadá vás, kde může, z Gazy navíc občas na vás létají rakety, pak není úplně populární jim darovat vakcíny. A my dodejme, když Izrael i přes toto vše pomáhá svému nepříteli, je to spíše obdivuhodné. Chvály od médií se mu za to ovšem nedostane.
I v rozhovoru s Tomášem Pojarem zazněl další aspekt. Mezinárodní trestní soud v souladu s názorem prokurátorky Fatou Bensouda rozhodl, že Palestina může být považována za stát (ač nesplňuje běžná kritéria státnosti) a soud má tedy pravomoc stíhat izraelské a palestinské představitele za údajné válečné zločiny spáchané na území Palestiny. Čest budiž jedinému členu tříčlenného soudního senátu, Peteru Kovácsovi, který vydal disentní stanovisko a ostře se proti rozhodnutí ohradil. To soudní rozhodnutí se opírá o rezoluce Valného shromáždění a Rady bezpečnosti OSN, což jsou ovšem politické, nikoli právní akty. Napadání Izraele ze strany Palestinské autonomie na půdě mezinárodních organizací je jen snahou vyvinout na Izrael nátlak a vyhýbat se dvoustranným rozhovorům (které jediné mohou přinést hmatatelné výsledky). Fundovaný článek na toto téma najdeme ve stejném čísle Slova z Jeruzaléma. Krásně je v něm demonstrováno, jak ryze politické aktivity infikují mezinárodní právo.
Izrael (a v jeho zastoupení Židé) je tedy předmětem neustálých útoků. A to doslova od chvíle svého vzniku. Málokdo by tenkrát asi vsadil na jeho přežití. A ejhle, je tu stále, silnější než kdy předtím. Přes všechnu tu nevoli světa. A konstelace na Blízkém a Středním východě se radikálně mění. Obrovský přínos míru představovala administrativa bývalého presidenta Trumpa. I díky jejímu úsilí se podařilo smířit s Izraelem řadu arabských států. A řada dalších je k tomu připravena. Palestinci se – díky svému vedení – stávají pro nemalou část arabského světa spíše obtížným hmyzem. Role Evropy je a zůstává povýtce tristní. Snad i jí dojde, že Židé opravdu nemohou za všechno. A možná i to, že jsou nesmírně užitečnými a stálými spojenci. Bude toho schopna?