Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Agnieszka, Oscar a Orwellův nový svět

Nová levice se pustila do budování krásného nového světa. Přetvořit je třeba kdeco. Hlavně pak vytvořit nového člověka, jehož duše nebude zanesena zlořády minula. A když se tvoří nové, třeba odstraniti staré. A tak je třeba vymazat starou historii a napsat novou. Vždyť kdo ovládá minulost, ten vládne budoucnosti. A mezitím se musí proměnit naše současno. Lépe než rušit staré zvyky je přemodelovat je do nové, pokrokové podoby.

I tradiční filmová ocenění, Oscary, mají již svá nová, dokonce psaná pravidla. Regule nově stanovují přesná procenta nebo počty herců, produkčních a marketingových pracovníků, stážistů i jiných filmových profesí včetně kameramanů či kostýmních návrhářů, které musí být obsazeny příslušníky jiné než bílé rasy, ženami, lidmi se zdravotním postižením nebo s menšinovou sexuální orientací. Podle pravidel by měl alespoň jeden z herců v hlavní roli pocházet z „podreprezentované rasové nebo etnické skupiny“, tedy například černoch nebo indián. Pokud jde o herce z vedlejších rolí, zde by měly být zastoupeny ženy, handicapované osoby nebo zástupci stejnopohlavní orientace. Pokud si někdo nedostatečně uvědomělý přitom vzpomene na to, jak kdysi bývaly u nás kvóty dělníků (či rolníků), není to náhoda. Ne nadarmo je Hollywood považován za hnízdo těch nejbohatších komunistů na světě.

A tak se angažovaní tvůrci přizpůsobují. V jakémsi seriálu Netflixu z života britské aristokracie 19. století se to hemží černochy na těch nejvyšších pozicích. Vpravdě orwellovský přístup k realitě. Nemusíme ale chodit do viktoriánské Anglie, můžeme klidně zůstat doma. Agnieszka Holland natočila životopisný film o věhlasném léčiteli Janu Mikoláškovi. A vyřádila se na něm. Už scénka o formativním zážitku z Velké války, kdy měl být Mikolášek v popravčí četě a jeho kamarád, jenž odmítl střílet, byl sám na místě odstřelen velícím důstojníkem (samo o sobě holý nesmysl), byla vycucána z palce a naprosto neměla s realitou nic společného. A pak to hlavní – Agniezska natočila v první řadě story milenecké homosexuální dvojice. A opět – filmařská licence. Jan Mikolášek byl dost možná homosexuálem či bisexuálem, to ale jeho životní příběh ovlivňovalo nanejvýš okrajově. A klíčová zápletka, kdy je naše dvojice obviněna z fiktivní vraždy, je opět „tvůrčím“ výplodem autorky. I pro našeho diváka, znalého reálií pozdně padesátých let, je to věru silná káva. Jenže pro takového diváka amerického… A dramatickým vrcholem pak je moment, kdy homosexuální milenec slovenského původu (a už tu máme kýženou minoritu na druhou) na sebe hrdinně bere fiktivní vinu a odchází vstříc zřejmě provazu. Aby zachránil svého druha. V reálu pak byl Mikolášek odsouzen za nedovolené podnikání či snad neplacení daní. Na nějaké tři či čtyři roky. S ohledem na věk bylináře velice drastické, k šibenici ale daleko.

Zde je třeba zdůraznit, že film byl inzerován coby životopisný. Daleko spíše to však bylo drama, inspirované životem velkého léčitele. A jako sláma z bot z toho čouhá úporná snaha usilovat o Oscara. A tomu přizpůsobit vše. Je tedy jenom potěšující, že toto až patologické úsilí nevyšlo, Oscar bude nejspíše přidělen daleko většímu nesmyslu. Možná, kdyby Agniezska obsadila do titulní role černocha? Zůstal tu však matoucí film o mimořádném člověku, který se může do jisté míry a u části auditoria proměnit v realitu. U filmových tvůrců žádné novum, vzpomeňme je na Rekviem pro panenku Filipa Renče. Tam to bylo o to horší, že se jednalo o dosud žijící osoby. A i když Josef Klíma pak veřejně doznal omyl, plivance v tváři postižených osob zůstaly. Stejně, jako jejich (dost možná doživotní) stigmatizace. Skutečný zájemce o život velkého bylináře pak může místo kýčovitého filmu sáhnout po knize Martina a Ivany Šulcových Životní příběh Jana Mikoláška.

Seriál Netflixu či český Šarlatán dokládají, jak lze deformovat obraz minulosti. A vydrží-li našim agitpropčíkům jejich úporné úsilí, transformují se jejich fantasmagorie postupně v realitu, jak ji vnímá obecné publikum. (Tak jako svého času třeba naše „temno“.) Důležitým terčem jsou samozřejmě učebnice. Ty jsou předmětem bedlivé pozornosti uvědomělých. I u nás. A pak symboly. V minulém roce přitáhlo pozornost bourání pomníků, které v Americe, ale i v Anglii a jinde obstarávala zdivočelá lůza. Mnohdy v tomto případě vytvářená ve velké míře studentstvem. A třebas taková sanfranciská školní rada neměla v době vrcholící pandemie čínského viru důležitější práci, než přejmenovávat řadu škol. A to i těch, honosících se jmény, považovanými doposud za symbol spíše pokroku. Inu, kádrové škraloupy se najdou i mezi předky těch nejlepších. Nepřipomíná nám to zas něco?

Abyste ovšem tyhle věci mohli prosazovat, musíte systematicky podvazovat svobodu. A to se daří. Nejen v Evropě, kde to nikoho ani překvapiti nemůže, ale i v mateřské zemi svobody, v Americe. A možná právě tam nejvíce. Kontrolní otázka (jak se říkávalo): Kolik lidí si dovolí veřejně přiznat – i v rodině – že volilo Donalda Trumpa? Protagonistům nové levice se říká levicoví liberálové. (Je to asi stejný protimluv, jako bývala socialistická či lidová demokracie…) S liberalismem jako takovým nemají pranic společného. Ten prosazoval svobodu jednotlivce, oni ji vehementně potlačují. Ve jménu rovnosti. A tak se vymýšlejí stále nové a nové menšiny, za jejichž práva (a rovnoprávnost) se bojuje. Do 20. století včetně jsme si vystačili s dvěma pohlavími. Nyní jsou ta nová generována takřka geometrickou řadou. Jsou i země, kde se už oficiálně neuvádí otec a matka, jen jacísi efemérní rodič 1 a rodič 2.

O tom, jak se takovýto šílený systém může zacyklit a požírat sebe sama, se můžeme třeba dočísti v desátém čísle Respektu. Článek Příliš bílý, příliš jiná popisuje poněkud bizarní situaci, kdy Holanďan(ka) nejistého pohlaví Marieke Lucas Rijneveld chtěla přeložit báseň Amandy Gorman, recitovanou na inauguraci současného amerického presidenta. (Jenom pro úplnost dodejme, že Amanda Gorman neoslnila svět, jak článek uvádí, ale nadchla současnou (západní) levici. Lidem, stojícím na opačné straně barikády, je v tom lepším případě naprosto lhostejná.) Jenže do hry vstoupili radikální aktivisté a pozastavovali se nad tím, že ono Rijneveld není černé. A prý je nebinární (co to proboha je?). A tak to radši samo Rijneveld vzdalo. Tak zde jaksi požírá – zatím nenásilně – revoluce svá vlastní děcka. Na první pohled směšné, na druhou stranu ale varující. Současní jakobíni, vévodící tažení nové levice, skutečně nemají limity. Zatím ještě neřeší spory s protivníky (ani mezi sebou) za pomoci gilotiny. Z historie však víme, že dříve či později tací lidé k obdobným prostředkům sáhnou.

Snaha o rozbití stávající společnosti, jejího modelu a struktury je stěžejním cílem levých radikálů. Patří sem i aktuální klima-aktivismus (to není o změně klimatu a tomu jak na ní reagovat, ale výlučně o jakémsi novém „náboženství“, vykazujícím charakteristické rysy sekty, včetně poněkud poznamenané prorokyně). Součástí je též i jakési „deptání“ mužské části populace coby agresivního elementu a doposud dominující poloviny lidstva. Je to taková, freudovsky řečeno, snaha o symbolickou kastraci. Současný feminismus není o rovnoprávnosti (proti té proboha nic), ale o nenávisti. Opět – jakékoli násilnictví musí být nekompromisně potlačováno a penalizováno. Na to tu máme již dnes ale zákony. Leví agitátoři však přišli s patvarem zvaným „toxická maskulinita“. Jenže zdravá míra agresivity je podmínkou přežití. Kdo bude v momentě ohrožení bránit společnost, civilizaci? A k tomu může dojít dřív, než si dovedeme představit. Uvědomme si současně, že podobným deviacím holduje toliko Západ. Hordy, jež mohou dorazit z východu či jihu, takto zatíženy nejsou. A vzhledem k bezbrannosti současné Evropy otázka nestojí spíše jestli dorazí, ale kdy…

Dnešní snaha o vybudování nového, lepšího světa není nic nového pod sluncem. Ve dvacátém století se pustili do tohoto díla komunisté (a pravda i jejich hnědí soukmenovci). Jejich zrůdná ideologie zamořila mysli velké části vzdělanců, intelektuálů. Stačí se podívat do dvacátých a třicátých let u nás, hlavně pak ale do padesátých. Tito lidé to mysleli upřímně. Někteří prozřeli, jiní zemřeli v bludu. Jejich předky lze vystopovat až k francouzským jakobínům. Pokaždé ale takováto snaha o lepší a radostnější zítřky byla doprovázena likvidací práva, svobody, masovým vražděním, koncentráky a podobnými vymoženostmi. Teď to ale bude určitě úplně jiné, lepší a radostnější…

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama