Typická pro tyto úvahy byla stať Fareeda Zakarii, uveřejněná ve dvanáctém čísle Respektu. Jako o jediné možnosti je připraven uvažovat o odstrašování, jen jaksi nerozvádí, jakže by Irán měl býti efektivně odstrašen od svých nukleárních ambicí. Sankce moc nefungují, nakonec jakous takous účinnost mají akce typu zavirování počítačové sítě či likvidace klíčových expertů. Ty však mohou vývoj šíitské bomby jen pozdržet, ajatolláhové jdou sveřepě za svým cílem. Izraeli je jasno, další holocaust nepřipustí. (Když vezmeme v potaz účinnost jaderných zbraní a území židovského státu, stačilo by skutečně jen málo a bývalý tapecír a neúspěšný malíř by v pekle jen fialověl závistí.) Obama, který sám Izrael moc nemusí, je zle tísněn blížícími se volbami a netroufne si ukázat veřejně svou slabost. Nakonec, jeho blízkovýchodní politika leží v troskách, pohled na téměř čtyřleté úsilí je spíše tristní. A tak se pokouší ukazovat svaly.
V Afganistanu mocně podpořil islamistický Talibán americký voják, který povraždil sedmnáct civilistů, včetně žen a dětí. Nejspíše se jedná o akt šílence, na každý pád o ryze individuální, byť neskutečně odporný exces. Pachatel bude souzen americkou justicí a ta bývá opravdu tvrdá, chtělo by se říci až starozákonní – třeba ve srovnání se svou evropskou kolegyní, ta je proti ní výrazně soft. V konečném důsledku to ale vyjde na stejno, nenávist k Americe i celému Západu je v tomto světě cíleně a systematicky živena. Již předtím došlo k jinému incidentu, v očích muslimského světa snad ještě horšímu. Pálení koránu mezi odpadky na základně NATO v únoru vyvolalo násilné reakce Afgánců, ale nejen těch. Ti ve svém svatém rozhořčení třeba házeli podle agentury AFP zápalné láhve, což vedlo k požáru jedné z bran oné základny. Celý tento incident by si určitě zasloužil důkladnějšího zkoumání. Vojáci těžko pálili korán vědomě, je však zajímavé, jak rychle to bylo zjištěno a zveřejněno. Někoho by to mohlo vést i k domněnkám, že se jednalo o nastraženou léčku, lépe řečeno provokaci. Ale to je opravdu jen spekulace, pravdu se sotva kdy dozvíme. Není pochyb, že svaté knihy by se pálit za žádných okolností neměly. Stejně uctivé chování by to však chtělo vyžadovat i od islamistů a muslimů vůbec, pokud se týká třeba jejich přístupu k bibli či jiným křesťanským nebo židovským symbolům Tady ale zaznívá případná kritika nanejvýš šeptem.
V posledním týdnu otřásl nejen Francií seriál brutálních vražd, kdy islamista Mohamed Merah, původem z Alžíru, povraždil několik vojáků a následně u židovské školy rabína i tři děti. Merah byl odkojen al-Kaidou a vycvičen v Afganistanu. Nakonec jen litoval, že zabil tak málo lidí, hlavně oněch dětí. Právě tento případ poukazuje na dlouhodobý a těžko řešitelný problém – soužití s početnými muslimskými menšinami v některých západoevropských zemích. President Sarkozy sice neopomněl ihned zdůraznit, že nelze klást rovnítko mezi islám a terorismus, leckteré muslimské školy i mešity jsou vydatným podhoubím, jež jako matečný roztok živí nenávist a násilí. Ví se o tom, až na výjimky jsou bezpečnostní složky daných zemí schopny toto jen monitorovat. Okolo problému tančí zodpovědní své alibistické tanečky, razantního přístupu se bojí. I v této souvislosti vzpomeňme na výrok německého expresidenta Wulffa tvrdící, že islám je součástí německé kultury. Wulff, jinak bytostně plytký a bezbarvý politik, musel díky svým poněkud ubohým aférám (nikoli díky tomuto kontroverznímu vyjádření) rezignovat, nový president Gauck je z jiného těsta. Ač původně kandidát levice, je bytostně konzervativního založení a zaujaly ho třeba i myšlenky Thilo Sarrazina.
Vrcholem nevkusu pak byl projev evropské ministryně zahraničí Catherine Ashton v Komisi pro lidská práva OSN. Mimochodem – nepředsedala této komisi v roce 2003 Libye plukovníka Kaddáfího? Více k tomuto povedenému orgánu snad netřeba dodávat. Baronka Ashton byla svého času aktivistkou hnutí proti raketám středního doletu, tedy hnutí, financovaného sovětskými tajnými službami a bojujícímu proti existenčním zájmům Západu i vlasti paní baronky. Ashton teď přirovnala vraždu židovských dětí k údajným vraždám dětí v pásmu Gazy, prý páchaným izraelskými vojáky. (O tom, že si islamistické teroristické organizace s oblibou zřizují své palposty ve školách, zdravotnických zařízeních a tak podobně, cudně pomlčela.) Pokud by se někdy mělo Česko přinejmenším distancovat od stanoviska vedení Unie, tak je to tento případ. Ten je však zjevně pod naší rozlišovací schopností. Leží před námi onačejší problémy k rozlousknutí, stačí letmý pohled do denního tisku.
Na mezinárodním poli je Izrael terčem permanentní kritiky. Pro řadu zemí slouží jako jakýsi náhradní fackovací panák místo Západu. O to více pak udiví postoje řady západních zemí. Svou neblahou roli zde sehrává i samotná OSN, kdysi nazvaná zběhlým důstojníkem československé rozvědky Frolíkem jako platforma „pro špionáž proti Spojeným státům placená z peněz amerických daňových poplatníků“. To už je sice dávno, úlohu trojského koně však tato mezinárodní organizace provozuje dodnes. Komentář Gity Zbavitelové na ČRo 6 z 23. března na téma OSN, Izrael a Palestinci se věnuje dvěma nedávným událostem. Jednak se jedná o konferenci dárcovských zemí, které financují palestinskou samosprávu. Ta se dostala poté, co přestaly přispívat USA, do těžké krize. Financování je tak na bedrech Evropanů, protože arabské země sice rády a hodně slibují, s posíláním peněz si ale moc hlavu nelámou. A Palestinci šetřit nedovedou či spíše nechtějí. Nákladné jsou třeba i takové bohulibé výdaje, jako příspěvky palestinským vězňům v izraelských kriminálech, tedy nezřídka teroristům, nebo rodinám sebevražedných atentátníků. Již zmíněná Komise pro lidská práva tradičně odsoudila Izrael, to již patří k folkloru. OSN v Ženevě navštívil i poslanec Hamasu Ismaíl Aškár, který málem promluvil i na zasedání slovutné Komise. Nikomu až tak nevadilo, že Hamas figuruje stále na seznamu teroristických organizací v Evropské unii i Spojených státech. V této souvislosti se nabízí zajímavá možnost úspor, když už máme nyní takovou módu šetřit a šetřit. Co kdybychom navrhli Unii, aby alespoň pozastavila financování palestinské samosprávy, dokud nebude jisté, že se de facto nejedná i o přímé či nepřímé sponzorování terorismu (korupce a rozkrádání jsou zanedbatelné maličkostí, v daných končinách patřící trvale ke místnímu koloritu)?
Pohled na západní liberální média je v těchto záležitostech žalostný, stejně jako pohled na mnohé politiky. Měří dvojím metrem, a toto vyjádření je jen slabým odvarem reality. Prostě to berou tak, že u někoho je mordování součástí osobnostní výbavy, jiný si nemůže dovolit ani kritičtější pokrčení obočí (abychom parafrázovali jednoho místního klasika). Pranic se nezatěžují postoji Ruska a Číny, notoricky blokujícími byť jen mírný zásah proti vraždícím vládcům. Nepozastavují se nad tím, co to přináší formování mezinárodní scény a pravidel platících na tomto poli i do budoucna. Jistě, arabské jaro se přechýlilo do podzimu a mnozí, vnější pozorovatelé i někteří přímí aktéři revolučního dění, nostalgicky začínají vzpomínat na padlé despoty. Scénář třeba takového pádu iránského šáha je stejné povahy. Po tvrdé diktatuře přichází ještě daleko horší. Používání civilního obyvatelstva včetně dětí jako živých štítů už je ale trochu silná káva. Vrásky to našim liberálům ale, aspoň zatím, moc nedělá.
Očividná je neschopnost postavit se čelem vůči skutečným hrozbám, tato slabost pak je mnohdy maskována harašením málo účinnými sankcemi či naopak podplácením lotrů. Stejně jako appeaseři v třicátých letech se řada současných představitelů hrozí byť jen pomyšlení na přímou akci. Stejně jako tehdy k ní budou dost možná donuceni v té nejnevýhodnější možné konstelaci. Aby však člověk pochopil postoje Izraele, stačí málo. Yad Vashem je asi trochu z ruky, stačí však zajet pár desítek kilometrů za naše hranice a navštívit městečko zvané Osvětim. I ono bylo dítkem appeasementu.