Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Arabský apríl, vnitřní hranice a čísi darebáci

Název arabské jaro je ryzí mediální produkt. Tak pojmenovaly revolty v arabských zemích natěšené západní sdělovací prostředky. Tento obrat byl převzat i skeptiky, kteří naopak začali hovořit o nastupujícím arabském podzimu. Na jejich slova došlo dříve, než si i oni dovedli představit. Sýrie se utápí v krvi, Libye je v rozkladu, Egypt řeší situaci vojenským převratem.

Celý region propadá postupně nestabilitě (ne tedy, že by někdy přehnaně stabilní byl). Navíc se začíná zachvívat i nejsilnější regionální islámská mocnost, Turecko. Za vlády „umírněných“ islamistů se nejprve plíživě, poté i nezakrytě začalo odvracet od západního spojenectví (stejně jako od spojenectví s jedinou demokracií v oblasti, Izraelem). K tomu počal Erdogan a spol. utahovat vnitřní šrouby. To je zřejmé třeba na proměně tureckých médií v posledních letech. V Turecku dnes začíná panovat něco jako státní kapitalismus, podobně jako kupříkladu v Rusku. Ironika by to mohlo svádět i k pojmenování „soukromý socialismus“. Markantní je rozdělení turecké společnosti na dvě protikladné (a navzájem se moc nechápající) části. Pak stačí malá rozbuška v podobě developerského záměru, urputně prosazovaného právě premiérem a oheň je na střeše. Dosti podobná je situace v Egyptu, jen bohužel na tureckou armádu nelze dnes už tak sázet jako na tu egyptskou.

Sýrie se zmítá ve vleklé občanské válce, kterou ani jedna strana není schopna vyhrát. Do situace se na straně vlády kromě ruských vojenských dodávek intenzivně vměšuje i teokratický Irán a jeho libanonská agentura. Když Fareed Zakaria v článku uveřejněném i v jednom z předchozích Respektů uvažoval o americké politice v oblasti, vyslovil podezření, že americká administrativa sází na vtahování Iránu i Hizballáhu do konfliktu a obecně na protahování (a prohlubování) této války. Byl by to věru machiavelistický přístup, nicméně nastoluje se zde otázka, zda rozhodné vítězství té či oné strany není ve skutečnosti tou nejhorší variantou. Přinejmenším pro Západ. Ovládnutí země islamisty (a následný reexport zbraní teroristům à la Libye) respektive rozmach iránské moci v regionu díky syrským a libanonským satelitům, ani jedna varianta nevěstí nic dobrého.

Určující arabskou zemí byl a je Egypt. Tato osmdesáti až stomilionová země zahrnuje nějakých deset, někdo říká až dvacet procent Koptů. Věřící této jedné z nejstarších křesťanských církví byli terčem čím dál agresivnějších ataků islamistů, kteří převzali kontrolu nad státem. Přístup Mursího a jeho souputníků (stejně jako Erdogana a jeho věrných) je dokladem toho, že demokracie v islámských zemích je jen stěží myslitelná. Islamisté vyhrají volby, ty další už pak mají „v paži“. Svou podstatou jsou nesnášenliví a netolerantní, přístup k nevěřícím či přesněji řečeno jinak věřícím je dán koránem. Smutné je, že tyto záležitosti jsou ze strany západních rádoby liberálních demokratů zbaběle ignorovány. Radši nezkoumejme do hloubky, jaké hodnoty tito  demokraté vyznávají ve skutečnosti. V Egyptě převzala moc armáda. Namísto toho, aby to Západ s Američany v čele uvítal a podpořil, je reakce jaksi rozpačitá. Nakonec se soustředí jen na doporučování co nejrychlejších voleb… Naposled ze sebe vypotil doporučení na okamžité propuštění Mursího. Skvělý nápad.

Reklama

Hranice islámu jsou krvavé. Pravil profesor Huntington a sklidil za to těžkou nevoli. Navzdory jí to platilo, platí a ještě asi dlouho platit bude. Nigerijští islamisté povraždili na tři desítky studentů, řadu z nich upálili zaživa. Stalo se tak ve městě Mamudo ve státě Yobe, ve kterém je vyhlášen mimořádný stav a rozmístěny silné vojenské jednotky. Zjevně to však na ochranu křesťanů před vyvražďováním nestačí. Ač se k hrůznému zločinu nikdo nepřihlásil, nese rukopis organizace Boko Haram. Překlad názvu této sekty zní „Západní učení je rouhání“, své představy o výchově a vzdělávání dává najevo dlouhou sérií extrémně brutálních zločinů. Inu, multi-kulti v praxi.

Do tohoto soudku spadá i bostonský atentát, vražda rabína Yohanana Sandlera a židovských dětí ve francouzském Toulouse, britský voják Lee Rigby demonstrativně ubitý v Londýně nigerijskými islamisty, atd. Islámská emigrace do západního světa vytváří jakési vnitřní hranice i zde. I o nich začíná platit citát profesora Huntingtona. Jsou i mírnější formy islamistické agresivity vůči majoritní společnosti, neustálé vynucování si ohledů pro svou jinakost (kterou oni samozřejmě mají za nadřazenost). To ale ve svých důsledcích vede k permanentnímu šikanování domorodců. Jakže to bylo třeba s tím vánočním stromem v hlavním městě Evropy, Bruselu? Byl nebo nebyl? Byl nahrazen elektronickou potvorností, jež ovšem nebude dráždit muslimy? Nejhorší stádium korektnosti je, když si vynucuje, ať již přímo či nepřímo, permanentní lhaní.

Před necelým čtvrtrokem vysílal ČRo plus pořad Zaostřeno a v něm popisoval rostoucí nároky islamistů v Dánsku. Tato malá a k přistěhovalcům vstřícná země je svým způsobem modelová. Požadavky islamistů však začínají útočit proti samé podstatě dánské společnosti. V Kodani byl jako každoročně vztyčen ve čtvrti Kokkedal vánoční strom. Nakonec byl odstraněn kvůli protestům muslimů. Ti ale začali brojit i proti tradičním sbírkám na chudé a potřebné, protože se na stáncích podává vepřové maso a svařák. Nakonec přišli s požadavkem zrušení vánoc. To, že mladí islamisté napadli populární zpěvačku Medinu, protože podle nich znesvěcuje název posvátného muslimského města, to už je jen taková drobnost. Rozhodně však mladí islamisté patří k rekordmanům, pokud se podílu na kriminalitě týká. Včetně distribuce drog. Díky štědrému sociálnímu systému mají dost peněz, pracovat nemusí a touto cestou vyjadřují svůj „vděk“ společnosti, která je de facto živí.

To vše usnadňuje nekonečná ústupnost některých, ne-li většiny západních zemí. Prvenství drží Velká Británie. Z anglických školních osnov vypadl holocaust, aby se nejitřily city. Málokdo se samozřejmě zamýšlí nad tím, že upadne-li šoa v historické zapomnění, vytváří se tak předpoklady pro repete. Britské úřady se snaží řešit neklid potlačováním protestů, zakazováním vstupu do země protiislámským aktivistům, nyní zvažují i cenzuru. Něco podobného, jako kdyby se hasiči snažili likvidovat požár šikanováním těch, kdo křičí – možná trochu hystericky – hoří. Efekt bude stejný.

Právě v kontextu dnešního Blízkého a Středního východu se vyjevuje v plné nahotě slabost a do značné míry bezkoncepčnost kdysi tak líbivého Baracka Obamy. Svého času ambiciózně oslovil davy na káhirském náměstí. Neopomněl přitom zdůraznit, že jeho druhé jména je Hussein. Na Izrael si nějak nevzpomenul, proč taky. Dnes je jeho blízkovýchodní politika v troskách. Nakonec stejně, jako budování lepších a radostnějších vztahů s Ruskem. Jeho proslulý reset „kulminoval“ Magnického zákonem. Tak si až v druhém funkčním období president našel čas na návštěvu starého spojence. Najednou se rozpomněl, že Amerika je nejlepším přítelem Izraele (ale též naopak, dodejme). Přijetí ze strany Palestinců bylo také přesně opačné, než před čtyřmi lety v Káhiře. Pokud se týká razantních kroků proti iránskému ohrožení, velké naděje v Obamu vkládat určitě nelze. A tak si můžeme jen představovat, jak by v těchto situacích reagovali Obamovi protikandidáti, zejména ten prvý…

Kdosi (někdo z bratří Dullesů?) se v padesátých letech vyjádřil o jistém čelném spojeneckém představiteli z rozvojového světa: Jistě, je to darebák, ale je to náš darebák. Projevil tak mnohem více realismu, než o pár desítek let později neokonzervativci, kteří se rozhodli pro export demokracie. Jejich bezesporu ušlechtilá snaha skončila předvídatelným krachem a napácháním nezměrných škod. Obdobně se dnes chová i současná americká administrativa. Jistě zdaleka nejen ona, ale ona je ta důležitá a rozhodující. Není opět na čase začít podporovat ty své darebáky, už jen v zájmu vlastního přežití? Nějak se generelně zapomíná, cože to bývá nejoblíbenějším dlažebním materiálem pro cestu do pekel.