Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Bratři Itálie v Praze

V Itálii zvítězila konzervativní pravice pod vedením Giorgii Meloni, historicky první italské premiérky. A hned se jal levicový tisk mudrovati nad tím, zda se v Itálii nedostali k moci po 80 letech opět fašisté. Různé evropské vlády se vcelku pochopitelně staví k nové italské vládě různě. Vrcholem drzosti však bylo exposé předsedkyně evropské komise, druhdy hrobařky bundeswehru, jež se jala potencionálnímu neposlušnému dítku vyhrožovat. Jako by byla její nadřízenou či dohlížitelkou… Pozitivně zareagoval český premiér, dokonce i slovy o možné ose Varšava – Praha – Řím.

Tohle se stalo tématem dokonce dvou článků Kateřiny Šafaříkové v čtyřiačtyřicátém čísle levicového Respektu, Osa Varšava – Praha – Řím resp. Bratři Itálie, bratři Česka. Oba jsou pochopitelně stejně laděny. Tématem obou jsou ona prohlášení českého premiéra, tedy slova o oné možné ani ne tak euroskeptické, leč spíše eurorealistické alianci, jež, ve spolupráci s dalšími, má reálnou šanci něco ovlivnit. A řekněme si rovnou, v pozitivním směru. Autorka je ovšemže právě opačného názoru, ji tato možnost irituje natolik, že vyprodukuje do jednoho čísla dva stejně motivované články. A v nich se nad touto eventualitou vehementně pozastavuje. My můžeme býti naopak přesvědčeni, že se v Evropě formuje jakási koalice rozumných. Evropa něco takového potřebuje, jako – lidově řečeno – prase drbání.

Evropa se dostala do zoufalé situace, vmanévrovala se do ní ale iniciativně sama. To se týká energetiky, ale i obranyschopnosti a mezinárodní váhy. Je až legrační, že vyvésti z této pasti nás chtějí právě ti, co nás do ní dostali. Autorce uvedených článků, zdaleka ale nejen ji, lze jen doporučiti článek Lenky Zlámalové v Echu pod titulkem Evropa se bojí americké energetické převahy. Současná EU je zárukou katastrofy, bude ji třeba od základů změnit (a vrátit ke kořenům). Poválečnou Evropu i její integraci vybudovali konzervativci, ovšemže konzervativci hodni toho jména. Adenauer, Schuman, de Gasperi, Spaak… Ty aby dnes pohledal. A právě Giorgia Meloni by mohla býti jejich důstojnou nástupkyní. Zatím je to ovšem než zbožné přání.

Levá média po celé Evropě nyní svorně přemílají vazby Bratrů Itálie k fašismu, Mussolinimu. Je to samozřejmě nesmysl, což zaznělo dokonce i na stránkách Respektu. Jsme skoro o století dále. Součástí toho všeho je především matení pojmů. A označení fašismus, toť bič, jenž se levičákovi hodí kdykoli. V téhle souvislosti nelze nepřipomenout, jak s tímto termínem operovali Rusové, ať již ti bolševičtí či ti dnešní (v podstatě identičtí). Tam šlo ale hlavně o to, aby se nálepkováním za fašisty překryl očividný fakt, že mezi komunisty a nacisty jsou rozdíly povýtce jen kosmetické. Co to je tedy fašismus, jak se vyvíjel a proč jej nelze zaměňovat s nacismem (příp. jeho rudým dvojčetem, komunismem)?

Za ten skutečný fašismus můžeme označit vlastně jen ten italský. Byl to jistě autoritativní režim, diktatura, nikoli však totalita. Na rozdíl právě od komunismu či nacismu. Diktatura ovládá veřejný život, nepustí vás do správy věcí veřejných, kontroluje média, a tak podobně. Leč – oproti totalitě – vám neleze do kuchyně a do ložnice. I italský režim se vyvíjel, a to postupně k horšímu. Až za války, zejména pak po dočasném svržení Mussoliniho a instalaci jeho následné republiky Salὸ, přerostl do totality. To byl však již plně kontrolován Němci, tedy nacisty. Zlom lze vidět v italsko-habešské válce, kdy Mussolini svým způsobem překročil Rubikon. A pak už se vezl na vlnách šíleného snu o obnově římského impéria, snu který končil v rozvalinách.

S trochou nadsázky lze Mussoliniho éru rozdělit na dvě etapy. V té do počátku třicátých let, kdy jeho „šéfmilenkou“ byla Margherita Sarfatti, Židovka a významná intelektuálka. A poté, kdy její roli převzala Clara Petacci, osoba s výrazným intelektuálním deficitem, je tu díl druhý. Ač to zní svatokrádežně, Mussoliniho režim v počáteční fázi měl své přínosy. V poválečné době se Itálie topila v naprostém chaosu. Ač zdánlivě vítězná mocnost, nacházela se v rozkladu. Alternativou k Mussolinimu by nejspíše bylo uchopení moci extrémní levicí, Tedy radikálními socialisty a komunisty. Analogie pak lze spatřovat v generálech Francovi či Pinochetovi, jistě problematických figurách s rukama od krve, kteří však jednoznačně představovali menší zlo než jejich oponenti, Azaña a jeho nástupci resp. Allende. I tyto režimy byly zleva zhusta cejchovány jako fašistické, nakonec však svým zemím přinesly rozvoj a vyústily pokojně do demokracie. Nelze se tedy diviti, že vzpomínky na Mussoliniho nemusí být jednobarevné. Ale po vpádu do Habeše se Itálie ocitla na šikmé ploše, jež – ač to zpočátku tak nevypadalo – vyústila v totální porážku a rozvrat.

Vraťme se ale do dneška. Bratři Itálie, a Giorgia Meloni zvláště, jsou takřka vzorovými konzervativci. V Evropě, která již zapomněla, co to je býti konzervativcem, kde se do této role svého času iniciativně vpravila – a totálně ji zdiskreditovala – i jistá bývalá východoněmecká svazácká funkcionářka. Díky tomuto nástupu konzervativních sil se snad podaří proměnit rozmatlaný evropský přístup k imigraci, ignorující civilizační rozdíly či spíše protiklady. Také pochopení, že naše civilizace je postavena na židovsko-křesťanské civilizaci, za což se dnešní evropské rádoby elity tak nějak stydí. A možná z tohoto základu mohou vyrůst zdravé základy obnovené Evropy.

Ale zpět do našich luhů a hájů. Faktem je, že zahraničně-politická tvář Fialovy vlády je téměř bezvadná, lze říci až obdivuhodná. To platní v první řadě o postoji k Ukrajině a ruské agresi, ale i o postoji k Izraeli (vyjma jistých excesů zahraničního ministra…). Ale jistě také o náhledu na nastupující italskou vládu a očekávanou spolupráci s ní (a nejen s ní). Jenže nikoli zahraniční politikou živ jest občan. Ona je tu domácí politika, nekoncepční, zmatená, zapáchající zlobovaností. Logicky tak musíme dospět i k pesimistickému náhledu na naši budoucnost. Jak řečeno, zahraniční orientace, zahraničně-politické aktivity naší současné vlády jsou skvělé. Ty vnitropolitické s nimi ale zoufale kontrastují. A na zahraniční politice se volby nevyhrávají. Máme tedy, na rozdíl od slunné Itálie, před sebou velice chmurnou perspektivu. A návrat vlády, jež bude sice daleko horší než ta současná, „masám“ ale přijde k chuti.

Evropa se zmítá v křečích. Do nichž se ovšem vpravila vlastní iniciativou. Fantasmagorie o měkké síle (a tudíž rezignaci na budování vlastní obrany), šílenosti spojené s tzv. novým zeleným údělem (lichotícím představám o vlastní výjimečnosti a tudíž příkladnosti pro zpozdilý zbytek světa). Neochotou postarat se o skutečnou vlastní energetickou soběstačnost či přinejmenším bezpečnost (Amerika se díky frakování stala vývozcem, my si takový svinčík do baráku nepustíme). A hlavně nevůlí hlásit se ke svým civilizačním kořenům a rozplýváním se v pofiderním multikulturalismu.

Cesta ven existuje. Bude k ní ale i vůle a ochota? Popřejme tedy alespoň Giorgii Meloni a Bratrům Itálie štěstí a úspěch. Mohl by – a zdůrazněme kondicionál – z toho býti jakýsi ostrůvek pozitivní deviace v Evropě. A třeba tu vyraší i „Bratři Česka“. Zatím to na to ale moc nevypadá.

 

Blog je zčásti založen na komentáři k uvedenému článku.

Reklama