Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Cargo kult po česku aneb jedenadvacet let poté

Ve chvílích nekulatého výročí, o něco více než jedenadvacet let po převratu, se z nějakých blíže nespecifikovatelných příčin počíná bilancovat. Úhly pohledu se ovšem liší. Jednu variantu představuje například článek Marka Švehly Léčba trhem v posledním loňském Respektu, jinou třebas televizní pořad Drnovické catenaccio či další podobní dokumenty. Prvá verze představuje spíše laskavé poohlédnutí, chyby bere jako potíže růstu. Druhý typ ovšem ukazuje aktéry v plné nahotě. Tím se pokouší umožnit i pochopení dnešního stavu, kdy se systém – trochu brzy – vyčerpal a ztrácí loajalitu poddaných. Jak se pravilo v jednom fousatém vtipu, nejprve nastanou potíže růstu, ty pak následuje růst potíží. Jeden historický jev však zatím unikl pozornosti hodnotitelů. Tím je velice specifická forma původně pacifického cargo kultu, který však našel svého následovníky i v samotném srdci Evropy.

Chceme-li hodnotit úspěšnost naší transformace, nabízí se možnost srovnání se zeměmi bývalého sovětského bloku, které procházely podobnou cestou, byť jejich dlouhodobá historická východiska jsou velice rozdílná a pochopitelně do značné míry determinující. Nejlépe dopadá kupodivu Estonsko, nejprve součást carské Rusi a po zhruba dvacetiletém samostatném intermezzu gubernie bolševického Ruska, několik let okupace nacistickým Německem k tomu. Jakžtakž slušně lze nahlížet vývoj ve Slovinsku a Polsku, Maďarsko se po slibném nástupu péčí společnou a nerozdílnou takzvaně pravicových i takzvaně levicových vlád samo doslova vyžralo zevnitř. Transformaci východního Německa nelze ze zřejmých důvodů porovnávat s čímkoli jiným, dalo by se ale říci, že úspěch vypadá trochu jinak. Astronomické výdaje (západo)německého rozpočtu se rozlily po bývalé domovině Ulbrichta a Honeckera. Nikomu se tam až tak špatně nežije, jenže údaje o nezaměstnanosti i ekonomické výkonnosti se nadále radikálně rozcházejí, východní provincie se vylidňují, co hůře, odcházejí logicky především mladí a vzdělaní. Významně se liší i volební preference starých a nových spolkových zemí, o obecné a subjektivní spokojenosti s vývojem ani nemluvě. Nám kdysi nejbližší země, Slovensko, se pohybuje jaksi skokově. V dobách společného státu váhavě následovalo české reformy, v éře Mečiaristánu se dokonce odpojilo od Evropy a počalo drobnými krůčky putovat k velkému východnímu bratru. Poté razantními reformami první a hlavně druhé Dzurindovy vlády předběhlo domnělého středoevropského premianta, aby se pak za vlády exkomunisty a především populisty Fica ocitlo v jakémsi bezčasí. Nyní opět nabírá dech, jak to ale dopadne se musíme nechat překvapit. Zas tak zle v mezinárodním  kontextu tedy nedopadáme, k onomu premiantství jsme měli a stále máme po čertech daleko.

Českou cestu od rybí polévky zpět do akvária lze nejlépe charakterizovat jako totální vítězství ekonomů nad právníky. Tehdejší juristé nepředstavovali pro v těch časech tak vzývané národohospodáře vážnou konkurenci. To, že ti glorifikovaní ekonomové byli asi tak o tři lekce dál, se ukázalo až za nějaký čas. V podstatě se jednalo o svého druhu „cargo-kultisty“. Stejně jako na Nové Guineji domorodci budovali za druhé světové války „letiště“, aby na nich mohli přistávat vyslanci jejich předků s příslušnými dary a nebylo nutno k této činnosti využívat nemilované bělochy, tak i zde budovali tvůrčí ekonomové jakousi maketu standardního hospodářského systému. Stejně jako ona letiště vypadal ten systém na prvý pohled k nerozeznání od svého vzoru. Drobné nuance mezi „cargo-kultistickými“ a běžnými letišti se ukázal při náhodném přistání, které na oněch quaziletištích končilo nezřídka katastrofou. Atrapy letišť se podobaly svým funkčním sestřičkám, jen na ně nemohlo dosednout letadlo. Tady se pak odlišnosti ukázaly při kolapsu bankovního socialismu a v létech následujících. Prostě chyběly jisté ingredience, které tehdejší tuzemští národohospodáři (to neplatí samozřejmě o všech) neznali a asi ani nechápali. Třeba jako to, že pro fungování obyčejného kapitalismu (míněno pochopitelně toho západního) je nezbytnou podmínkou fungující a právní stát. S akcentem na obou adjektivech zvláště i dohromady. Do tohoto vysněného stavu jsme se konec konců nedobrali dodnes.

Českou transformaci nesla (obdobně jako některé předchozí etapy) jistá forma svazáckého nadšení (nepřejícník by mohl říci třeštění). Kritičností toto období jistě příliš neslyne, o sebekritičnosti radši ani nemluvě. To je vcelku normální. Naštěstí tuto éru neprovázelo zavírání ani existenční ničení. Vezmeme-li ale některé jevy bující čím dál více již od let devadesátých, máme trochu tendenci nahradit slovíčko naštěstí v některých případech termínem bohužel. Otázkou je, zda účet ve výši cca sedmi set miliard korun za transformaci je přiměřený. Asi ano, horší však může být jakási plíživá morální devastace, které se nikdo nebo skoro nikdo nebyl ochoten postavit čelem. I tady je však nutno si v zájmu spravedlnosti položit otázku, šlo-li to jinak. Začalo to lehkými topnými oleji, prvním nepřehlédnutelným signálem o prorůstání politiky, podnikání a organizovaného zločinu. Nebo to byl už knižní velkoobchod? Na přelomu let 1997 a 1998 se naskytla šance na generační výměnu, tolik po všech převratech důležitou, cargo-kultisté však zvítězili a stav na dlouhá léta zabetonovali.

Reklama

Dnešní situace je dítkem let minulých. Hra na vyrovnané rozpočty, které ovšem byly fedrovány příjmy z privatizace i z odvodů na důchody z tehdy ještě přetékajícího důchodového účtu – svého druhu jistá forma kreativního účetnictví – stojí na počátku dnešního rostoucího zadlužování a neschopnosti racionálně hospodařit. Perverzní právní positivismus úspěšně blokoval účinné postihy a posiloval alibismus policie, návladních i moci soudní. Položil tak základ mj. pod dnešní skandály, třeba ten na ministerstvu životního prostředí. Stále nelze vyloučit, že hlavní obětí bude ten, kdo věc pustil na denní světlo. Vyčítat někomu nedůvěru v policii by tu mohl snad jenom Marťan (tedy neinformovaný Marťan). Je příznačné, z kterého kouta se linou hlasy, hystericky očerňující bývalého (?) šéfa SFŽP. Inu, his master´s voice. Ta legrace ale nekončí, spíše začíná.

Platí-li, že pro to, aby se společnost dostala vnitřně z totality do demokracie, je zapotřebí stejné doby, kterou strávila v totalitě, máme za sebou prvních dvacet let z padesáti potřebných. Kam se ale za dalších třicet let posune celá západní civilizace či přinejmenším její západoevropská část, je však nyní mimořádně nejasné. Na moc optimistický scénář to dnes určitě nevypadá. To, že bychom zrovna my mohli Západní Evropu předeběhnout, jsme si možná chvíli při svém cargo-kultistickém horlení mysleli. Při našem současném dýchavičném dobíhání to vypadá, že náš horizont bude dlouhodobě ve srovnání o poznání horší. Také první republika, která před nějakými sedmdesáti lety neslavně skončila a vplynula do kalných vod republiky druhé, rozhodně nebyla standardní zemí liberální demokracie, ale partajokracií s korupcí jakožto integrální součástí systému. Aspoň to ale byla svobodná – když už ne úplně demokratická – země, což v zásadě jsme i dneska. Alespoň tedy zatím.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama