Reklama
 
Blog | Josef Ježek

CDU i Německo beze změny, zatím

Nejsilnější, dnes už do značné míry rozhodující zemí Evropy je Německo. A nejsilnější, nezřídka rozhodující politickou stranou Německa byla po celé poválečné období Křesťansko-demokratická unie, CDU. Dala Německu, ale i Evropě takové velikány, jako byli Adenauer, Erhard, Kohl. Razívala konzervativní filosofii, jejímž nezbytným atributem bylo i přiměřené sociální cítění. Soucitný konzervativismus, i tak by se to dalo nazvat. Kdeže ty loňské sněhy jsou. Od počátku nového tisíciletí vévodí této straně, posléze i celému Německu, bývalá svazácká funkcionářka z Dederonie, jež s křesťanskou demokracií (nejspíš i s křesťanstvím) nemívala pranic společného. Do CDU jaksi vplynula v roce 1990 s jednou dnes již neexistující straničkou. CDU v lednu absolvovala volební sjezd. Mohl být zlomový, ale nebyl.

Delegáti digitálního sjezdu CDU se rozhodli pokračovat v merkelovské linii. Někdo by jedovatě mohl říci v merkelovském zahnívání. Rozhodli se těsnou většinou, ekologického modernizátora Norberta Röttgena odmítli jednoznačně už v prvním kole. A pak volili mezi návratem ke konzervativismu, zosobňovaným Friedrichem Merzem, tedy autentické podobě CDU a plytkým, bezbarvým středem, představovaným Arminem Laschetem. Rozhodli se špatně. Za zmínku stojí, že sjezdu se – vcelku logicky – účastnili „vyšší vrstvy“ CDU, tedy spíše funkcionářský aktiv (jak se tomu kdysi říkalo). Sjezd se měl konat již na podzim, byl ale odložen, údajně kvůli epidemii. Merz ovšem podezíral stranický establishment, že kvůli tomu, že tehdy hrozilo jeho vítězství. Těžko říct. Otázkou je, jak by dopadlo „všelidové“ hlasování v členské základně CDU, na každý pád i tento výsledek svědčí o poměrně značném rozdělení CDU.

Čtvrté číslo Respektu přineslo článek Tomáše Lindnera Žádné experimenty, věnovaný tomuto tématu. Článek bohužel neuvádí podrobnosti volby, zejména onen dosti těsný rozdíl mezi tak rozdílnými kandidáty, svědčící o nepřehlédnutelném rozpolcení nejdůležitější německé partaje. 521 hlasů pro Lascheta (52,6%), 466 pro Merze (47%), při 4 abstencích. To, jak bude Německo vypadat, kdo mu bude vládnout, to je extrémně důležité i pro nás. Najmě pohlédneme-li na data o českém exportu, páteři naší ekonomiky. Ale i z pohledu Evropy, jíž je právě Německo nejdůležitější součástí. A po brexitu se těžiště EU posunulo jednoznačně  do střední Evropy, do Německa.

Je-li Laschet tím pravým anebo prostě jen nejméně vadí, to se ukáže. Angele Merkel se ovšem podařilo posunout stranu daleko do středu. Jakožto zasloužilá funkcionářka FDJ má logicky ke konzervativismu dosti daleko. Připomeňme, že svou politickou kariéru po pádu berlínské zdi zahájila ve straně Demokratischer Aufbruch, která pak splynula s východoněmeckou CDU. Merkel byla velkou obdivovatelkou Gorbačova. To jistě odpovídá profilu reformní východoněmecké svazačky. V přelomových dobách však životní dráhy někdy zprudka nabírají nečekaný kurs. Řízením osudu, kdy se na předsedu východní CDU, který se měl stát jediným místopředsedou spolkové CDU, provalila jeho spolupráce se STASI, byla narychlo vytažena místo něj. Jako z klobouku. Dodejme, že dotyční odvážní pracovníci Gauckova úřadu za toto odhalení zaplatili místem. Angela se stala „Kohlovým děvčetem“, nastartovala díky tomu strmou kariéru a svému patronovi pak ve vhodnou chvíli namydlila schody.

Protože ovšem stejný posun do středu absolvoval kdysi protipól CDU, sociální demokracie, začaly růst pochopitelně partaje na okrajích politického spektra. Nalevo postbolševici, Die Linke a napravo Alternativa pro Německo, AfD. Zajímavé a pro dnešní atmosféru v Evropě vcelku symptomatické je, že zatímco je Levice jaksi salonfähig (viz třeba dosti děsivá zemská vláda v Berlíně), je Alternativa důsledně a systematicky ostrakizována, Větší riziko než (post)komunisté ale určitě nepředstavuje. To, že podobná ostrakizace může vésti v dlouhodobém horizontu k posílení radikální pravice, dost možná i k extrémizaci politické scény, je nabíledni.

Angela Merkel se dozajista těší velké popularitě u obyvatelstva, ale i u evropských politiků. Svou roli zde hraje bezesporu její trpělivost a klid, s nímž řeší problémy. Na opačné straně je pak její v podstatě bezprincipiálnost, kdy se průběžně přizpůsobuje aktuální situaci. Dalo by se říci, že má jedinou zásadu, a sice že žádné zásady nemá. Tak svého času jí byl multikulturalismus cizí, dnes podle ní islám k Německu patří. Aniž by ovšem byla schopna řešit kvasící problémy s muslimskou komunitou, především tureckou. (V tom Evropě není sama, naopak.) Konzervativní vláda druhdy zrušila rozhodnutí rudo-zelené koalice o likvidaci atomových elektráren, po fukušimské havárii se Merkel hladce přizpůsobila davové hysterii a opět jadernou energetiku pohřbila. Výsledkem je, že dnes stojí německá energetika stále na uhlí, přes všechno to aktivistické nadšení. Migrační tsunami v roce 2015 chtěla zastavit nejprve silově na hranicích, pak z rozhovoru s ministrem vnitra vyplynulo, že by se v televizi mohly objevit ošklivé obrázky. A rázem otočila o 180 stupňů.

Ještě dodejme její rodinnou anamnézu. Její otec Horst Kasner byl luteránským pastorem, jenž tak nenáviděl kapitalismus, že v padesátých letech emigroval ze spolkové republiky do NDR. Kde se stal prorežimním prominentem, angažoval se v tzv. Křesťanské mírové konferenci i jinde. A jeho dcera svazačkou, která v těch časech s nějakým křesťanstvím nic společného neměla. Její srdce netlouklo pro sjednocení Německa, zato ale pro demokratický socialismus. Zájemcům o toto formativní období dnešní spolkové kancléřky lze doporučit knihu (západo)německých novinářů Ralfa Georga Reutha a Günthera Lachmanna První život Angely M. „Její“ CDU svou parketu na pravici tak nějak vyklidila. Otázka tedy zní, zda se na ni vrátí či zda ji zaplní někdo jiný.

Plytká politika je příznačná nejen pro Německo, ale pro dnešní Evropu jako takovou. Zhoubný vliv na ni též mají i převážně levicová média (zajímavá byla před pár lety zveřejněná německá statistika, porovnávající volební afinitu právě novinářů v porovnání s preferencemi celé společnosti). Ta vykazují díky svému kolektivistickému nastavení tendenci zadusit, nepřipustit žádnou osobnost. Taková vždycky nějak vyčnívá, přečnívá. Příznačná je třeba nenávist, kterou častovala svého času Tony Blaira. A tak Německo sice hospodářsky prosperuje, bundeswehr je dnes ale sotva bojeschopnou armádou. Jen připomeňme dlouholetou ministryni obrany Ursulu von der Leyen, dnes šéfku Evropské komise. Pod povrchem tikají další nálože, třeba ono rozhodnutí vpustit naráz milion imigrantů z naprosto cizího civilizačního okruhu. Ty však nejspíš explodují až poté, co hlavní strůjkyně už bude spokojeně na penzi. Zájemci si zatím mohou přečíst knihu Čau uprchlíci od Tuvii Tenenboma. I z té je zřejmá faktická cenzura, jež v – nejen – německých médiích vládne. A drží leckde problémy pod pokličkou. Až ta vylétne, můžeme se pak i hodně divit…

A tak tedy CDU pokračuje ve stávajícím řečišti. Možná právě promarnila velkou šanci, vrátit se k autentické konzervativní politice. Na níž vyrostla a na jejichž základech byla vybudována veleúspěšná Spolková republika Německo. Jenom doufejme (i ve vlastním zájmu), že to nebyla šance poslední.

 

Blog je zčásti založen na komentáři k uvedenému článku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama