A také nadhled. Z permanentního žehrání na malé poměry se pomalinku stala jakási podivná glorifikace těchto malých poměrů. Jako by to snad byla zásluha či – jak se dnes newspeakově říká – komparativní výhoda. Ale výhoda ve srovnání s kým nebo čím? S těmi, co disponovali nadhledem? S těmi, kteří se dovedli pohybovat po celém světě? Jsou i trefní glosátoři našeho dění, kteří kořeny či symptomy těchto životních postojů vidí již v pohádkách. Tedy, v českých pohádkách. Typ hloupého Honzy, čili v podstatě vychytralého či možná spíše vyčůraného burana, je jakousi dominantní figurou. Postavičkou, která se určitě netrápí fatálním nedostatkem rozhledu, naopak je odhodlána využít jakékoli situace ku svému prospěchu, pravidla nepravidla, slušnost neslušnost. Prototyp pracovníka v socialistickém pohostinství, dalo by se říci, pokud bychom přehlédli úspěšnou transformaci tohoto archetypu do nových poměrů. Nakonec i díky tomu klesá incomingový cestovní ruch a příjmy z něj, ač by jinak mohly tvořit páteř ekonomiky. Jako třeba v sousední Austrii. Jenže tam se personál podniků, z cestovního ruchu žijících, chová zdvořile. Taxikáři v hlavním městě nefigurují jako odstrašující případ v bedekrech. Štětky lid mužského pohlaví obtěžují tam, kde se to od nich očekává (tedy ne na Václaváku, jako v jisté středoevropské metropoli). Peníze, vyhozené na nesmyslné propagační kampaně či rádoby vzdělávání (je to přeci z evropských a tedy ne z našich peněz…) nenahradí elementární slušnost a dlouhodobé budování patřičné image.
Jednu dobu to vypadalo, že nás čeká než dlouhodobý poklid a prosperita. Uchováme si své chrapounství, nijak moc se nenadřeme (s poctivostí to také nebudeme hnát do extrému) a budeme setrvale bohatnout. Budeme v klidu těžit z výhod, které nám poskytuje naše mezinárodní zařazení, ke kterému jsme spíše přišli jako slepí k houslím. V ekonomické a sociální sféře se o nás postará Evropská unie, nad níž ironicky ohrnujeme nos. To nám ovšem nebrání brát od ní peníze, které následně v tom lepším případě z nezanedbatelné části prošustrujeme, v tom horším rozkrademe. Že by tyto fondy mohly posloužit jako startovací balíček dalšího rozvoje (podívejme se třeba na takovou Madeiru, ta je ovšem pro nás, hypervyspělé, jen jakási rozvojovka), už nikoho ani nenapadne. Bezpečí nám pak bude garantovat NATO, kde jsme ochotni se nechat vézt jako černý pasažér. Anders Fogh Rasmussen, generální tajemník této organizace, už v tomto smyslu nedávno dopisem varoval premiéra Nečase. Jenže, jak to řešit v zemi, kde armáda funguje jen jako zdroj provizí z nesmyslných nákupů nepotřebné či jen málo potřebné výzbroje, plynoucí do kapes partičky vyvolených kamarádů (a s nimi spřízněných stranických sekretariátů). To, že armáda byla původně míněna jako nástroj obrany země, už snad nikomu ani na mysl nepřijde. Proč taky, když jsme v tom NATO a to se o nás postará, protože prostě musí.
Časy se ale změnily, na rostoucí prosperitu můžeme na dlouho (pokud ne na pořád) zapomenout, úspěch je dnes a nejen v Evropě udržení stávajícího. Řecko, které spokojeně celá léta žilo na dluh a podvádělo jak vzteklé, se stalo roznětkou krize eura. (Zajímavé je, jak podobné situace střízlivě a bez humbuku řešily třeba pobaltské země, ty ale nebyly tak rozpovykané…) Potíž není v euru, jak to našim eurofobům nad slunce jasněji připadá, potíž je v nedostatečné integraci společného hospodářského prostoru. Společná měna vyžaduje nejen společnou banku, ale i společnou fiskální politiku, tedy i zastřešující ministerstvo financí. Nakonec, když se člověk podívá na výkony a výsledky ministra a ministerstva z Letenské ulice, tak by nám to importované ministerstvo financí až tak vadit nemuselo. Aspoň bychom se nedožívali místo očekávaného pětiprocentního růstu poklesu v zhruba stejné výši, stejně tak bychom nebyli vždy nenadále rozčarováni neočekávaně nízkým výběrem daní. Inu, krize do ministerských pracoven zatím nedolehla – na rozdíl od ekonomiky. No, a pokud se bezpečnosti týká, najednou jakoby Amerika (na niž jsme vskutku slepě spoléhali) začala o Evropu tak nějak ztrácet zájem. Otázku, proč by právě nás neochvějně a na věčné časy před vším zlým hájiti měla, jsme si jaksi nepoložili. Nakonec, na takovou otázku by se odpověď hledala asi hodně těžko. Snad jen že kvůli Havlovi…
V těchto nepevných dobách ani okolí není přehnaně jisté. Rakousko, to bylo nazváno, a ne jednou, trojským koněm Ruska. Jen vzpomeňme, kolik agentů v této malé zemi získala svého času bolševická StB. Bez nich by nemohlo třeba dojít k únosu exministra a expředsedy sociální demokracie Laušmana (aniž bychom chtěli hodnotit zde tuto velice rozpornou osobnost). A dalo by se pokračovat. I dnes, kdy je studená válka zdánlivě jakýmsi strašidlem z minulosti, narážíme na podobné situace. Jednou takovou je třeba nedávné bleskové vydání Golovatova, důstojníka KGB, příslušníka jednotky Alfa (ta se proslavila při velice brutálním zásahu v roce 1991 ve Vilniusu), do Ruska. Oslyšena byla – na první pohled nepochopitelně – žádost Litvy, která tohoto zločince chtěla zcela oprávněně soudit. Velice specifické jsou i vztahy německo-ruské, založené na jakémsi entente cordiale, který sice nepsaně, leč velice dlouhodobě existoval mezi Pruskem a Ruskem. Toto propojení trvá, byť se po vzoru říčky Punkvy dosti často zanořuje pod viditelnou úroveň. Vezměme jen ne přestup, ale přímo přeskok exkancléře Schrödera z německé politiky do ruské energetické společnosti. A to není než ta pověstná špice ledovce. S takovými a podobnými drobnostmi si u nás nikdo moc hlavu neláme. My řešíme daleko podstatnější záležitosti, třeba takovou tu parodii na důchodovou reformu nebo to, jak vláda, která deklarovala, že daně zvyšovat nebude, by nejradši zvýšila všechny najednou.
Je až dojemné, jak stále a úporně opakujeme téže chyby. V mezidobí mezi oběma fázemi světové války (či dle lorda Dahrendorfa druhé třicetileté války) jsme se i díky fatálně špatné Benešově zahraniční politice postarali o to, že jsme v sousedství neměli ani jednu spřízněnou zemi. Nepodařilo se vybudovat jakž takž únosné vztahy s Polskem, o dalších sousedech ani nemluvě. S Německem, na němž jsme tehdy – stejně jako dnes – byli ekonomicky závislí, jsme se ani nepokoušeli o korektní vztahy v době, kdy to ještě dávalo smysl. Malý muž, který se dle našich poslanců zasloužil o stát (s tím by se nakonec dalo i souhlasit, dodali-li by adjektivum komunistický), spoléhal prozíravě na vzdálenou a upadající Francii a Společnost národů, jež se ve zlých časech ukázala býti spíše chimérou. Výsledkem bylo až příliš snadné ovládnutí Německem a následně Ruskem. Z konzumace dvou totalit dávíme dodnes. Naštěstí jsme kabrňáci v ekonomice a nenecháme se rozptylovat nějakými mezinárodně respektovanými experty. Ti se chytají za hlavu, že děláme vše opačně. V době konjunktury by se mělo šetřit a v čase krize pak utrácet, pumpovat peníze do hospodářství. Možná i současný spíše slabý růst se podaří zadusit plánovaným zvýšením daní, o dalších nekvalifikovaných krocích nemluvě. Může nás však utěšovat, že pokud si Německo udrží svůj růst, nemůžeme z toho my neprofitovat. A naopak. Naštěstí je tedy naše závislost na vlastní vládě dosti limitovaná.
Jenže výhledy jsou v evropském měřítku v mlhách (a možná nejen v tom evropském). Turbulence mohou být nevypočitatelné a tak bychom se mohli v případě hodně špatného scénáře dožít opět toho, že budeme samojediní a opuštění, vystaveni silám, na které prostě nebudeme mít. Bolestínsky si zase budeme říkat – všichni se na nás vykašlali. (A finálně se pak iniciativně přimkneme k tomu nejméně vhodnému.) Zatím je čas, ale už ho až tak moc být nemusí. A velký bratr na východě rozevírá náruč. Někteří vědomě, někteří ze zmatenosti, tímto směrem vykračují. K radosti a štěstí příštích generací.