Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Čehonův osmadvacátý říjen

Před šestadevadesáti lety, osmadvacátého října osmnáctého roku, sice ještě Velká válka nekončila, to až 11.11. v 11 hodin, přesto se toto datum v Česku považuje za počátek nového věku. Byla to ale opravdu taková výhra? A pokud ano, využili jsme ji náležitě? Postavu Čehony vytvořili jak známo V+W parodováním rakouské hymny, je to takový Čecháček.

O české samostatnosti uvažovalo někdy do sedmnáctého roku jen pár lidí. Národ si prostě už na Vídeň i Habsburky zvykl a říše či mocnářství mu dávala i patřičné bezpečnostní garance. Rakousko se od bachovského absolutismu vyvinulo překvapivě hbitě na na svou dobu vcelku přijatelnou demokracii, právním státem už bylo předtím. A k tomu rychlý vývoj hospodářství, kdy jsme sice nejvyspělejším zemím na paty nešlapali, ale byl to takový slušný průměr. To vše ovšem platilo pouze pro Předlitavsko, Uhry byly někde trochu jinde. Jak hospodářsky, tak politicky. Nějaké všeobecné a rovné volební právo tam neznali ani náhodou. Dualismem získaly Uhry téměř svrchovanost, zaostalosti společenské či ekonomické se ovšem nezbavily. To byl první hřebík do rakve mocnářství, konfederace prostě nefungují. Buď se přechýlí zpět do federace nebo se rozpadají.

Tím druhým hřebíkem či spíše hřebem byl jazykový nacionalismus. Ten se na starém kontinentě rozbujel v devatenáctém století a předznamenal jeho rozklad, jenž vyvrcholil prvým i druhým dějstvím světové války. Rakousko-Uhersko se tak mohlo stát určitým předobrazem osudu celého kontinentu. Bylo mnohonárodnostním státem, což do té doby nevadilo. I uherský král kdysi považoval národnostní pestrost za obohacení státu. Na uherském sněmu se jednávalo latinsky. Latinu ovšem nahradila všem snadno srozumitelná maďarština a tak i tisíciletá zem svatoštěpánské koruny počala směřovat k svému zániku.

V zemích na říšské radě zastoupených spočívalo těžiště problému zejména v německém nacionalismu, který naplno vykvasil v onom rádoby revolučním osmačtyřicátém. Smrtelné nebezpečí pro říši tkvělo v tom, že se tento nacionalismus identifikoval s Německem jako takovým. Což naplno zaznělo na frankfurtském sněmu. Kam Češi ústy Palackého odmítli poměrně vlídné pozvání a deklarovali jednoznačnou loajalitu k Vídni. Za což si vysloužili od Marxe i Engelse opovržení a označení za reakcionářský národ. Za bolševika se o tom mlčelo a ani dnes to není jiné. Byť máme býti na co pyšni. Prostě, kdybychom Rakouska neměli, museli bychom si ho vymyslit. Bohužel, ani Češi, ani Habsburkové si neuvědomili, že je spojuje úhlavní nepřítel – německý (jazykový) nacionalismus.

Reklama

V druhé polovině devatenáctého století pak Rakousko na postu rozhodující mocnosti v Německu a tedy i Střední Evropě vystřídalo Prusko. Tím počal, i k naší smůle, definitivní pád Vídně. Právě na vztahu k Prusku resp. Německu se jasně ukázaly limity osobnosti nejdéle panujícího českého krále, Františka Josefa. Po prohrané válce v šestašedesátém a nemožnosti srovnat si účty o čtyři roky později (za což můžeme děkovat ruskému carovi, který tehdy nařízl i větev, na níž sám seděl), vedly k rostoucímu podléhání Berlínu. Nebylo v silách stařičkého mocnáře se z tohoto sevření vymanit. Ale ani předat včas otěže nástupci.

Rakousko pak z nedostatku jiných příležitostí expandovalo na Balkán (protože mocnost prostě expandovat musí resp. tehdy se tak myslelo). Z nouze se pustilo tím nejnešťastnějším směrem. Balkán těsně předtím vyklidili Turci. Z kotle poněkud divokých a navzájem znepřátelených národů nic dobrého nekynulo. Osobně se o tom přesvědčil následník trůnu v Sarajevu, to byl jeden z posledních hřebíčků do rakve. Atentát byl ale plně v logice militantních Srbů, pro něž Ferdinand d´Este jakožto představitel protiválečné strany (coby generální inspektor znal až příliš dobře skutečný stav rakouské armády) a potenciální mocnář, opírající se o Jihoslovany, reprezentoval úhlavního nepřítele jejich plánů.

Krátce po začátku války odešel do emigrace profesor Masaryk, v dalším roce jej následoval i jeho nejbližší spolupracovník, docent Beneš. V západní Evropě již delší dobu pobýval slovenský evangelík, generál a astronom Štefánik, jehož role při vzniku státu se dodnes dosti podceňuje. Mezi ty dva prostě ten světák nezapadl. Nakonec do jisté míry s úlevou přijali jeho tragický konec. Štefánik svým způsobem tak trochu předznamenal pozici Slováků ve společném státě. Doma, tedy prakticky v Praze, zůstali za války další spiklenci, maffie. Nicméně šlo stále jen o jedince. Na frontě to bylo trochu jiné, ale také až s postupem času. Ve čtrnáctém roce to byla jen Česká družina v Rusku a Rota Nazdar ve Francii, čs. zahraniční vojsko vznikalo až později. Naprostá většina českých vojáků však bojovala a padala za císaře pána.

Pro vznik samostatného státu nebyla ani u Spojenců dlouho příznivá atmosféra. Ti nakonec odepsali Rakousko až v osmnáctém roce, poté, co se po provalu separátních mírových snah mladého císaře Karla, tzv. Sixtově aféře, Rakousko dostalo do naprosté podřízenosti Německa. Výstižně popisuje budování české pozice na Západě velice zdařilý televizní seriál České století. Obrovská vůle až snad umanutost TGM nakonec stát vydupala ze země. Ale právě ve zmiňovaném pořadu, v hypotetickém (ale docela možném) rozhovoru Masaryka s Lloydem Georgem, je prezentováno i defilé mylných předpokladů TGM. Ať se již týkaly Jihoslovanů (ale i Čechoslováků), česko(slovensko)-polských vztahů, ale i nakonec velmocenská logiky, již TGM ignoroval. A i díky tomu se stal versailleský mír toliko příměřím. Byť hlavní vinu na nefunkčnosti versailleského systému bezesporu nesla Francie. Po Rakousku samém vzniklo ve Střední Evropě mocenské vakuum, které malé následnické státy nebyly schopny zaplnit. Tak se toho úkolu ujali nejprve Němci a následně Rusové.

Československý stát byl v poklidu vyhlášen osmadvacátého října, a třeba říci i za spolupráce místních představitelů mocnářství. I císař odmítal možnost držet říši násilím, což v té době již stejně nebylo reálné. Za další relativně poklidný vývoj v české kotlině vděčíme oněm mužům 28. října, zejména Švehlovi, ale i Masarykovi. Nicméně základy nového státu již od počátku vykazovaly dramatické trhliny, ty jen v počáteční euforii nebyly znát. Otcové zakladatelé si vymysleli československý národ. Nic podobného samozřejmě nikdy neexistovalo, jenže Němců bylo v novém státě více jak Slováků a Čechů bylo jen necelých padesát procent. A tak se uměle zkonstruoval většinový národ, o nějž se opírala ústava. To na jednu stranu vykázalo početné menšiny do druhořadého postavení, na druhou neuspokojilo Slováky, kteří se celkem logicky cítili svébytným národem. Stát se tedy definoval jako (kvazi)národní. Též se deklaroval jako protikatolický. Dokonce se z iniciativy TGM vytvořila nová rádoby státní církev. To vcelku fungovalo v Čechách, hůře už na Moravě, vůbec ale ne na Slovensku.

Mladý stát se pomalu, ale jistě dostal do područí Čehonů. Byť se jim tehdy takto neříkalo a nakonec neříká ani dnes, kdy znovu snaživě kutají na destrukci státu. Zavládla tehdy (ale do jisté míry i dnes) partajokracie, která toho se standardní liberální demokracií nemá moc co společného. Opozice nefungovala jako skutečná opozice. Vláda byla prakticky celou dvacetiletku postavena na základě stejných stran. Což nutně vedlo a muselo vést k degeneraci moci a vůbec systému jako takového. Rozbujela se takové úplatkářství a klientelismus, že již na přelomu dvacátých a třicátých let meldovali britští velvyslanci na Foreign Office, že tuzemská korupce nabyla latinskoamerických dimenzí. Ještě že tehdy nebyly WikiLeaks…

Důvěra v politiky záhy klesla pod bod mrazu, již v dvacátých létech bylo slovo poslanec či senátor spíše nadávkou. Politické garnitury rozhodně nepatřily mezi elity národa, což ale na druhou stranu znamená, že národ je nedovedl (a nedovede) vygenerovat. O to více se upnul k tatíčkovi presidentovi. Ten mu nahradil chybějícího císaře, na něhož se kdysi i po zavedení konstituce stále obraceli čeští politici. Místo toho, aby se o něco pokoušeli ve sněmovně. Kdo chce více podrobností, ať si přečte něco třeba od Jiřího Raka. Masaryk do jisté míry úmyslně převzal císařskou aureolu (málo se ví, že jezdit na konci začal až jako hlava státu), tím ale sám dále deformoval stále ještě nezralý systém. A tak položil základy k českému (či čecháčkovskému) uctívání presidentů jen pro jejich funkci. Lhostejno, zda to byli mužové důstojní nebo alkoholici, syfilitici, masoví vrazi. Až se vtírá pochyba, jestli by ten císař pán nebyl nakonec lepší. Ten je z boží milosti, nemálo presidentů ale spíše z božího dopuštění.

Samostatný stát sice dal Čechům opojný pocit suverenity (byť v reálu velice limitované), postupně ale zkolaboval především na třech problémech: Nezvládnutí otázky menšin, zejména početné německé, ekonomicky i kulturně silné, po staletí zabydlené. Pokusy s národnostními statuty v koncem třicátých let přišly s křížkem po funuse. Ale i té slovenské. Čechoslovakismus byl produktem přehlíživé české arogance, občas okořeněné nesplněnými přísliby (viz volba Beneše presidentem). Spojení se Slováky nebylo nejšťastnějším už jen z principu, přes jazykovou blízkost jsme toho společného měli jen minimum. (Obdobným byl i případ Jugoslávie.) Za druhé, ve sféře zahraniční nedisponoval stát přátelskými sousedy a ani se je nesnažil získávat. Vše stálo na orientaci na Francii, stále slábnoucí a doslova prohnilé – to bylo jasné již od Locarna. Dále pak na Společnosti národů, jejíž nefunkčnost byla zřejmá od třicátých let. A samozřejmě na Malé dohodě, operetním uskupení, které tak maximálně mohlo zadržovat Maďarsko, jež ovšem nikoho neohrožovalo. Třetí posléze zborcený pilíř tkvěl v malé důvěře či víře občanů ve vlastní stát a jeho systém i instituce.

Stále stojí zato, vracet se k prastarému kreslenému vtipu v českých novinách někdy z přelomu století, kde jsou Čechy vykresleny jako v zásadě spokojený kanárek v kleci. Má co žrát, může si zpívat, nemůže létat. Snad by i vyletět mohl. Z každé strany klece ale číhá mlsná kočka. Jedna představuje Německo, druhá Rusko. Kdybychom chtěli být zlí, mohli bychom říci, že zakladatelům státu se tento vtip podařilo uvést ve skutek. A posléze i nakrmit obě kočky, což zcela určitě nebylo jejich úmyslem. Dnes je ovšem všechno jinak, žijeme lépe a radostněji. Takže nějaké ty tanečky našich představitelů nás už nemusí nikterak děsit. Žádný strach!

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama