Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Čekání na Gorilu aneb Vstanou noví Miloušové

Slovensko se mílovými kroky blíží k předčasným volbám. Místní scénou otřásá skandál zvaný Gorila. Jde o publikované odposlechy jednání špičkových slovenských představitelů všech barev se skupinou Penta, při nichž se naprosto cynicky kšeftovalo. S veřejnými statky, jak jinak. Také z nich bylo až brutálně patrné, kdo koho řídí. Lepší ukázku privatizace veřejné sféry si snad ani nejde představit. Slovenská justice se zatím zmohla jen na zákaz připravované knihy investigativního novináře, který aféru odhalil. Je iluzorní se domnívat, že v tuzemských hájích se neskrývá podobný lidoop, možná i celé stádečko. Jde jen o to, kdy věc vybublá na denní světlo. Nakonec, jedny volby už se docela blíží.

Zatím se degenerace české politické scény a na ni navázaného státu dostává do stále vyšších pater. Zákon o státní službě vedoucí k depolitizaci a ve finále i k potřebné funkčnosti státní správy je stále v nedohlednu, státní správa funguje – celkem logicky – čím dál hůře. Z jedné strany bombardují veřejnost stále nové a nové korupční excesy. Celkem pochopitelně jim vévodí Praha. Ukazuje se, jakou dojnou krávou mohl být takový Dopravní podnik. Vrchní mafiáni či kmotři inkasovali drobný bonus i z každé jízdenky MHD, nemluvě o tom, že třeba nakupované tramvaje byly nesrovnatelně dražší než obdobné v sousedním (asi chudém) Německu. O kartě open card radši ani nemluvě. Při pohledu do tunelu Blanka se rosí čelo nejen národohospodářům. A tak dále a tak podobně. Vlnící se dálnice na Ostravu připomíná spíše avantgardní artefakt než k jízdě určenou silnici. To, že z odloupnutých peněz doplyne nezanedbatelný podíl i do věčně hladových partajních kas, není předmětem ani formálních pochyb. A z druhé strany hledí čím dál tím rozčilenější daňový poplatník na stát, trapně selhávající i v nejjednodušších funkcích.

Co bude českou Gorilou, to zatím jasné není. Adepti by se našli, třeba aféra kolem Mostecké uhelné představuje více než slibného kandidáta. Úporná snaha všech zúčastněných státních orgánů (přinejmenším donedávna) zabránit, abychom se připojili k řízení a tak získali šanci nahlédnout do vyšetřovacího spisu, disponuje velice slušnou vypovídací schopností. To se nakonec i povedlo, v civilní žalobě, o níž hovoří strážce státní kasy (či spíše ministr hazardu?), už tato možnost – pro spoustu vysoce postavených určitě zaplaťpánbůh – nehrozí. A že takových dotyčných muselo být, a to napříč politickým spektrem. Až roztomiloučké bylo několik let staré stanovisko státního zastupitelství, které nepovažovalo ilegální vypůjčení si peněz ze státního podniku za trestný čin, jen za morální prohřešek, když se tedy ty peníze posléze vrátily. Jednalo se o miliardy, jen tak pro úplnost. Takové výroky by se měly tesat, aby něco z naší éry zůstalo i příštím generacím. Je samozřejmé možné i to, že naše gorila vyhupká z úplně jiného případu. Nebo taky nevyskočí, možné je i to. Spíše si ji v návalu dalších kauz prostě nevšimneme.

Horší je možná však to, že politická garnitura demonstruje exponenciálně rostoucí amatérismus při správě věcí veřejných. Tradičně hlavní figurou tohoto spektáklu bývá nejlepší ministr školství všech dob a v celé galaxii, který dovednou personální politikou totálně rozvrátil ministerstvo. To pochopitelně kolabuje při snaze absorbovat bruselské miliardy. Pro poctivost je ale třeba dodat, že tady má celou řadu zdatných konkurentů. Ministrovo vykrucování se by snad zasluhovalo ocenění nějakou speciální cenou Thálie. Jako taková třešnička na dortu působí snaha o opětovné podřízení vysokých škol erární knutě. To se zvládlo již začátkem padesátých let, po devětaosmdesátém se ale university vymkly z permanentího státního dozoru. Ne náhodou zde má ministr plnou podporu svého hradního guru, jehož orientace na Východ přestala být už i jen zakrývaná. V celém tomto kontextu působí pak známá pravda, že budoucnost nejen evropských zemí a národů leží právě ve vzdělání a vzdělanosti, jako povedený vtip.

Reklama

Ministr všech sportovců má zdatné kolegy, které někdy nezaslouženě zastiňuje. Ještě jsou v paměti výkony jeho stranických souputníků na vnitru i dopravě, či vysvětlování šéfa ministerstva, tehdy přezdívaného Kocourkov, jak se odklání miliony. Impotence ministerstva financí, třeba pokud se spotřební daně z pohonných hmot týká, která ve vzácné dualitě ochuzuje (nebo okrádá?) erární kasu i daňového poplatníka současně, by též neměla uniknout zasloužené pozornosti. Hvězdou měsíce se ale stal ministr sociálna, jemuž se podařilo, bezesporu za velké peníze, rozvrátit systém vyplácení všech možných dávek. Za jeho selhání již přišlo pár funkcionářů o místa (v intencích známé vojenské logiky o potrestání nevinných a odměnění nezúčastněných radši o míře jejich zavinění příliš nespekulujme). Hlavně jsou ale průběžně trestáni řadoví úředníci, kteří tráví weekendy v práci a za odměnu čelí v první linii rozzuřeným občanům. Média by si ale měla hlavně klást známou otázku cui prodest, tedy kdo profituje ze zbastlených změn, z nového systému, sociální karty, etc. To by celou aféru mohlo posunout do jiného (a asi i logičtějšího) světla.

Právě v tomto případě se ale odhaluje chrapounský charakter státu v plné nahotě. Teoreticky vzato, stát by měl tvrdě potírat „zneužívače“ dávek a pomáhat těm skutečně potřebným. V reálu však není stát schopen bránit zneužívání podpory, což si na druhé straně kompenzuje hrubým a arogantním chováním vůči potřebným, tedy těm, co se nejsou schopni bránit. Asi by to někdo měl ministrovi a jeho věrným vysvětlit. Pro ty skutečně potřebné je zpoždění platby v řádu dní či dokonce týdnů fatální. Naštěstí zde nastoupila Armáda spásy a další, operativně pomáhají a tak řeší následky nekompetence státu a jeho údů. Obdobně se stát chová, když má něco zaplatit. Zpozdí-li se poddaný s nějakou úhradou, byť sebeméně, je promptně sankcionován. Zachová-li se takto stát, jako by se nic nedělo. Hulvátsky vrchnostenský charakter státu je v přímém protikladu se základními principy západní civilizace. Vnucuje se otázka, kampak jsme se to po dvaceti letech budování svobodné společnosti dobelhali.

Nástupce Svobodné Evropy – Český rozhlas 6 – se svého času v seriálu Portréty věnoval Miloši Jakešovi, dnes více méně oprávněně vnímanému jako spíše komická figurka uzavírající bolševickou epochu. Jan Sedmidubský a historik Zdeněk Doskočil museli v závěru doputovat až k onomu slavnému proslovu na Červeném Hrádku. Jednalo se o první cílený únik projevu politika z uzavřeného zasedání (podobných blábolů před tímto muselo zaznít kvanta), a to za účelem diskreditace. Dnes se z podobných nahrávek stalo téměř celonárodní hobby. Pořad smutně končí konstatováním, že posloucháme-li dnešní politiky, nahrané někde pokoutně v restauracích a tak podobně, nemůžeme se zbavit pocitu, že co do kultury projevu a pronikavosti myšlení by s nimi Miloš Jakeš mohl směle soutěžit. A ještě by z toho mohl vyjít jako vítěz. Projev z Červeného Hrádku je dnes, s odstupem času, hodnocen jako projev degenerace a myšlenkového úpadku tehdejší vládnoucí garnitury jako takové. Je třeba si tedy vážně položit otázku, zda dnes nejsme svědky podobné degenerace a podobného úpadku našeho polistopadového systému.

Máme za sebou další dvacetiletku, dokonce ještě s určitým malým bonusem navíc. Podíváme-li se na dvacáté století, vidíme, že na dobu delší než nějakých dvacet let se nám nic vybudovat nepodařilo. A aby to nebylo tak jednoduché, prochází dnes celý Západ možná až systémovou krizí. Máme možnost sledovat pomalu každodenně postupný rozval státu, kolabujícího v přímém přenosu. Že stávající garnituru, jež se až na výjimky dovede starat jen o svůj profit, nelze podezírat ze schopnosti nápravy, je naprosto jasné. Chybí však obecně ono světlo na konci tunelu. Nakonec, naprostá většina zvratů, jimiž vrcholily minulé dvacetiletky, byly jednoznačně k horšímu. Výjimkou byl bezesporu ten poslední, takže i z pohledu statistické pravděpodobnosti si troufáme odhadnout, co asi můžeme čekat nyní.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama