Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Česká kotlina – uprostřed či na východě Evropy?

Letos zjara absolvovala Evropa své volby. Provázené spíše nezájmem voličů. Rekordmanem v neúčasti byli Slováci a hned za nimi čačtí Čechové. Nakonec, tyto národy příliš neexcitují ani volby domácí. Volební akt se uskutečnil na pozadí největšího ohrožení západního poklidu za poslední čtvrtstoletí. Medvěd na východě se poněkud resuscitoval a počal cvičně roztahovat spáry. Čechy ani jejich sousedy na východě to nijak zjevně nezneklidnilo. Na rozdíl třeba od Poláků či Pobalťanů. Ti vědí, o čem je řeč.

Ač se to fandům multi-kulti zamlouvati nebude, východní či ortodoxní civilizace a její evropská družka, založená na západním křesťanství a prošlá zkušeností renesance, jsou vzájemně nekompatibilní. Až příliš dlouho se vyvíjely odděleně, rozhodující ruská ortodoxie je navíc těžce indoktrinována Zlatou hordou. Byzantinský je spíše jen nátěr. Trefně to poznamenal Sergej Arkadjevič Ivanov, ruský byzantolog, v rozhovoru v předprázdninových Dějinách a současnosti. Byzanc lpěla na zákonu a zákonnosti, pro širou Rus jsou to spíše prázdné pojmy. Rozhovor se nese pod příznačným titulkem: V Byzanci byl respekt vůči zákonu velmi silný, v Rusku neexistuje dodnes. A v tom je zásadní rozdíl mezi Evropou a Západem vůbec a ani ne tak byzantinskou, jako spíše „zlatohordovskou“ Rusí. O rozdílech v mentalitě obou světů by mohl vyprávět každý, kdo tam vedl třeba obchodní jednání. Pokud ovšem jeho naturel není spíše ten východní, což v Čechách nepatří až tak k výjimkám.

Od přelomu osmnáctého a devatenáctého věku visí otázka, kamže to vlastně patříme, i v českém vzduchu (dříve luftu). Historicky byly Čechy vždy součástí římské říše, po husitském extempore (míněno husitství coby válečnická perioda, nikoli reformace či předreformace!) se opět české země vrátily zpět. Moderní probouzení národů čili zrod jazykových nacionalismů, nastolil tuto zásadní otázku i v české kotlině. Takový buditel Hanka, jinak velice talentovaný podvodník, třeba psal jen azbukou. Ke Kramářovi a jeho poněkud nepříčetnému snění o Romanovcích na českém trůně odtud vede jasná linka. Pro úplnost dodejme, že jazykový nacionalismus stál u hrobu Evropy, přes poválečnou rekonvalescenci se z něj starý kontinent již úplně nevzpamatoval.

Beneš a jeho druzi situovali Česko(slovensko) do postavení jakéhosi mostu mezi Východem a Západem. Jak ale již tehdy poznamenal syn prvního presidenta, po mostech se šlape. Z ušlechtilých propojovatelů východního a západního jsme se pak hbitě stali pohunky Východu. Na dost dlouhou dobu. Dosti dlouhou, aby takovýto stav duše v kraji zdomácněl. Navíc je pro mnohé více než pohodlný. Po „plyšáku“ jsme se vehementně hrnuli na Západ, tvrdili jsme, že zpátky. Tady bylo ale přání otcem myšlenky, či spíše zdůvodnění. Poté, co jsme se nakvartýrovali do západních struktur a zjistili, že je to nejen o výhodách, ale i o určitých závazcích, jsme najednou znejistěli. Tohleto že jsme chtěli?

Reklama

A tak se z nás vyvinuli potížisté, nediplomaticky řečeno prudiči a černí pasažéři. Chceme dotace, nestojíme ale o kontrolu zvenčí. Motto by mohlo být: Své dotace si prošustrujeme a rozkrademe sami, na svou suverenitu přísaháme. Americký obranný deštník se nám líbí, chraň ale ruka páně, měli-li bychom se na tom nějak podílet i my. Viz scénky s radarem. Opět se, stejně jako v časech versailleského příměří, dostáváme do zatím neviditelné izolace, naše oblíbenost padá k nule. Dokaváde o nic nejde, tak si toho ani nikdo pořádně nevšimne. V momentě vážné krize ovšem osamělost malému státu přijde hodně draho.

Po izolacionistickém období eurofobní ODS a rusofilního presidenta nastoupila rádoby proevropská vláda. Jenže najednou nás premiér se vší svazáckou sveřepostí přesvědčuje, že nestojíme o posilování aliance na východním pomezí, natož pak o jednotky Velkého Satana na svém území. Rozhodně jsme proti narušování vztahů s Ruskem, anžto nám kráčí o ta příslovečná pracovní místa. Konec konců, zprávy BIS o infiltraci ruského kapitálu a zprostředkovaně ruských móresů k nám hovoří jasnou řečí. Jen to nikoho nijak moc nezajímá.

A Evropa je skutečně ve stádiu zlomu. Nikdo si to neuvědomuje lépe než odvěký oponent západní civilizace na východě. A tak koná. Debata o bezzubých sankcích štěpí evropské spojence. Hlavním oponentem Ruska na evropské scéně se stává stále sebevědomější Polsko. A tak najednou vyskočí na světlo dne odposlechy. Ten podstatný se týká Radoslawa Sikorského, ministra zahraničí a jedné z nejvýraznějších osobností současné evropské scény. Pokud ne té úplně nejvýraznější. Cíl je jasný. Torpédovat snahu o jeho etablování coby evropského „ministra zahraničí“. Zprostředkovaně pak dosáhnout toho, aby zásadní funkce v Unii obsadili lidé stejného naturelu, jako dnes. Šéfka diplomacie, bývalá prosovětská aktivistka či president Unie, vzorová šedá myš. Rusku jde o hodně, Evropě ale také.

Česko by se mělo jednoznačně spojit s Polskem a prosazovat nominaci Sikorského. To, co řekl, by se dalo bez dalšího podepsat. Americký přístup k Evropě a zvláště té východní je varující. Byť ruská agrese podnítila i takového bezkoncepčního váhavce, jakým je stávající americký president, k určité aktivitě. Evropští představitelé opět zoufale pokulhávají i za tímto nedostatečným přístupem. A Sikorského vyjádření k britskému premiérovi je ještě velice decentní. Osobnost Davida Camerona je vpravdě inkarnací úpadku ostrovní kdysi-velmoci. Ironií osudu se zde Sikorski vyjadřoval de facto k vnitřním záležitostem, neboť je i britským občanem a absolventem Oxfordu. Právě lidi jako současného polského ministra zahraničí Evropa až neskutečně potřebuje. Pro Rusko však představuje svým způsobem hrozbu. Spekuluje se, že za únikem odposlechů stojí ruské tajné služby. Nebylo by to poprvé, vzpomeňme na úniky hovorů západních představitelů v době vrcholící ukrajinské krize. A stále platí ono detektivkové cui bono…

V této souvislosti stojí za zmínku i časopis Wprost, jenž odposlechy s gustem zveřejňuje a zejména jeho šéfredaktor Sylwester Latkowski. Jak uvedla BBC, jeho cesta k nynější zářivé mediální kariéře byla hodně klikatá. Na počátku 90. let minulého století zkoušel štěstí jako prodejce německých aut na polském trhu, v roce 1994 byl jedním ze dvou podezřelých v případě vraždy ve Štětíně. Jeho vina se však neprokázala. Poté přesídlil do Berlína, kde se zapletl do systému podvodných půjček, zatímco byl doma odsouzen a uvězněn za finanční machinace a vydírání. Propuštěn byl v roce 2000. A od této chvíle se datuje začátek jeho kariéry filmového a televizního dokumentaristy, spisovatele a nyní i šéfredaktora. (Citace je z pořadu ČRo Plus Svět ve 20 minutách.) Jeden by chtěl poznamenat, pro ruské tajné služby lepší kádrový profil nenajdeš.

Historie.cs, zdaleka nejlepší televizní program svého druhu, se v čase eurovoleb, jichž si více jak čtyři pětiny českých voličů jaksi nepovšimly, věnovala zakladateli moderní Evropy i nové říše římské, Karlu Velikému. Na závěr pořadu se Marie Koldinská-Šedivá, moderátorka a autorka v jedné osobě, poněkud provokativně otázala: Připadá vám tedy idea křesťanského západu jako základ dnešní Evropy stále jako nosná? Na to opáčil Martin Wihoda, historik Masarykovy university, slova, jež by stála za to tesat: Vzdáme-li se křesťanských hodnot, co z toho Západu zbude? Toto je věc, za niž se nemůžeme stydět. Z tohoto základu, ať již chápaného katolicky či protestantsky, se zrodila moderní Evropa. Na závěr pak prohlásil, že se pokusí „bohemizovat“ Karla Velikého. Karolinský tribut přinutil znesvářené rodové klany, ovládající území dnešních Čech, ke spolupráci. Tato spolupráce byla sice vynucena vnějším tlakem, ale byla tak úspěšná, že z ní vznikla dynastie Přemyslovců. Současně ale bylo Čechům přiznáno pevné místo na mapě Střední Evropy. Toto místo jim bylo přiznáno proto, že české elity věděly, kam a proč chtějí patřit a dokázaly si spravovat své věci tak, že to žádného souseda nepohoršovalo. Tak se přemyslovské Čechy staly součástí říše a tak se Češi jako politicky jednající obec, staly součástí křesťanského Západu. Bez karolinského vkladu by to nebylo možné. K tomu se opravdu již nedá nic dodat. Snad jen se zeptat: A co současné elity? Či spíše „elity“?

Evropě dnes fatálně schází vize. Ne že by absentovala vždy. Zejména její zakladatelé byli schopni dohlédnout hodně dopředu. Jenže pohodlný blahobyt, spojený s pocitem bezpečí, ostatně jak se ukazuje falešným a k tomu masivní rozšíření, jež Unie nestrávila, udělaly své. Jde o onen příslovečný klid, který se dá i kupovat. Určitou dobu. A právě v konfrontaci s Ruskem by se nosná idea docela sešla. Připomeňme rozhovor s Ivanem Krastevem v dvaadvacátém čísle Respektu. Putin prostě hraje na jiném hřišti. A Evropané, schopní tak maximálně uvažovat v horizontu vývoje HDP v nejbližších letech, mu jednoduše nestačí.

Státotvornost je zjednodušeně řečeno o schopnosti shodnout se na základních premisách státu. Shodu na principech vnitřního uspořádání, zejména ale na zahraniční politice a s ní souvisejících otázkách obrany probírají a dosahují elity, z pozice i opozice, ztotožnit se s ní ale musí většina národa. České garnitury zásadní dohodu stran směřování země za čtvrtstoletí samostatnosti nenacházely (ale ani nehledaly). Pokud se obrany týká, zajímaly je jen možné kšefty a kšeftíky. Národ to ponechalo vcelku v klidu. Není divu, že tak nějak en bloc netušíme, patříme-li na Západ či na Východ. Tak nějak je to s tou státotvorností v české kotlině. A i s vizí, pokud se dalšího směřování Evropy týká.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama