Reklama
 
Blog | Josef Ježek

České čtvrtstoletí

Před pětadvaceti lety vyhasl, především díky vlastní nemohoucnosti, bolševický režim. V té chvíli ale odstartoval i rozpad československého státu, který následně trval zhruba dva a půl roku. Poté vznikl či spíše se obnovil suverénní český stát. Jeho reinstalace proběhla poměrně v tichu, nikdo příliš nejásal ani neštkal. Veřejnost většinově chápala odtržení Slovenska jako oproštění se od balvanu, uvázaného kol krku. V daném momentě měla nejspíš pravdu. Ale dějiny nejsou statická disciplína.

Rozklad měl společný stát uložen ve svých genech. Československo (či Česko-Slovensko) bylo úplně jinak vnímáno v historických zemích a v Horní zemi uherské. Od samého počátku či ještě dříve. Spor vznikl již nad interpretací pittsburské dohody. Tu uzavřeli poslední květnový den v osmnáctém roce zástupci českých a slovenských krajanských sdružení v Americe. Tedy – nutno říci – Američané. Ti se jaksi dohodli na vytvoření společného státu. V něm mělo Slovensko míti vlastní sněm, administrativu i soudy. Jinak řečeno autonomii, nechceme-li použít termínu federace. Pittsburská dohoda však hovořila o unitárním státě, na rozdíl od dohody clevelandské z patnáctého roku, jež ovšem podmiňovala společný stát tím, že má být právě federací (personální unií, o republice se tehdy asi příliš neuvažovalo).

Nic v tomto duchu nevzniklo. Sám Masaryk později i umírněnější dohodu pittsburskou zlehčoval s tím, že neměla právní závaznosti, že se jednalo jen o „pouze o lokální dohodu amerických Čechů a Slováků“. K tomu je třeba dodat, že TGM byl spoluautor i signatář této dohody… Vytvořil se však striktně unitární stát, jenž na Slovensko a ještě více na Podkarpatskou Rus nahlížel poněkud paternalisticky jako na rozvojová území kdesi na východě, které je třeba řídit seshora a zvenčí. Pro ty zamindrákovanější z Čechů pak tyto regiony nahrazovaly kolonie, jichž si Česko celkem pochopitelně nevydobylo. Obecně o nahlížení Čechů na Slováky píše podrobně Pavel Kosatík v Českém snění. Nelze než doporučit coby povinnou nebo alespoň doporučenou literaturu.

Československo (či resuscitovaný český stát, jak to mnozí chápali) vzniklo prostě venku, v zahraničí. Na jeho vzniku měla lví podíl emigrace, čili tzv. zahraniční odboj. Ten, konkrétně Masaryk a pak Beneš a Štefánik, přesvědčil rozhodující činitele západních mocností, že vznik tohoto státu je v jejich zájmu. Až do osmnáctého roku to vypadalo hodně beznadějně, dokonalo to ale Rakousko samo a jeho v té chvíli bezpodmínečné podřízení se Německu. Hlavně Angličané, asi v té chvíli jediní schopni uvažovat v geopolitických dimenzích, si rozbití Rakouska, stabilizujícího prvku Střední Evropy, nepřáli. Pozdější vývoj jim dal plně za pravdu. K naší smůle.

Reklama

I podkarpatští Rusíni se do společného státu nahrnuli spíše proto, že nevěděli, kam se sebou. I když se svým postavením v republice spokojeni moc nebyli a za dvacet let to dali najevo, na nedostatek zvelebovacích investicí si stěžovat skutečně nemohli. Pak spadli zpátky do Maďarska (na nějakou samostatnost neměli nikdy reálnou naději) a poté je zachvátil vyhladovělý ruský medvěd. Takže není divu, že na vše, co předcházelo, vzpomínají více než v dobrém.

Jejich připojení na konci války ale dále zkomplikovalo vznikajícímu státu život, jednalo se o podstatně jiný kulturní okruh. Což mělo na vnitřní homogenitu státu svůj dopad. Navíc dále protáhlo jeho už beztak „nudloidní“ tvar, jenž sám o sobě eliminoval možnost reálné vojenské obrany. Jak ostatně pravil jistý francouzský generál při pohledu na mapu nového státu. Takovýto stát se nedá hájit vojensky, jen diplomaticky. Jako z udělání jej nikdo z nového načalstva neposlouchal a tak nikoho nenapadlo, že bychom snad měli systematicky budovat dobré či ještě lépe spojenecké vztahy se sousedy. A tak nás za dvacet let existence státu nikdo z okolí nemohl ani vystát, natož aby přemítal, zda nám snad nepomoci…

První republika si prošla obdobným vývojem jako posléze samotná Česká republika. Nejprve nadšení, hurá vlastenčení, představy o vlastní výjimečnosti. Kdysi miláček Dohody, ostrůvek demokracie ve Střední Evropě, posléze geniální privatizátor a ekonomický tygr. Vzedmutí pokaždé vyústilo do znechucení, blbé nálady, pohrdáním politikou a politiky. Hlavně ale nikdy nesklouzlo do nějakého sebezpytování a přiznání si vlastních selhání. Pokaždé to byli ti syčáci nahoře a nepřejícníci či podlí zrádci venku. Nakonec obdobné to bylo po pětačtyřicátém či osmašedesátém. Ve finále pak pokaždé bezbolestná a skoro samovolná rezignace na vlastní svobodu. A prakticky dobrovolné podrobení se tomu nejhoršímu, co mohlo přitáhnout. Tedy pardon, poslední etapa toto rozuzlení ještě neabsolvovala. Zatím. Afinita některých „načalniků“ včetně nejvyššího k širé Rusi dává tušit, že by to ale nemuselo trvat až tak dlouho.

Stejně jako po pár letech první republiky se slova jako poslanec či senátor proměnila v hodně sprostou nadávku, tak i někdy v polovině devadesátých let převládlo znechucení nad „nimi“. Politika se stala řemeslem, oproti němuž je nejstarší profese považována za vcelku slušné povolání. Středoevropský tygr si nejprve brousil drápy na nejvyšší ocenění transformace, poté se však počal přeměňovat v poněkud vypelichaného lva. Hlavně ale opět česká kotlina jaksi „zakysla“. Okolí nás prostě nechápe. A ještě ke všemu nás zleva i zprava předjíždějí sousedé, nad nimiž jsme ironicky ohrnovali rádoby panský nos. Slováci i Poláci mají našlápnuto, hospodářsky se jim daří. Poláci se navíc propracovali na regionální mocnost, na jejíž zájmy a názory je nutno bráti zřetel. Ti Slováci si aspoň zvolili zajímavého presidenta, který je schopen zamyslet se nad tím, cože je to národní zájem. U nás nic podobného nehrozí.

TGM svého času prohlašoval, že tento stát potřebuje alespoň padesát let klidného vývoje, aby se stabilizoval. Demokracii už máme, jen ti demokraté nám chybí, také říkal. Moc se toho za ta léta změnilo? Zemi i národ mezitím plenili nejprve hnědí a hned po nich rudí. Obě totality postupovaly podle zavedeného mustru, který již aplikovali Osmané v Konstantinopoli, Bulharsku i jinde (ale který asi sami nevymysleli): Vymlátit elitu, lid se přizpůsobí. Hitler na to měl šest let, bolševici více jak čtyřicet. Výsledek je ne zcela svéprávný národ. Není náhodou, že si volí čím dál horší reprezentace a ve svém zoufalství je ochoten vyzkoušet nejen neověřené, ale již na prvý pohled nedůvěryhodné alternativy.

Dalším dosti fatálním problémem je pak permanentní zmítání se mezi Východem a Západem. Tento vnitřní střet civilizací trvá přinejmenším od poloviny devatenáctého století, spíš však déle. Hanka, Kramář, Beneš, ti, ač jinak mnoho společného neměli, viděli světlo naděje na Východě. Mají své následovníky, u nichž však nezřídka místo ideje, byť pomýlené, hraje podstatnou roli „hmotná zainteresovanost“. Vše navíc rozostřila lokace Německa, jež nás obepíná ze severu i západu. Přesto do obou světových válek šlo ve jménu Východu, úhlavním sokem byl Západ (a jeho civilizace). Ač se to mnohým líbiti nebude, je český vnitřní spor po skoro dvě století fakticky totožný s tím ruským. Slavjanofilové versus zapadnici. Na stabilitě státu to nepřidá.

Do Evropské unie jsme se počátkem devadesátých let hrnuli s nadšením. Záhy se však díky politikům stala Unie hromosvodem pro vše nepopulární, co ten či onen chtěl prosadit a neodvažoval se za to postavit sám. Viz bezdotykové baterie na toaletách v restauracích a exministr zdravotnictví Bohumil Fišer. Navíc postoj k Unii cíleně deformoval Václav Klaus a jeho parta. Nejsme schopni nejen deklarovat ale ani definovat své zájmy v tomto uskupení. Chceme vlastně jen ty dotace.

Odsunuli jsme se na úplný okraj spolku a tedy i Evropy. Za souseda máme třeba Řecko. Stát, který je nám podobnější daleko víc, než si myslíme. Stát, jenž rozchvátily a doslova vykradly spřízněné klany. Ty pak si pak kupovaly za různé prebendy, výhody, apod. obyvatelstvo. Třeba ve formě pohodlného zaměstnání v hypertrofované a nefunkční státní správě. Představa, že by se něco takového dalo řešit toliko devalvací vlastní měny je opravdu, ale opravdu velice naivní. Na otázku jaký je rozdíl mezi Českem a Řeckem by mělo být řečeno, kolik že je to let. A nemuselo by jít o vtip. V těch několika posledních stát zkolaboval fatálně několikrát – lihová aféra, muniční sklady, ale i taková „maličkost“, jako jsou dálniční mosty na Ostravsku.

Budování státu se nám prostě nějak nedaří. A to setrvale. S trochou ironie by se dalo říci, že naším nejniternějším národním zájmem je disponovat tak malou suverenitou, jak to jen jde. Pánbůh zaplať za Evropu i spílaný Brusel, když už toho Rakouska není… Alternativou je v podstatě jen opětovné přimknutí se k velkému dubisku se vším, co k tomu patří.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama