Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Charlie Huntington

Radikální islamisté, jak je eufemisticky nazývají neradikální korektnisté, vyvraždili redakci časopisu Charlie Hebdo. Svět včetně politických celebrit se sešel na obří manifestaci pod heslem Je suis Charlie. Chvíli po prvém masakru ideový soukmenovec těchto vrahů zamordoval, též v Paříži, čtveřici Židů. Svět to jakžtakž odsoudil, ale ne moc nahlas. Pár dní předtím teroristé z Boko Haram vypálili nigerijské město Bagu a zlikvidovali snad dva tisíce obyvatel. Svět to téměř nezaregistroval.

Cirkus kolem relativně marginálního humoristického časopisu, s velice problematickou úrovní, řízeného komunistou, demonstruje bídu současného politického světa Západu a jeho veřejné scény jako takové. To probůh není žádné zlehčování hrůzné tragédie redaktorů časopisu, ale i policisty muslimského vyznání, cynicky odpraveného v přímém přenosu. To je o politické a obecně veřejné garnituře, jež vyhlíží velice uboze ve srovnání nejen s elitami poválečnými, ale i těmi z posledních dekád minulého století. Stačí srovnat Camerona s Blairem či Hollanda (nebo Sarkozyho) třeba s Mitterandem. Angelika Merkel z této party dosti vyčnívá, ale to ji nesmíme postavit vedle Konrada Adenauera. Politici prostě ucítili poptávku veřejnosti, vycítili i možnost svézt se na této emoční vlně. Placku Je suis Charlie si hrdě připjali i ti, jimž tento žurnál lezl krkem, pokud jej vůbec zaregistrovali. A který byl občas se svým vtipkováním hodně za čarou (teď není řeč o Prorokovi a jeho věrných).

Svolávat půldruhamilionové demonstrace kvůli několika náhodně zavražděným v košer obchodě, jejichž jediné provinění tkvělo v jejich židovském původu či víře, či kvůli několika zavražděným židovským dětem (a jednomu rabínovi) v Toulouse, což si jejich vrah muslimského vyznání s chutí i natočil, to nikoho nenapadlo. Stejně jako kvůli povraždění pár tisícovek křesťanských Afričanů či více jak stovky školních dětí v Péšávaru. Přitom něco tak neuvěřitelně bestiálního jako toto tu už opravdu hodně dlouho nebylo. Jejich jediná „vina“ spočívala v jejich otcích, kteří byli pákistánskými důstojníky. Zdaleka to ale neplatilo pro všechny zavražděné, to si ale zřejmě dle představ jejich vrahů Alláh už nějak srovná. V tomto případě byly děti i jejich rodiče souvěrci svých katanů. Kvůli uneseným školačkám v Nigérii se nejprve zavlnilo několik mediálních vlnek, nyní už je vše spíše zapomenuto a děvčata jsou prodána do otroctví či provdána za zasloužilé bojovníky, obojí vyjde vcelku nastejno. Jak tvrdí ideologové Boko haram, vše v souladu s koránem. Tak o co jde?

Docela zajímavé jsou vzdálenější ohlasy pařížské tragédie, třeba z arabského světa. Míněna je samozřejmě hromadná vražda v redakci satirického týdeníku, masakr v košer obchodě nikoho až tak netrápí. Reakce by se daly shrnout slovy „Ne, ale …“. Interesantní jsou i reakce z dnes již nezanedbatelně islamizované Británie. Ve skutečnosti přece potřebujeme najít způsob, jak vyjít s umírněným islámem, pravil Daily Telegraph. Že by se ale umírněný islám měl naučit vycházet s námi, když už u nás bydlí, tato revoluční myšlenka ostrovní redaktory jaksi nenapadla. Islám neumírněný se radši nezmiňuje. Ale co kdyby teroristé byli křesťané, ptá se dále britský list a zdatně fabuluje možné atentáty. Jenže – až na výjimky – jimi nejsou křesťané a opět až na výjimky to jsou muslimové. Ti dnes drží na terorismus téměř monopol.

Reklama

Současná, dosti možná fatální tragédie starého kontinentu, spočívá v tom, že na straně jedné jsou tu politici a veřejní činovníci vůbec, kteří nejsou schopni problém vůbec pojmenovat, natož řešit. Až po uši vězí v zajetí úzkostlivého a ve své podstatě zbabělého korektnismu, opakují otřepané a vývojem diskreditované, hlavně ale prázdné floskule a nikdo už je fakticky nebere moc vážně. Prostě součást secvičeného politického špektáklu. A proti nim dílem skuteční extrémisté, dílem ti, kteří jsou mezi ně mediálně vytlačováni (co je třeba na Geertu Wildersovi tak extrémního?), s neujasněnými představami, ale oprávněným pocitem, že takto už to dál prostě nejde. Nejsou – ač již oprávněně nebo ne – salonfähig a tak taky nejsou bráni vážně. A jaké alternativy tedy voliči zbývají?

Poslední předmasakrové číslo Charlie Hebdo mělo paradoxně na titulní straně karikaturu zesměšňující spisovatele Michela Houellebecqa. Jeho provokativní román Podrobení popisuje něco nikoli nepředstavitelného. Presidentské volby v roce 2022, kdy „demokraté“ či spíše korektnisté místo co by v druhém kole podpořili Marine Le Pen, umožní vítězství muslimskému kandidátu. Ten pak otočí, islamizuje plně Francii a všichni se s tím tak nějak smíří. Například výrazně poklesne nejen nezaměstnanost, ale i kriminalita. (K tomu jen poznamenejme, že totalitní režimy vykazují doopravdy nižší zločinnost, kupříkladu v Česku byla nejnižší míra kriminality za protektorátu…)

Evropa se vůčihledě mění. Lze tu zaznamenat i příznaky toho, co bychom s trochou ironické nadsázky (zatím) mohli označit za plíživou totalitu. V takovém Švédsku židovským občanům už jen doporučují moc se neukazovat a když už, tak aby nebyla zřejmá jejich národnost či konfese. Od Nového roku tu platí zákon, který lze použít ke kriminalizaci všech kritiků oficiální imigrační politiky. A to už tedy zavání totalitou na deset honů. Konec konců praktiky norské sociální služby, viz případ nejen Evy Michálkové a jejich dětí, to už je totalitka, jako když vyšije.

Tomáš Kraus, vicepresident Evropského židovského kongresu, v Hovorech na ČRo Plus popisoval situaci v Belgii. Jeho přátelé, kteří se tam přistěhovali v šedesátých létech, to tehdy popisovali jako jakýsi skororáj. Ani zamykat se nemuselo, proč taky. Dnes se bojí zastavit na červenou na křižovatce. Nemylme se, podobný stav může nastat i u nás. Změna může být povlovná. Anebo taky přes noc. Mezitím v Anglii horují některé university za bojkot těch izraelských. Masové palestinské adorace hromadných vrahů je netrápí. Nikterak je netrápily je ani styky přímo s masovými vrahy, jako Kaddáfim či Asadem, ale i mnoha jinými.

Americká historička Deborah E. Lipstadt tvrdí, že pokud se vezme do úvahy ticho a nezájem veřejnosti, který doprovází útoky na Židy, má dojem, že velký zájem veřejnosti vzbudilo pouze spojení s Charlie Hebdo. Smutně předpovídá, že kdyby byli oběťmi jenom Židé, lidé by potřásli hlavou a šli by dál. Autorka nežádá o slitování ani pochopení. Žádá evropskou populaci, aby uznala, že útoky na Židy ohrožují liberální demokracii jako celek. S Židy to začíná, ale nikdy to s nimi nekončí… Jenže to si čím dál více antisemitská (použijeme-li tento nepříliš přesný termín) Evropa prostě nepřipustí. Rostoucí nevraživost vůči Židům se sice halí do zdánlivě korektně protiizraelského pláštíku, antisemitská podstata ale prosvítá přes všechnu snahu na povrch.

Hranice islámu jsou krvavé, pravil a jasně doložil nyní bohužel málo připomínaný profesor Huntington. Dnes stačí letmý pohled do Nigérie, Keni, Levanty, Pákistánu, Filipín… To, že největší počet obětí má islámský teror právě mezi svými, je sice fakt, na podstatě věci to ale nic nemění. Problém Evropy je v tom, že je – z tohoto pohledu – vlastně jedním obřím hraničním pásmem. Ten nejzásadnější problém však spočívá v adoraci smrti, jež islámské civilizaci prostě není cizí. A v tom leží hlavní protiklad mezi křesťanstvím a židovstvím na jedné straně a islámem na straně druhé. Lze si představit křesťanskou nebo židovskou mámu, natěšenou z toho či přinejmenším smířenou s tím, že se její potomek opásá výbušninami a vyhodí do povětří (tedy zavraždí) jiné, ještě ke všemu úplně náhodně vybrané lidi? Nevinné lidi, třeba říci. Což doprovodí jen tak mimochodem vlastní sebevraždou. Mučednickou, samozřejmě. Židé říkají, že mír na Blízkém východě nastane, až Arabové budou milovat své děti víc než nenávidět je. Co dodat?

Namísto hysterických štvanic na ty, kdož si odmítají připnout placku Je suis Charlie (viz třeba Tomáš Halík), by bylo lépe poslouchat starostu nizozemského Rotterdamu (ve funkci od roku 2009). Ahmed Aboutaleb, třiapadesátiletý muslim, který se narodil v Maroku a do Nizozemska se přistěhoval v roce 1976, v televizi vzkázal všem muslimským přistěhovalcům v zemi, že jestli se jim nelíbí svoboda, mají se „sbalit a vypadnout“. Aboutaleb je hlasitým obhájcem západních hodnot a ostře kritizoval i vraždu holandského režiséra Thea Van Gogha, kterou před 10 lety spáchal radikální islamista z Maroka. I tehdy řekl místním muslimům, ať se přizpůsobí holandskému způsobu života nebo ať odejdou. Nyní byl rotterdamský starosta zcela konkrétní. „Jestli se vám v Nizozemsku nelíbí kvůli tomu, že nějací humoristé, které nemáte rádi, vydávají časopis, pak pro vás nemám jiný vzkaz, než abyste odsud vypadli. Když si v Nizozemsku neumíte najít místo, zmizte a najděte si je jinde.“

Citace jsou z ČRo 6, pořad Svět ve 20 minutách. Podle Respektu jim vzkázal, aby „táhli do prdele“. Obě verze jsou podnětné, ta z Respektu výmluvnější. Než ale takto bude hovořit celý mainstream islámu, tak pro jistotu zatím oprašme Samuela Huntingtona, profesora, na kterého se neprávem trošku zapomíná. Jeho největší provinění spočívalo a spočívá v tom, že měl pravdu a pochopil věci dříve než ostatní. Něco takového se neodpouští.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama