Ale i tam, kde nabídka nepostrádá jakés takés pestrosti, rezignuje volič většinově na nějakou tvořivost. Před pár hodinami se uzavřely volební místnosti a my se chystáme konzumovat volební guláš, který jsme si uklohnili. Pravda, za týden mohou ti z nás, kteří jsou ochotni obtěžovat se k volebním urnám a kterých se to navíc týká (čili asi tak sedmina volbyschopné populace) ukuchtit jakýsi druhý chod. Moučníkem se to ale nazvat nedá, navíc ingredience jsou známy už nyní.
Přežili jsme senát výrazně modrý, přežijeme i senát oranžový, co nás nejspíš za pár dní čeká. Přežijeme ostatně senát jakýkoli. Představu svých tvůrců, stát se jakousi radou moudrých, místem, kde bude elita fungovat jako pojistka nevyzpytatelné každodenní politiky, sotva kdy naplní. Je pravdou, že zpočátku něco podobného naznačoval a v mezích tuzemských možností oplýval i řadou osobností. Postupně se ale politizoval v partajnickém slova smyslu, tak jak se standardizoval i průměrný volič. Ona zpočátku i dolní komora působila vábnějším dojmem. Na komunální úrovni pak postupující a gradující pauperizace politiky i veřejného života nekompromisně vymetla elitní starosty řady měst a obcí a nahradila je bezbarvým průměrem. Z jejich schopností a invence však dodnes žijí všechny ty Litomyšle, Telče, České Krumlovy, Kutné Hory a další.
V čem ale naše politická garnitura osvědčuje dokonalou kreativitu, je gerrymandering na tisíc způsobů. Naposledy takto zazářila Praha, když rozdělila město pro komunální volby do magistrátního zastupitelstva na sedm nesmyslných obvodů. Podařilo se tak eliminovat i strany, které dosahovaly k sedmi procentům. To navozuje až úvahu, jak dalece je legitimní nové pražské zastupitelstvo. Se zákonem to nejspíš v konfliktu není, ony jsou ale kritéria vyšší síly než síly zákonné či dokonce ústavní. Nazíráno tímto pohledem, nedopadá nejlíp ani samotná poslanecká sněmovna. Počet hlasů potřebných na zvolení jednoho poslance se v jednotlivých krajích silně liší, vrcholem je pak kraj Liberecký a zejména Karlovarský. Tam ani deset procent odevzdaných hlasů neotevírá bránu do parlamentu. Přinejmenším princip rovného volebního práva je tak silně zpochybněn. Povzbuzením nemůže být ani to, že se podobné bastlení obrací čas od času i proti svým tvůrcům. Vzpomeňme jen, jak senátoři ODS v čele se svým tehdejším předsedou klubu Mirkem Topolánkem pohrdavě mávli rukou nad filipikou opozičních kolegů proti tomuto zákonu a bohorovně odešli do zákulisí. Právě díky tomuto zákonu nedosáhla pozdější Topolánkova vláda na většinu ve sněmovně a po úmorném přežívání byla zaříznuta rukou společnou a nerozdílnou presidenta a tehdejšího oranžového pána. Konec konců i jinak běžný d´Hondtův systém, zde však pěkně po česku přetvořený (či spíše znetvořený), zkresluje volební výsledky ve prospěch vyvolených.
Do nezáviděníhodné pasti byla vmanévrována pražská topka. Buď zvolí koalici napravo a tím zdisgustuje nemálo svých voličů, kteří ji volili právě proti ODS. Navíc jí reálně hrozí zabřednutí do pražského marasmu. Nebo zvolí oranžového partnera, čímž může nahlodat poněkud vratké základy koalice. Uvidíme také, co udělá volební debakl s VV. Toto uskupení je všechno možné jen ne politická strana (přinejmenším zatím) a může reagovat nevyzpytatelně. Česká politika je královstvím zástupných témat. Tak řešíme hloupou stovkovou daň na povodně a nechává nás v klidu spotřební daň na naftu, která její cenu stupidně navýšila nad úroveň okolních zemí, dokonce i takových „chudých“ sousedů jako Rakousko a Německo. Výsledkem je logicky propad ve výběru daní a ochuzená státní kasa. Podobných případů je tu víc než dost. Podobná témata tak může řešit tak i pražská radnice. Třeba ji ale křivdíme
Pokud se senátu a parlamentu vůbec týká, možná by stál za úvahu francouzský model. Ač autora těchto řádek rozhodně nelze podezírat z frankofilství, systém, kdy sněmovna je generována v přímé většinové a dvoukolové volbě (lze si tedy vybrat konkrétní osobu) a senát je volen nepřímo krajskými zastupiteli, má své nesporné přednosti. Umožňuje tak s příslušnými limity přímý vliv regionů na správu celé země a odrazuje od nasazování „tenisových raket“ do sněmovních voleb. To doplněno přímou volbou starostů a presidenta, který je většinovou populací vnímán jako jakýsi dobrotivý monarcha na dobu určitou, by pak mohlo malinko napomoci pronikaní osobností na scénu. Jenže reálie našeho politického vývoje v posledních dvaceti letech tomu spíše oponují.
Že se osobnosti vytrácejí z politiky, to se připisuje především volebnímu systému, který je pro šedé, zdatně však intrikující myšky doslova nastaven. Ale i tam, kde má volič přeci jenom trochu šanci si vybrat, využívá této možnosti spíše sporadicky. Tak postupně vyšuměla zajímavá idea senátu, tak se vytrácejí nepřehlédnutelné postavy z radnic. Neplatí to samozřejmě absolutně, trend je ale neúprosný. Nastoluje tak otázku, co by vlastně přinesla přímá volba starostů či hejtmanů. Přímá volba presidenta by alespoň odstranila podpultové kšeftování a nechutné kuhandly v přímém přenosu. Nakonec národ monarchicky pojímal ve své spanilomyslnosti i kreatury, jež se na Hradě střídaly v éře bolševika, tak by si aspoň mohl svého mocnáře vybrat sám. Pro voliče obecně platí jedno: tak jako se nemá nadávat zrcadlu, že nám ukazuje naši křivou hubu, měli bychom se asi zamyslet, než začneme nadávat našim politikům. Je to naše křivá huba.