Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Civil War II nebo raději Divided States of America?

Tak už asi máme opravdu po volbách. Starý unavený Joe se bude stěhovat do Bílého domu, aby tak završil svou – zatím – osmačtyřicetiletou politickou kariéru. Čemu se bude věnovat Donald Trump, strašná osobnost, ale překvapivě úspěšný president, to uvidíme. Amerika ale zůstává beznadějně rozdělena. To ale není zásluhou ani Joe Bidena, ani Donalda Trumpa. Pro tu polovinu, co neuspěla, je ale výsledek sotva přijatelný. Kdyby to dopadlo naopak, bylo by to to samé v bleděmodrém. Co bude dál? V této chvíli otázka pro futurology. Nebo snad prognostiky?

Nicméně Bidenovo presidentství není takovou tragédií, dokonce ani hrozbou. To samé nelze říci o jeho vicepresidentce. Kamale Harris. Ta náleží k levému křídlu demokratů a to v ní vkládá své naděje. (A ostatní své noční můry, dodejme.) A s ohledem na to, kolik Bidenovi je a především, jak je na tom, by se překvapivě rychle mohla posunouti na nejvyšší pozici. A z toho jde děs. Byť nás levá média ujišťují, že nejde o žádné monstrum, ale o rozumnou umírněnou političku. Věří jim zase jen ti zleva. Joe Biden by se tak proměnil ve více méně nedobrovolného trojského koně. Do města nepřivede nepřátelské vojáky, ale levicovou extremistku. Což je možná ještě horší.

Donald Trump měl příšerné vystupování, jeho personální politika byla hodně zdivočelá. Jenže jeho politika jako taková byla dobrá a úspěšná. V tom se zásadně odlišoval od svého předchůdce, jehož vystupování bylo skvělé, jeho politika však katastrofální a totálně neúspěšná. Trump se prosadil svým způsobem coby produkt fatálního rozdělení Ameriky. Nikoli jeho důvod. V hyperkorektnistické Americe se každý ohlížel, aby se náhodou nedotkl bolístky toho druhého, spílat však masám bělochů „white trash“ jakoby nikomu nevadilo. Arogance a nadřazenost levicových liberálů neznala mezí. Jenže narazila. A narazila na lidi, jimiž opovrhovala, s nimiž si nemá o čem povídat. Či přesněji řečeno oni si s nimi nemají o čem povídat. A evidentně toho začínají míti dost. Vždy se živili prací. Nikoli nějakými gender studies či podobnými věcmi. A když na to přišlo, šli Ameriku bránit a nebylo-li zbytí, i položit za ní život. Ti leví byli tak maximálně ochotni jít demonstrovat proti vietnamské válce, tedy via facti za vietnamské komunisty. A jejich koncentráky a podobné vymoženosti.

Dnes demonstrují spolu s rasistickým hnutím BLM, čti „jen na černých životech záleží“. Ovládají university, zejména ty humanitně zaměřené. A tam už svoboda patří minulosti. Jak uvedl Cyril Höschl v pořadu Kupředu do minulosti 20.11., rektorka university, která prohlásila, že nezáleží jenom na černých životech, že záleží na všech životech, byla za tento výrok vyhozena. Rabují obchody lidí, kteří dnes a denně bojují za své ekonomické přežití. Kteří se starají o sebe, nenatahují ruku ke státu, k veřejným financím. Zapalují auta obyčejných lidí, kteří si na ně musí šetřit či se zadlužit. Není divu, že snad až čtvrtina černochů a třetina Hispánců volila Donalda Trumpa. Amerika se štěpí, ale dost možná podle jiných linií, než předvídají tito de facto marxisté. Co s tím? Civil War II nebo snad Divided States of America? Úvahu na toto téma najdeme i v tématu šestačtyřicátého čísla Respektu, Wow! od Jiřího Soboty a Barbory Chaloupkové. Když už nic jiného nezbude, tak snad radši to druhé. Nicméně hrozba násilí v ulicích není až tak od věci … A obvykle je to násilí zleva.

Jak by mohly separované Ameriky vypadat? Proti té moderní, LGBT multikulturní stane Amerika normálních lidí. Ne třeba tak chytrých, leč zvyklých postarat se o sebe. Prostší a méně sofistikované Spojené státy proti Velké Severní Venezuele. I tak to může vypadati. Armádu, a nakonec i hospodářství budou mít lepší určitě ti první. Ovšem v prosazování LGBT komunit ve společnosti, přijímání běženců bez limitu, a tak podobně, tam budou bezesporu vynikat zase ti druzí. Jak dopadnou ti i oni v konfrontaci s okolním světem je snad zřejmé. Raději však doufejme, že tyto úvahy zůstanou ve stádiu fikce.

V úvodním slovu téhož čísla byly i dvě zajímavé poznámky o Richardu Nixonovi a jeho reakci na volby v roce 1960. Poněkud si pravda odporující. Nechme raději zaznít hlas Paula Johnsona, ten to celé popisuje (zhruba) takto: Volby byly krajně těsné. JFK vyhrál v Illinois, kde ovšem působil kmotr Sam Giancana, a v Texasu, kde zase „pracoval“ kandidát na vicepresidenta, LBJ. Člověk velice špatné pověsti. Tam docházelo k takovým drobnostem, že v některých okrscích bylo odevzdáno více hlasů než bylo voličů, a tak podobně. Eisenhower údajně Nixona vybízel, aby to dal k soudu, ten ovšem odmítl s tím, že by to ochromilo zemi. Jen tak na okraj, Giancana se měl dokonce dělit s bratry Kennedyovými o jednu milenku… Richard Nixon byl skvělý politik. Jenž byl ovšem od počátku štvancem ze strany liberálního, rozuměj levicového tisku. A to se na něm podepsalo. Skončil smutně, ale i na tom mají levá média nemalý podíl. Bob Woodward si může jeho skalp hrdě připnout na opasek, už si tam ale asi nebude chtít dávat ty tisíce dalších od lidí jako boat-people, Jihovietnamců, co skončili bídně v komunistických koncentrácích, atd. Přitom k pádu Jižního Vietnamu by nejspíše nedošlo, kdyby Nixon zůstal ve funkci. Jako silná a mezinárodně respektovaná osobnost by si uhlídal mír, který uzavřel a Severní Vietnam by to nejspíše ani nezkusil… To není ospravedlňování Watergate a nešťastného účinkování Richarda Nixona v této kauze. Ale spíše konstatování, že působení médií může být velice zhoubné. A čím dál častěji i bývá.

A jsme u onoho údajného podvádění u voleb. Jež dost možná otočilo volby v roce 1960 a tak – dost možná – ovlivnilo dějiny světa. Nejen Ameriky. Podezření na nepravosti u těch letošních nebyla nijak dokázána. Jak hlásají sborem všechna levá média. Nechme ale zaznít třeba hlas Dušana Neumanna, opět v Kupředu do minulosti (v mainstreamu by šanci určitě neměl)  – https://www.kupredudominulosti.cz/neumann-dusan-volici-mohou-ztratit-duveru-v-demokraticky-system/. Ze seznamů voličů v Pennsylvanii vyplývá, že bylo rozesláno 1 500 lístků lidem, kteří se narodili před rokem 1900. Na desítkách tisíc hlasovacích lístcích v klíčových státech byla nakonec zaškrtnuto jen Bidenovo jméno, ostatní volby byly ignorovány. Nic proti zákonu, to určitě ne, ale Američana především zajímá jeho starosta, šerif, zastupitelstvo. Nedůvěru to jistě vzbudit může. Ve státě Michigan, kde se ke zpracování výsledků používá software od firmy Dominion, byla v softwaru chyba, která třeba v okrese Antrim přehodila pět tisíc hlasů ze strany konzervativců, včetně Trumpa, na stranu demokratů, tedy i pro Bidena. Předsedkyně volební komise nechala software projet kontrolou. Výsledkem bylo, že došlo k opravě, a místní kandidát konzervativců, který prohrával o dvě stě sedmdesát hlasů, najednou vyhrál o patnáct set hlasů. A řeč je o jedno okrese.

Hlavním problémem současného Západu je dnešní levice. Nová levice se zrodila okolo roku 1960 a nechala o sobě patřičně vědět v osmašedesátém. Tehdy sice prohrála, dala se však na dlouhý pochod institucemi a dnes je ovládá. Se starou dobrou levicí nemá moc co společného, to spíše navazuje na radikální levici, na bolševiky. Či jejich salonní klon. Její sklon k totálnímu, netolerantnímu myšlení, které se šíří zejména na severoamerických univerzitách, ale i  u australských, a už i některých západoevropských, vede k tomu – jak říká profesor Höschl – že se už nikdo neodváží názorově odklonit od mainstreamu. Profesoři, kteří nehlásají to, co chtějí studenti slyšet, tak byli levicovými studenty vyhnáni z univerzit podobně, jako u nás profesoři Vočadlo nebo Václav Černý po únorovém puči 1948.

Tato levice jistě nepředstavuje majoritu v Demokratické straně, dosáhla v ní ale nemalého vlivu. Ovládá i podstatnou část médií. Co na tom, že oba symboly washingtonské korupce, Johnson i Clinton, patřily k demokratům. Jeden komentář k zmiňovanému úvodníku upozorňuje, že Alu Goreovi svého času trvalo pětatřicet dnů, než uznal porážku. Joe Biden v roce 2016 byl toho názoru, že odcházející president by měl ještě jmenovat soudce Nejvyššího soudu. O čtyři roky později byl názoru přesně opačného. Bidenův syn se namočil do ne moc pěkných věcí na Ukrajině, dotýkajících se bezprostředně jeho otce. Nic z toho mainstreamová média moc nezajímá, na rozdíl od Trumpových eskapád. Přistupují k tomu asi podle zásady: Quod licet Iovi, non licet bovi. Média už dnes holt nejsou tím hlídacím psem, jsou jednou ze stran sporu. A to je něco, co možná demokracii a svobodu ohrožuje nejvíce. O dějinných zvratech nerozhoduje většina, ale odhodlaná menšina. Jako třeba v Rusku v roce 1917, Německu 1933, Československu 1948. Zvláště na toto nelze zapomínat.

Demokracii vítězství Joe Bidena neohrožuje. A neohrozilo by ji určitě ani vítězství Donalda Trumpa. Případné prosazení se radikální demokratické levice – vracíme se k modelu trojského koně – by ovšem mohlo ohrozit svobodu. Svoboda a demokracie není totéž, demokracie je především o rovnosti. A přežene-li se to s rovností – a to je téma levých liberálů – vede to k radikálnímu omezení svobody. Amerika je vlast svobody. Je jen otázka, jestli ta z ní už neemigrovala. Anebo ji to záhy nečeká.

 

Blog je zčásti založen na komentářích k uvedeným článkům.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama