Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Co by kdyby aneb česká veřejnoprávně-kontrafaktuální

Kontrafaktuální historie je ve své podstatě nesmyslem. Nutno říci, občas velice zajímavým nesmyslem. Veškeré takto vytvořené konstrukty stojí na vodě, sázejí na jednu z mnoha možných variant vývoje, pokud by se příslovečné kolo dějin kdysi otočilo jiným směrem. Scénáře kontrafaktuální historie jsou tedy obecně problematické, „dopočítat“ děj, když někdy v minulosti přehodíme výhybku, prostě nejde, protože těch výhybek je tam následně za sebou nepočítaně. Což ale nemusí vadit, někdy může jít o zajímavé fabulace (viz práce amerických historiků, uveřejněná i v češtině). Někdy je prostě zajímavé, zkusit nezávazně vykalkulovat, co by se stalo, kdyby se něco nestalo.

Na kontrafaktuální historii je postaven i seriál pořadů ČT 2 Co by kdyby. Patří spíše k podprůměru, někdy ani to ne. To, co česká veřejnoprávní T.V. předložila plátcům televizního poplatku a zbytku občanstva poslední březnové úterý, to byla však už poněkud silná káva. Tentokrát se jednalo o jistě zajímavé téma, co by kdyby Únor nebyl vítězný. Že se tvůrci pořadu nezabývali tím, co onomu „vítěznému“ únoru předcházelo, by se kvůli určité zkratce dalo pochopit. Byť právě to předchozí tvoří základy onoho „vítězného února“, vždyť díky usilovné a setrvalé snaze českých tzv. demokratů s Benešem v čele spadl triumf bolševikům do klína bez většího úsilí. Že za malost, politikářství i neschopnost uvažovat v delším horizontu zaplatí takovou cenu celý národ, to je druhá věc. Nakonec národ si tyto postavy ale více méně  dobrovolně zvolil. Detaily československé a zejména Benešovy politiky v období 1941 až 1948 jsou v literatuře popsány dostatečně podrobně. To podstatné je ale to, že se Beneš tak zoufale snažil odčinit Mnichov, který byl i jeho osobním selháním, až ho odčinil Únorem.

Pokud by pak to v onom prý už do jara patřícím únoru dopadlo jinak, byl by to spíše zázrak. Proč by ale Hospodin měl nevyzván zachraňovat lid, usilovně a z vlastní iniciativy se deroucí do chomoutu, to by asi nevysvětlil Starý ani Nový zákon… Lid si svobodně zvolil cestu do nevolnictví a chudoby, podobně jako si o pár let dříve zvolil německý lid (také nikoli absolutní většinou) nacismus. Co si ten který volič představoval na počátku, to už nikdo nikdy nezjistí, byť by to bylo určitě velice zajímavé. Nelze oddiskutovat, že vysvětlení osmačtyřicátého leží v létech předchozích, bez nich to nedává smysl. Vše počalo naplno Benešovou první cestou do Moskvy, od níž byl zrazován i Angličany. O pár let později přišla druhá cesta, díky níž Beneš a velezrádcem Fierlingerem vedená vláda symbolicky přicestovali zpět do vlasti z Východu. To vše bylo průběžně kořeněno presidentskými dekrety, petrifikujícími bezpráví jako zákonný stav. V sedmačtyřicátém to vyvrcholilo v nejtěsnějším možném sledu přijetím a zase odmítnutím Marshallova plánu, což jen dotvrdilo služebnou roli československého vedení ve vztahu ke Stalinovi. A pak i „malým únorem“ v na podzim, kdy za přičinlivé asistence českých rádoby demokratů byli zaříznuti demokraté slovenští. To vše korunovala hloupost a neschopnost představitelů tzv. demokratických stran v únoru. Tehdy už ale bylo dávno rozhodnuto.

V pořadu vystoupili tři glosátoři, Ludvík Vaculík, Jiří Suchý a Pavel Kohout. Jejich komentáře, snad až zčásti na posledně jmenovaného, směřovaly k věci a popisovaly, jak celou záležitost viděli přímí účastníci, ať již pasivní či aktivní. Symptomatické bylo líčení Jiřího Suchého, jak právě Pavel Kohout v modré košili přijel rozpustit Jiřímu Šlitrovi jeho dixieland. (Takový Jiří Pelikán zase krom mnoha dalších bohulibých skutků třeba odrovnával zvoleného rektora Karlovy university Karla Engliše.) Nepřesné byly údaje Pavla Kohouta o výsledcích voleb v roce 1946: Levice skutečně získala cca 55 % hlasů, ale jenom v českých zemích; přitom komunisté nedosáhli Kohoutem uváděných 45 procent, ale „pouhých“ 40,2, zbytek připadal na sociální demokraty. Na Slovensku byla ovšem situace úplně jiná, Demokratická strana docílila více jak 62 procent a slovenští komunisté (tvářící se jako samostatná partaj) toliko 30,4 procenta. Zajímavý je v této souvislosti rozdíl mezi Čechami na jedné straně a Moravou se Slezskem na straně druhé. Zatímco v Čechách byl výsledek komunistů 43,3 %, ve východních historických zemích pouze 34,5 % (u sociálních demokratů pak 15 oproti 16,7 % ve prospěch Moravy).

Reklama

Poznámka Pavla Kohouta, že se nám demokracie či kapitalismus předváděly v padesátých letech americkým mccarthismem, je navíc docela zavádějící. Srovnávat východní vražedné procesy na běžícím pásu s prakticky jen „berufsverbotem“ je opravdu scestné. Účast popravených manželů Rosenbergových na vyzrazení tajemství atomové zbraně Rusům byla dokázána v letech sedmdesátých či osmdesátých, a to mj. i ze strany amerického historika, jenž se je původně snažil očistit. Jako vědec však byl poctivý a tak své poznatky zveřejnil (byly komentovány tuším tehdy i v časopise Deset tisíc slov). A možná právě mccarthismus, přes všechny své výstřelky, udržel ve Spojených státech více či méně aktivní „přátele“ SSSR aspoň po určitou dobu na uzdě (na rozdíl třeba od Anglie).

Televizní tvůrci ve své fabulaci vyšli z kontrafaktu osvobození Prahy americkou armádou (že by to v konečném důsledku něco reálně změnilo, lze asi pochybovat, lokajský postoj vůči Stalinovu Rusku byl tehdejšími československými politiky všech barev až příliš zažitý). V kritickém únoru pak naši demokraté s americkou podporou zabránili bolševickému pokusu o puč (detailů nás tvůrci ušetřili). No a pak fabulátoři přehodili znaménko a popisují obecně stejné děje, k nimž skutečně došlo („odhalování“ skladů zbraní, nepřátel, politické procesy, atp.), jen v opačném, gardu, tedy s komunisty coby oběťmi. Možná by stálo za to, kdyby se televizní tvořitelé pokusili jmenovat alespoň jednu západoevropskou demokratickou zemi, kde se podobné věci děly. Až komická byla postava vyfabulovaného demokratického presidenta Ludvíka Svobody, jinak ovšem sovětského agenta a tajného člena KSČ již od válečných let. Úplným vrcholem pak byl rok osmašedesátý, kdy dle fantazírujících tvůrců levice konečně vyhrála volby, československý lid chtěl dosíci sociální spravedlnosti, vše však ukončily americké tanky. To doprovázeno autentickými záběry ruských tanků v ulicích Prahy v srpnu 1968.

Co je moc, to je opravdu moc. Rovnítko mezi demokracií a totalitou, bezduše či spíše stupidně položené veřejnoprávními publicisty, může v situaci, kdy naši více než nepevnou (a i historicky vždy vachrlatou) demokracii povážlivě rozkývávají noví samozvaní demokraté či spíše kleptokraté, může v konečném důsledku působit dosti nešťastně. Určitě by se to sneslo v pořadu typu legendární České sody, něčeho takového ale po dlouhodobém a destruujícím politickém ovlivňování veřejnoprávních médií už tamní tvůrci schopni nejsou. Právě marginalizací rozdílů mezi svobodu a otroctvím může být nesvoboda implantována do společenského vědomí jako něco vlastně normálního.

Samozřejmě osmašedesátý je vnímán na Západě jako revolta ani ne tak levicová jako spíš studentská. Excesů měla nepočítaně, revoluční studenti se nezřídka chovali jako zdatní totalizátoři. Nicméně demokratické systémy byly natolik vnitřně pevné, že krize přestály a vrátily se poměrně záhy do normálu, byť z dlouhodobého hlediska jednoznačně k nepřehlédnutelnému posunu došlo. Amerických či jiných tanků však věru nebylo třeba. Přínosy a ztráty perspektivně touto revoltou způsobené jsou dodnes předmětem debat. Z řady zarostlých a ne vždy uspokojivě umytých buřičů se stali oni přísloveční „hófráti“ a jenom potvrdili ono (snad) churchillovské, že kdo v mládí není levičákem nemá srdce, kdo jím zůstane i po čtyřicítce, tomu pak chybí mozek. Dlužno dodat, to logicky platilo jen pro demokratický a kapitalistický Západ. Zkusme ale srovnat třeba ono osmašedesátnické řádění na Západě s tehdejším běsněním rudých gard v Číně, doprovázeným krom existenčních likvidací i vražděním a dokonce kanibalismem, a celé se to vyjeví v poněkud jiných souvislostech.

Za stavu, kdy manželky politiků posílají – samozřejmě nepodjaty – do vězení ty, kteří i jejich manželům přimalovávají rohy na volebních plakátech, je třeba býti velice opatrný s voláním po nějakém postihu, ne-li omezování tvůrčí svobody. Zbývá tedy zkusit jen apelovat na soudnost a odpovědnost lidí, ovlivňujících veřejné mínění a hlavně povědomí (a podvědomí). Omezit blábolení v médiích veřejné služby by mělo být dobrovolné a samozřejmé. Docela stačí to, co se line třeba z poslanecké sněmovny a dalších politických pelechů.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama