Reklama
 
Blog | Josef Ježek

David a jeho Goliášové

Před třiasedmdesáti lety, 14. května 1948, byl (znovu) vyhlášen Stát Izrael. Ten původní vznikl okolo roku 1000 před Kristem, s hlavním městem Jeruzalémem. Židé obnovili nezávislost své vlasti po více než dvou tisíci letech. Předcházelo tomu téměř devatenáct století vyhnanství, kdy byli rozptýleni po celém světě. Přesto si uchovali svou identitu, svou víru a nakonec i jazyk. Vzdor všemu útlaku a nátlaku, šikanování a ponižování, které nakonec vyústilo v holocaust. Přesto však ani ve chvíli vzniku samostatného státu nebylo zdaleka jisté jeho přežití. Ani jeho občanů. Jenom skutečný historický optimista (anebo bibleznalec) by si na něj a na ně tehdy vsadil.

V 19. století sílila v Evropě židovská emancipace. (U nás ji odstartovaly josefinské reformy.) Ta však narážela i na přelomu devatenáctého a dvacátého století na hluboce zakořeněný antisemitismus. Špičkami ledovce byly třeba hilsneriáda či Dreyfusova aféra. V Rusku, jež do Evropy samozřejmě nebylo možno řadit tehdy ani dnes, potom pogromy a systematický útlak. Výsledkem pak byl vznik sionismu v Evropě, ale i příklon některých židovských intelektuálů v Rusku k bolševickému hnutí. To první lze jen přivítat, to druhé pak omluvit odporným a zvráceným ruským antisemitismem, třeba říci že systémovým.

A tak již od devatenáctého století počíná narůstat židovská imigrace do Palestiny, tehdy součásti osmanského impéria. I samotný název Palestina třeba bráti s rezervou. Vymysleli jej Římané, poté co v roce 70 potlačili židovské povstání a jali se vyháněti Židy z jejich tisícileté domoviny (tak vznikla židovská diaspora). Název odvodili od Pelištějců, odvěkých nepřátel Židů, ve snaze tak Židy dále potupit. Jak vypadala v předminulém století Palestina (pokud tento název pro srozumitelnost použijeme)? Chudá, velice málo osídlená oblast, slynoucí převážně pouštěmi a bažinami. A Jeruzalémem. Židovští přistěhovalci tuto – svou – zemi začali rychle měnit. A její rozvoj a nabízející se pracovní i obchodní příležitosti přilákaly tak i imigraci Arabů. Kolik zdejších Arabů (včetně těch hlásících se k Palestincům po celém arabském světě) tu má rodové kořeny starší jednoho a půl či dvou století?

V roce 1917 přislíbila britská vláda Balfourovou deklarací Židům jejich domovinu. Po Velké válce se stala Palestina britským mandátním územím (tedy územím, které nebylo kolonií, ale jež měla mandátní mocnost připravovat na získání nezávislosti). Práva Židů potvrdila v roce 1920 konference vítězných mocností v San Remu, kdy byl židovský lid uznán coby původní domorodé obyvatelstvo Palestiny. Dokonce se to týkalo celého židovského národa, tedy i těch Židů, kteří tehdy žili po celém světě. Usnesení konference v San Remu bylo potvrzeno v roce 1922 Společností národů. Spojené státy pak schválily britský mandát zákonem z roku 1922 a smlouvou s Británií o dva roky později. Kde se zavázaly garantovat ustanovení, mezi něž patřila podpora souvislého židovského osídlení v zemi. Od té doby tak platí židovský nárok na celou zemi západně od Jordánu. Pregnantně tuto problematiku popisuje David Parsons, vicepresident ICEJ (Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém). Jeho článek v češtině najdeme v časopise Slovo z Jeruzaléma z loňského června.

Zpočátku poklidné židovsko-arabské soužití počalo skřípat již ve dvacátých letech. Sílící židovský element se stal terčem zloby arabské populace. Olej do ohně zdatně přilévali populističtí arabští vůdci, zejména pak velký jeruzalémský muftí, Muhammad Amín Husajní. Ten v roce 1929 podnítil masové vraždění Židů, které obvinil, naprosto falešně, ze znesvěcování mešit. Jeho krvavá stopa se táhne celými třicátými léty. Nakonec byl nucen uprchnout do nacistického Německa, kde se těšil Hitlerově přízni a stal se i osobním přítelem Heinricha Himmlera. Podílel se též na budování bosňáckých SS-divizí. Po válce byl odsouzen k smrti, v klidu však dožil v Egyptě. Jen dodejme, že jeho synovec se jmenoval Jásir Arafat.

Britové se pod arabským tlakem snažili omezovat židovskou imigraci, což zejména koncem třicátých let mělo děsivý dopad. Za války pak Židé i tak bojovali ve spojeneckých silách. A po válce můžeme sledovat ostudný konce britského mandátu, kdy dochází k stále ostřejšímu střetu mezi anglickou mocí a Židy. Britové se snažili v duchu své předválečné politiky blokovat židovské přistěhovalectví, což s ohledem na osudy Židů, vyváznuvších z hrůz holocaustu, bylo úděsné a Brity zostudilo na světové scéně. (Viz příklad lodi Exodus, popsaný ve stejnojmenné knize.) V té chvíli již rostla americká podpora židovskému úsilí. Velký hold je zde třeba složit jednomu z největších amerických presidentů, Harry S. Trumanovi.

Židovský stát, který měl vzniknout na základě rezoluce Valného shromáždění OSN z 29.11.1947, byl velice omezený, především však sotva hajitelný (viz mapka převzatá z Wikipedie). Především se jednalo o poušť. Přesto však Židé s tímto pro ně nevýhodným (a předchozím mezinárodním závazkům, San Remo, atp. odporujícím) uspořádáním souhlasili. Na rozdíl od Arabů, kteří rezoluci odmítli a okamžitě Izrael po jeho vyhlášení napadli. S cílem Stát Izrael vyvrátit a Židy zahnat do moře. A vlastně tak dokonat i zde dílo holocaustu. Jednoduše řečeno, chtěli vše a nakonec nezískali nic. Zpočátku vypadalo střetnutí jasně. Izrael byl obklopen obrovskou přesilou, zaútočili na něj všichni sousedé. Stal se však zázrak a Židé – poté co přestáli holocaust – bojující v prvé izraelsko-arabské válce o přežití, obstáli.

 

A tady nacházíme moment, jeden z velice mála, kdy můžeme býti hrdi na naši zahraniční politiku. Československo tehdy zásadním způsobem pomohlo Izraeli a ten na tuto pomoc dodnes vzpomíná. Nemalou zásluhu na tom nese tehdejší československý zahraniční ministr, malý to syn velkého otce. Pro spravedlnost je třeba však dodat mezinárodní kontext, kdy se vznik židovského státu těšil podpoře i sovětského voždě. Ten – ač sám silný antisemita – doufal, že se Izrael stane provýchodním trojským koněm v tehdy jednoznačně prozápadním arabském světě. Hluboce se mýlil a záhy zahrnul Izrael nenávistí a nepřátelstvím. Bez jeho souhlasu (či dokonce pokynu) by se ovšem u nás nikdo neodvážil cokoli podniknout. (Vzpomeňme jen na Marshallův plán a zoufalou ubohost československého ústupu.)

Vítězství vedlo k masové emigraci Arabů z Izraele. Zčásti vynucené, z velké části ale vyprovokované arabskými státy. Slibujícími návrat po vítězství v další válce. Je třeba ale dodat, že zhruba stejný počet Židů byl vyhnán z blízkovýchodních arabských zemí, kde byli již po staletí usazeni. Palestinci se filosofií – chceme přinejmenším vše – řídí dodnes. Se stejnými výsledky. Nedosáhli nikdy ničeho. Dnes už postrádají sympatizanty i v arabském táboře. Kromě Iránu (a ten sleduje úplně jiné cíle) za nimi stojí vlastně jen levice, zejména ta evropská. A to je hodně chabá berlička. A dokud sami Palestinci nepochopí, jakou škodnou pro ně představuje jejich vlastní vedení a nevygenerují si jiné, nedosáhnou nikdy ničeho ani v budoucnu. Vezmeme-li v úvahu závěry konference v San Remu a jejich akceptaci Společností národů (nikdy nic z toho nebylo zrušeno) i fakt, že příslušné usnesení VS OSN Arabové jako jeden muž odmítli, jen těžko můžeme popírat izraelské nároky na celou Palestinu. Palestinské nároky působí v těchto souvislostech opravdu poněkud komicky.

První kniha Samuelova popisuje mládí krále Davida a jeho střet s pelištějským válečníkem Goliášem. Ani na Davida by si tenkrát nikdo nevsadil. A přesto slavně zvítězil. Stejně jako v osmačtyřicátém pokračovatelé jeho království. I novodobý Izrael se potýkal se svými Goliáši. Sovětským blokem (co z něho zbylo), nacionalistickými arabskými režimy (kde je jim konec) a nyní Iránem. I s jeho pátými kolonami v Gaze, Libanonu či jinde. Budeme-li hledat dnes na celém Blízkém a Středním východě demokratický a svobodný stát, najdeme jen jeden. Budeme-li tamtéž hledat stát s vysoce rozvinutou ekonomikou, navíc pokud se inovací týká, tak na světové špičce, nenajdeme jich více. Pozvedněme tak 14. května číše a připijme Izraeli, ale i našemu přátelství a spojenectví.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama