Reklama
 
Blog | Josef Ježek

David versus Goliáš, pokolikáté již?

Jak již zpívali V+W, okolnosti střetu Davida a Goliáše osvětluje první Samuelova kniha, konkrétně její sedmnáctá kapitola. V podstatě jde o střet tupé arogantní síly s tvořivou inteligencí. Ve Starém zákoně zvítězila ta druhá, ne vždy se to ale daří zopakovat. Nicméně vezmeme-li si permanentní konfrontaci novodobého Státu Izrael s okolním arabským (a muslimským) světem, jedná se o analogickou situaci, zde naštěstí stále s týmž výsledkem. Obecně ovšem platí, že Goliáš si může prohrávat do aleluja, David si ovšem tento luxus dovolit nemůže ani jedinkrát. Prostě by nepřežil, a ani jeho blízcí.

David byl nejmladším synem Jišaje Betlémského, který pásal stáda a byl v rodině tak trochu navíc. Hospodin si jej však vyvolil za krále Izraele a od té doby je rodokmen počínající Abrahamem a pokračující Davidem legitimací ke vstupu do té úplně nejlepší společnost.Viz třeba první kapitola Matoušova evangelia. Davida jako nástupce Saula lze považovat za zakladatele starověkého izraelského státu (tisíc let před Kristem). Ironií osudu byl jeho nejznámější protivník Pelištějcem. Po tomto národě, tradičně vůči Židům nepřátelském, pojmenovali po potlačení židovských povstání Římané provincii. Tak vznikla Palestina. Cílem bylo vymazat jméno Izrael z mapy i paměti, což se jak známo nezdařilo.

Počátky arabsko-izraelského konfliktu vidíme v dvacátých a třicátých létech minulého století. Byl to konflikt do značné míry uměle vyvolaný. Jedním z jeho otců byl velký jeruzalémský muftí, válečný zločinec a osobní přítel Heinricha Himmlera v jedné osobě. Také ovšem i strýc Jásira Arafata. Od samého počátku byli Arabové ve velké přesile. Do osmačtyřicátého roku navíc silně podporováni Angličany, které nezajímaly nějaké civilizační hodnoty, právo a tak podobně, ale kteří potřebovali loajalitu nebo přinejmenším neutralitu svých arabských poddaných či vazalů. Na Balfourovu deklaraci se rychle zapomnělo. Když pak po vyhlášení izraelského státu jej napadli jeho arabští sousedé, stala se tato převaha mnohonásobnou a tak to už zůstalo. Nějak to ale nepomohlo.

Moc se nevzpomíná ani na to, že tehdy poprvé propásli Palestinci svůj stát. Ne ovšem naposledy. Tenkrát by ale jako bonus obdrželi i slabý židovský stát, rozdělený do tří nesouvisejících území, jen obtížně – pokud vůbec – vojensky hajitelný. Urputně deklarované právo na návrat všech palestinských uprchlíků, a to do Izraele, spolehlivě blokuje šanci na vytvoření palestinského státu. Izrael by musel vykazovat silně suicidální tendence, kdyby něco podobného připustil. Nejlegračnější na tom je, že jen velice málo Palestinců je skutečně původními obyvateli Palestiny. Ještě do devatenáctého století bylo toto území velice nehostinné, bažiny a poušť, nepatrně osídlené. Jak dokládají tehdejší cestovatelé. Arabové se sem houfně počali stěhovat poté, co tu začalo radikálně přibývat pracovních příležitostí. Což se ovšem stalo po příchodu prvních židovských navrátilců…

Reklama

Izrael s přehledem vyhrál všechny války a tedy přežil. Nutno předeslat, že ve všech případech sehráli roli agresora arabští sousedé. Včetně šestapadesátého a sedmašedesátého. Rádo se zapomíná, jak velkohubý Násir blokoval v rozporu se vším mezinárodním právem Tiranskou úžinu. Izrael však setrvale prohrává jednu bitvu, a to o veřejné mínění. Proč jsou sympatie světa převážně na arabské straně, těžko říci. V úvahu by snad mohla připadat přirozená podpora toho slabšího, v tomto případě ale i neuvěřitelně zákeřného a nedůvěryhodného hráče. Daleko spíše se však jedná a hluboce zakořeněné a dnes nepřiznávané protižidovské předsudky a animozity. Termín antisemitismus je zde velice nepřiléhavý, vždyť Arabové jsou právě tak Semité jako Židé. A také může sehrát svou roli špatné svědomí, nejen u Angličanů.

Naštěstí je zde jedna výjimka, díkybohu zásadní. Tou je postoj Ameriky a Američanů. Ten nejspíš koření v hlubokém křesťanském ukotvení Spojených států. Evropa, jež své kořeny poztrácela ve víru dvacátého století, se otřepala ze zkušenosti holocaustu a dnes je ovlivňována jak oním zastřeným antijudaismem, tak i obchodním zájmy. V posledku pak milionovými muslimskými menšinami, které ji pomalu ale soustavně rozvracejí. Evropa je však – z tohoto pohledu naštěstí – stále více slábnoucím světovým hráčem. I postoje z české kotliny už nejsou tak jednoznačné jako dříve. Kromě seriozních komentářů tu máme i naprosto absurdní výplody. Nejeden pravidelný posluchač ČRo Plus, jinak důstojného nástupce české redakce Svobodné Evropy, byl zaskočen nástupem nového komentátora, Daniela Veselého. Sveřepého bojovníka proti všemu izraelskému, spíše však židovskému. Potažmo i proti všemu, co zavání Západem. I ty Brute, chtělo by se smutně říci.

Není od věci, projít si genezi posledního izraelsko-palestinského střetu. Začalo to únosem a následnou vraždou tří židovských studentů. Celá akce nese zřetelné hamásovské stopy. Původním záměrem byl nejspíše právě únos a následná výměna za zasloužilé vrahy, odpykávající si své tresty v izraelských věznicích. Mimochodem vězeních, jež jsou ke svým „chráněncům“ možná až přespříliš vlídná. I tím vybočuje židovský stát ze zvyklostí, panujících v jeho okolí. To však nevyšlo a tak byli tři mladí Židé zavražděni. Následovala odporná vražda arabského mladíka, kterou spáchali židovští extrémisté. Jenže Izrael je právním a civilizovaným státem, což je široko daleko naprostá výjimka, a tak byli pachatelé rychle dopadeni a čeká je tvrdý trest. Nikdo jejich čin neoslavoval. Srovnejme s reakcemi na první zločin. Hamás, který soustavně oslabuje a ztrácí své patrony, toho hbitě využil a počal ostřelovat izraelské vnitrozemí, samozřejmě civilní cíle. Zaplať pánbůh je tu obrovská izraelská technická převaha, Iron Dome skvěle funguje a stovky raket padají jako mouchy.

Izrael několikrát jednostranně přijal podmínky příměří. Jenže to druhá strana pokaždé odmítla, snad proto, že je v daném konfliktu zoufale neúspěšná. A tak se bojuje dále. A jaké jsou reakce mírumilovného světa? „Vyváženě“ se hovoří o nutnosti chránit civilisty. Z nich si ovšem Hamás vyrábí živé štíty. Mudruje se o potřebě zastavit palbu a poněkud přehlíží, že jak již řečeno, jedna strana to opakovaně činí a druhá pálí ostošest. Evropou otřásají protiizraelské, čti protižidovské demonstrace. Znovu znějí nacistické slogany a hoří synagogy. Jak uvádí Gita Zbavitelová ve svém komentáři ze 24. června, na pařížském předměstí Sarcelles zaútočilo zápalnými láhvemi několik set demonstrantů na synagogu s výkřiky: „Smrt Židům!“ nebo „Hitler měl pravdu“. Také v Berlíně zněly slogany jako „Židé do plynu“ nebo „sionisté jsou fašisté“ i výzvy k zabíjení Židů. V neposlední řadě od jednoho imáma, který při kázání v mešitě vyzval muslimy, aby „vybili Židy do posledního“. Komentáře ovšem bohužel poněkud korektnisticky neuvádějí etnické složení demonstrantů.

Komisařka OSN pro lidská práva nadhazuje, že se Izrael možná dopouští válečných zločinů demolicemi civilních domů v Gaze a zabíjením dětí. Jak dalece zůstává civilní dům civilním (nebo školou, nemocnicí, atp.), je-li využíván k odpalování raket? A když jsou děti využívány jako ony živé štíty, kdože je tím zločincem? Jiřího Tichého takovéto překrucování rozčílilo do běla. Ve svém fejetonu Příčiny a následky, odvysílaném v sobotu též na ČRo Plus, se zabývá přiměřenou obranou. Náš trestní zákon ji definuje tak, že „odvrací-li někdo přímo hrozící nebo trvající útok činem jinak trestným, není to trestný čin“. Z tohoto pohledu je izraelské konání zcela přiměřenou obranou.

A protestují-li dnes mnozí v Evropě proti tzv. izraelské agresi a na podporu obyvatel pásma Gazy, neměli by spíš požadovat okamžité zastavení ostřelování Izraele, po němž by samozřejmě ustaly i operace jeho armády? Nebo si Izraelci mají se založenýma rukama nechat na sebe padat rakety a čekat, až počet jejich obětí bude totožný s počty na opačné straně, kvůli přiměřenosti? Jen těžko lze s Jiřím Tichým nesouhlasit. Také by si Evropané měli uvědomit, že budování tunelů pro útoky na Izrael financují vlastně oni svou „humanitární“ pomocí. Statisíce tun betonu, z nichž by se dalo postavit celé město, pak chybí pro výstavbu domů, vrtná zařízení pro vrtání studní, atd.

Někteří zahraniční zpravodajové v Gaze se už odvážili informovat o „anonymních“ výhrůžkách, jež se jim promptně dostalo, když informovali o odpalování raket ze svého, veskrze civilního okolí. Tu a tam pak v médiích zazní, spíše stydlivě, zprávy o permanentním ohrožení křesťanů na Blízkém a Středním východě. Nejhorší situace je v Sýrii a Iráku, kde samozvaný chalífa dává křesťanům, kteří zde žijí minimálně od čtvrtého století, vybrat ze tří možností: konvertovat k islámu, platit daň za život anebo utéci. Žádné demonstrace po Evropě kvůli této „drobné epizodě ze života s islámem“ zaznamenány nebyly. Ani kvůli plánování povinné ženské obřízky pro miliony muslimek. Nemohlo by to vše býti temným předobrazem budoucí Evropy?

Střetává-li se civilizovaný stát s teroristickou organizací, má to vždy těžké. Ale povolí-li, jsou následky daleko horší. Dnes mnozí kritizují Poláky za to, že umožnili CIA provádět poněkud drsnější výslechy muslimských teroristů. Nikdo se nezajímá o to, kolik životů takto bylo zachráněno. Životů nevinných lidí, zdůrazněme. Nestálo by za to konečně říci, jednoznačně byť nekorektnisticky, že obrazně řečeno platí, že ženevské konvence chrání jen „ženevské lidi“, tedy ty, co se dle nich i sami chovají? Pak by podobné licoměrné odsudky ztratily jakýkoli základ.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama