Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Demokracie v obklíčení?

Padl Afganistán. Poté co president Biden uvedl termín odsunu amerických jednotek a ještě jej zkrátil. Domnívaje se, že vyhraje u veřejnosti. Opak je pravdou. Americký odchod opravdu není důstojný, není to ale taková tragédie, jako evakuace v pětasedmdesátém ze Saigonu, byť mnozí srovnávají. Padla ale v Afganistánu demokracie, demokratický režim? K smíchu! Nikdy tam nic takového nebylo a ani nebude. Proč taky? Demokracie je hodnotou pro nás. Není to ale exportní artikl.

Objevují se ale starosti o demokracii na Západě. Jistě nejsou neopodstatněné, demokracie a demokratické společnosti se dostaly ve svém vývoji na určitou zlomovou hranu. Shoda ale asi nebude v tom, kdo je tím hrozitelem. A co hrozí. Bezesporu nejdůležitější je americká demokracie, jež je i garantem (pravda ne tak úplně dobrovolným a nadšeným) ostatních západních demokracií. Obavy z jejích perspektiv jsou tématem článku Americká demokracie ve vážném ohrožení autorů Stevena Levitskyho a Daniela Ziblatta, uveřejněná v The Atlantic a přetištěná v devětadvacátém čísle Respektu. Není asi překvapením, že hlavní hrozbu pro americkou demokracii autoři vidí v republikánech a hrozí se toho, že si tito přisvojí pomocí machinací příští volební vítězství. Jež by jinak – a jak jinak možno – patřilo demokratům. (A nejlépe jejich radikální levici, dodejme za autory…) Své obsesivní představy pak doširoka rozvádějí. Není to ale vše trochu jinak?

Americkou demokracii, hlavně ale Ameriku jako takovou, neohrožují republikáni. Tu ohrožují především leví radikálové. A k nim se přiřazují, byť s lehce distingovaným odstupem, i autoři inkriminovaného článku. Resumé (nejen tohoto) článku: republikáni jsou podvratnou stranou a je třeba vůči nim nekompromisně postupovat. Těm, pro něž jsou padesátá léta (v bolševickém provedení, v tom civilizovaném se jedná o něco absolutně jiného!) stále ještě nedávnou minulostí – byť ji sami nezažili – připomínají podobné úvahy kroky, jimiž bolševici „vyčistili“ totálně politickou scénu. Je jen otázkou, jak se svým nastavením liší současní protagonisté radikální levice na Západě od komunistů v letech padesátých…

Výsledky voleb 2020 nejsou tak nesporné, jak se levicová média (včetně Respektu) tváří. Stačí si poslechnout či přečíst seriózního publicistu, jakým je bezesporu Dušan Neumann. Zdali by ony nejasnosti případně stačily na jiný volební výsledek, to je samozřejmě otázka. Kterou už ale nikdo nezodpoví. Určitá nejistota však zůstává a zůstane. Ač si to ona výše uvedená média nikdy nepřipustí. Ony jsou i určité nejasnosti stran lednového vpádu na Kapitol. Z obrovského shromáždění na podporu Trumpa se tam přesunula jen malá část, zato však se tam objevili i někteří zasloužilí levicoví radikálové. I některé další okolnosti, selhání ochrany Kongresu, zajímavě včasná informovanost vybraných levicových médií (CNN či NYT?) a další mohou tak trochu zasít podezření, nejednalo-li se o variaci na téma Aeroflotu na Václavském náměstí. Ale to je opravdu jen spekulace.

Nemá smyslu se v těchto souvislostech zabývat politikou a jejími výsledky. Tou Trumpovou, sice chaotickou, leč překvapivě kvalitní a úspěšnou a tou Bidenovou, ve svých důsledcích katastrofální. Tady je a bude pohled každé strany diametrálně odlišný. Za připomenutí ale bezesporu stojí článek Fareeda Zakarii, Obamova dvorního politologa a jakéhosi neformálního ideologa demokratů, článek, jenž byl nedávno zveřejněn i v Respektu. Demokraté potřebují ukázat, že umějí vládnout. Vyplývá z něj, oč lépe jsou administrovány republikánské státy. Není to trochu důvodem k zamyšlení? Byť rozdílná kvalita vládnutí a v posledku i života v demokratických a republikánských státech vede i k tomu, že se nemálo příslušníků levice stěhuje do slušných republikánských států. Za lepším. A počínají je přetvářet v ty ne-slušné. Ač si tím podřezávají větev, na niž sedí…

A pokud se oněch rafinovaných překážek, jež dle článku strojí představitelé republikánů, aby zabránili historicky nezbytnému vítězství levice, pak k nim patří i takové neuvěřitelné šikany, jako jsou požadavky na prokázání totožnosti u voleb a tak podobně. Třeba taky že hlasy poštou zaslané musí doraziti do určitého termínu. Kdo to kdy slyšel, že, takové nehoráznosti. O těchto detailech se ale stať Americká demokracie ve vážném ohrožení jaksi nezmiňuje. Po uplatnění těchto (jinde naprosto běžných prostředků) by asi nevznikaly takové pochyby, jako po těch volbách z roku 2020.

Nelze pominout ten základní omyl, jenž vedl k smutnému konci nejen v Afganistánu, ale třeba i k neúspěchu irácké mise. A tím je snaha exportovat demokracii a naše hodnoty vůbec. Ve své zpychlosti jsme počali považovat principy, na nichž stojí západní společnost, západní civilizace, za obecně (a bez výjimky) platné. Je to samozřejmě nesmysl, tragický nesmysl. V Číně, jejíž civilizace se datuje již od dob dva tisíce let před Kristem, nikdy demokracie nebyla. A nikdy ani nebude. (A není asi příliš smělá domněnka, že čínská civilizace tu západní přežije, jako tolik dalších…) Demokracie v našem smyslu slova nehrozí ani v Rusku. A hra na demokracii v Africe, to už je věru spíše komedie. Ale afričtí leadeři vědí, že chtějí-li od západních států subvence, musí provádět pravidelně volby. (A jak trefně poznamenává Jan Klíma ve své Historii Afriky, v Africe volby obvykle vyhrávají vlády. A tak jsou všichni spokojeni, dodejme.) Krátkou zmínku věnujme tzv. arabskému jaru. Jak jej vítala západní levice, jak se těšila na nové demokratické režimy. A kdeže jsme dnes?

Právě snaha o prosazování našich představ po světě může mít velice neblahé důsledky. I pro nás. Naše hodnoty jsou cenné pro nás, je na nás, abychom se jich drželi. Ale – cynicky řečeno – všeobecně platné jsou stejně jako třeba šaría. A ještě jeden zádrhelec ohrožuje západní demokratické systémy víc, než se většinou připouští. Kdo v nich vlastně vládne? Jsou to politici, volení lidem? Anebo více či méně anonymní šéfové obřích nadstátních korporací? Případ, kdy byl rázem na sociálních sítích umlčen americký president (v té době ještě úřadující), představuje více než varovné memento.

V jednom měli autoři ale článku bezesporu pravdu. Americká demokracie stojí na slušnosti. A ve chvíli, kdy se slušnost pozvolna vytrácí, začíná míti problémy. Shoda s autory ovšem nemůže nastat v další otázce, kde je tím (prvotně) neslušným. Na rozdíl od nich si lze myslet, že jsou to naopak reprezentanti levice, najmě té radikální až extrémní. A asi by stálo za to, zkusit nezaujatě přemýšlet i o variantě, jež by skoncovala se stále radikálnější konfrontací v rámci Spojených států. A sice jejich rozdělením. To je jistě, přinejmenším v této chvíli, fantasmagorie. Ale i myšlenky fantasmagorické lze svobodně zvažovat, ne? Zajímavé je, že průzkumy prováděné v jednotlivých státech Unie překvapivě ukazují, že podíl těch, jež by rozdělení přivítali, vůbec není zanedbatelný. A paradoxně je vyšší mezi demokraty.

Řada lidí může ovšemže vnímat jako hrozbu levicové liberály, v nichž mohou mnozí vidět nástupce (salonních) bolševiků. Svoboda a demokracie jsou dvě různé věci. Demokracie je především o rovnosti. A tak, dohnáno do krajnosti, mohou jít svoboda a demokracie proti sobě. Tím podstatným je ale svoboda. A ta je dnes ohrožena. Nejen v Afganistánu, ale především na Západě. A Evropa není výjimkou, právě naopak.

Blog vznikl zčásti na základě komentáře k uvedenému článku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama