Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Den, kdy Švejk vykročil zpět na Východ

V noci na devátého prosince se státy eurozóny dohodly na paktu rozpočtové odpovědnosti a budování fiskální unie (snad). Kromě z principu nesouhlasící Anglie si země s národními měnami vzaly čas na rozmyšlenou, nicméně lze očekávat, že se většina připojí. Asi nepřekvapí, že mezi čtyřmi zeměmi, které se ohradily hned na summitu, je i Česko. Vykročili jsme na periferii Evropy, tam už to ostatně známe. Kouzlem nechtěného dlel prakticky ve stejné době v Praze ruský president. Že si se svým současným českým kolegou notovali, asi také překvapí jen málokoho. Objetí ruského medvěda jsme si nakonec užívali skoro pětačtyřicet let, ani to není pro nás nic nového. Leckomu se po té slovanské družbě stýská dodnes.

Česko se do Evropské unie svým způsobem prošvejkovalo. Dokud bylo venku a chtělo dovnitř, chovalo se vcelku přijatelně. Ve chvíli akceptace za člena klubu se postupně začalo stávat potížistou. Ano, vyhodit nás skutečně nemohou (aspoň zatím), což ale neznamená, že také budeme konzumovat všechny možné výhody. To nám dosud šlo, chraň ale pánbůh, aby po nás někdo něco chtěl. Potíže s dotacemi jsou prvním signálem, další na sebe nenechají určitě dlouho čekat. Mimochodem, obdobně se chováme i v jiném – kdysi vysněném – spolku, v NATO. Prostě, mentalita černého pasažéra je pro Česko bytostně vlastní. Symptomatický byl osud zákon o státní službě. Byl podmínkou členství, byl tedy přijat, poté co jsme se vsoukali dovnitř, byla jeho platnost pozastavena a neplatí dodnes. Co na tom, že státní správa je pomalu v rozvalu, že stát funguje čím dál méně. Hlavně, že to naše politické garnitury mají pod kontrolou. Občan je vskutku až na čestném posledním místě jejich snažení.

Zajímavé je srovnání třeba s takovou Belgií, zakládajícím to členem klubu. Půldruha roku bez vlády se na fungování země nikterak podstatně neodrazilo, kvalitní úředník toho ministra prostě až tak moc nepotřebuje. Profesionalizace státní správy v české kotlině ale věru nehrozí, paskvil v podobě posledních návrhů stávající vládní koalice slibuje jen petrifikovat současný, pomalu již neúnosný stav. A tak platí, že poslední kvalitní státní správa zde působila za Rakouska, už politici první republiky počali funkční stav státní správy svým politikařením účinně naleptávat.

Vraťme se ale k současné krizi. Evropa, ale i celý Západ dnes zoufale postrádá skutečné leadery. Ti postupně vyšuměli okolo přelomu tisíciletí, poslední opravdovou persónou ve funkci v Evropě byl Tony Blair. Stávající vedoucí představitelé Británie a Francie spíše připomínají karikatury, ale i Angela Merkelová může jen vzhlížet ke svému někdejšímu mentorovi. Politici zoufale kulhají za překotným vývojem, problémy, jež by byly při dostatečné razanci a rychlosti již dávno vyřešeny, jim postupně přerostly přes hlavu. Zmiňovaný summit představuje jakýsi poslední pokus vybudovat hráz, ale i položit základy pro zdravější hospodaření pro futuro. Zda-li to zabere, uvidí se během poměrně krátké doby. Ministr financí objevil před pár dny Ameriku, když uvedl, že po rozpadu eurozóny by nás čekal boj o samé přežití. Naše závislost na eurozóně a Německu zvláště je takového rozsahu, že je opravdu s podivem, jak se naši představitelé urputně brání tomu, abychom se na řešení podíleli. Místo toho postáváme s výrazem nezúčastněného pozorovatele opodál. Jenže to řešení nám stejně bude nakonec vnuceno, na výběr nemáme.

Reklama

Kontrast s přístupem Polska je až úděsný. Jenže to si vybudovalo postavení regionální mocnosti, která je brána vážně a spolurozhoduje. Na rozdíl od nás. Je to jen otázka volby. Polsko si – na rozdíl od nás – uvědomuje, že se celá Evropa nalézá dost možná ve zlomovém okamžiku a snaží se řešení ovlivnit. Minimálně tak, že pokud už by k onomu zemětřesení skutečně došlo, aby se po něm nalézalo na západ od čáry zlomu. Nám jako by to bylo fuk. Už jen rozdělení na skutečně dvourychlostní Evropu, tedy na tu unifikující se a pohybující se dopředu a na periferii, která bude více méně ponechána svému osudu, může fatálně rozhodnout o budoucnosti po generace. To, že k nám přestanou plynout dotace, nás pak překvapí. To, že tvrdé jádro počne chránit svůj vlastní trh, nás asi vyděsí, nejspíše ale bude už pozdě. Navíc odpadne ona bezpečnostní ochrana, která je sice soft, vzhledem k ekonomickému potenciálu unie ale postačuje, zejména v kombinaci právě s NATO. Čím dál tím očividnější nezájem Ameriky o starý kontinent může zakrátko podříznout i tuto opěru. Zásadní projev polského ministra zahraničí je dokonalým kontrapunktem k dosud neexistující debatě na toto téma v českých luzích a hájích.

Návštěva ruského „zastupujícího presidenta“ přišla ve chvíli, kdy i v matičce Rusi začíná  viditelně narůstat nespokojenost. Volby pro vládnoucí dvojku nedopadly tak skvěle, jak oba očekávali, útěchou může snad být jen oněch 99 a půl procenta v Čečensku Ramsana Kadyrova. Někde se prý ale dostali i přes sto procent. Že ruské volby neměly a nemají nic společného s nějakou demokracií a svobodou, o spravedlnosti a poctivosti ani nemluvě, musí být jasné každému, kdo se dívá a není slepý. Že už to začínají nahlas říkat i Rusové sami, to je novinka. Skutečnému vládci vší Rusi je to jasné. Je to intrika Západu a Spojených států zvláště. To se v těchto končinách s vážnou tváří tvrdilo od Uljanova přes Brežněva až k oněm „gerontotajemníkům“. S opozicí se pak vede diskuse jediným způsobem, jehož jsou ruští vládci mocni, a to silovým.

Náklonnost Václava Klause k Moskvě je notoricky známa. Trochu však překvapila jeho až devótnost, s níž jednal se svým ruským hostem. Štítivě se ohradil vůči jakékoli zmínce o ruských volbách, podbízivě se vyslovoval o ruské (dosud neexistující) nabídce na dostavbu Temelína jakožto o té pro nás nejvýhodnější. Srovnání ruských nepokojů s tuzemskou stávkou učitelů je věru trefné, lépe by to ani jistý bývalý generální tajemník neřekl. O snaze Václava Klause mít s Ruskem nadstandardní vztahy, stejně jako o jeho devótnosti, se zmínil ve svém komentáři na ČRo 6 ve čtvrtek i Ondřej Konrád. Stejně jako o tom, že imperátoři si této devótnosti ale stejně nikdy neváží. Je ale i fakt, že být ruským satrapou není ani nebývalo pro dotyčného až tak špatné. Pokud je v tom, co je pro Kreml podstatné, náležitě ukázněný, na prsty mu nikdo nekouká. Báťuška car se nevrtá jako třeba nikým nevolený Brusel v nějaké ochraně práv, korupci a podobně, volby nechává na organizačních schopnostech místního gubernátora. Dodejme ještě, že zatím bez nějakého ohlasu pomalu končí nejdelší měsíc v roce, měsíc československo-sovětského přátelství. Pro zapomnětlivé od 7.11. do 12.12.

Podle Pavla Robejška začíná opět éra národních států. Z českého pohledu k tomu jen poznamenejme, chraň nás ruka Páně před něčím podobným. Ono je v dnešním, ale nejen dnešním světě prostě něco trochu jiného, mít národní stát jako takoví Američané, Číňané, Brazilci, do jisté míry i Němci a prosazovat se s takovým státem jako třeba Dánové, Slovinci a další. Česko s jeho geostrategickou polohou v kombinaci s pramalou českou státotvorností je pak skoro extrémním případem. Jan Mládek, ale do jisté míry i Pavel Robejšek připouštějí jako krajní řešení takzvané „severní euro“, Mládek to trefně nazývá „Deutsch-Euro“. Být u toho je pro zemi, jako je ta naše, životně důležité. Na rozdíl od takových Poláků si to ale jaksi nepřipouštíme.

Koluje taková zlovolná pomluva. Během privatizace se vypařilo někam pár set miliard korun (kromě těch, jež byly použity na prodlužování agónie beznadějných podniků, viz neustálé odkládání zákona o bankrotu). Tyto peníze jsou v české měně a je nutno je přeprat. S ohledem na objem to nelze uskutečnit jen tak za pár let. Než budou peníze vyprány, nelze logicky uvažovat o přechodu na euro. To je ale skutečně jen odpudivá pomluva, na níž není zbla pravdy. Cenou za vlastní suverénní měnu je ale na každý pád těkání hodnoty koruny (moderně se říká volatilita), bránící dlouhodobému plánování. Pokud ale zůstaneme stát na okraji, škody z nestabilního kursu budou směšné v porovnání s těmi, jež nás čekají. Pak možná nastane chvilka pro úvahu o svázání koruny s nějakou větší měnou, třeba s rublem. To samé bude pochopitelně platit i pro bezpečnost.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama