Bolševická revoluce úspěšně proběhla v zemi, kterou protagonista tohoto hnutí, Karl Marx, označoval pro toto jako naprosto nekompetentní. Podle něj se měla uskutečnit ve vyspělé a kulturní zemi, v takovém třeba Německu či Anglii, a býti ušlechtilost sama. Ani v jedné vyspělé zemi však (naštěstí) neuspěla a namísto vznešené vlády proletářů nabídla jen zlodějny a vraždění v rozměrech dosud nevídaných. Stejně jako jeho hnědé dvojče přinesl komunismus lidstvu jen desítky milionů mrtvých, totální hospodářský zmar i rozvrat zemí, které zachvátil. To, proč ale byl takový a ne, jaký si jej vysnili klasici, lze vysvětlit – krom naprosté nereálnosti oněch idylických představ – i povahou země, v níže se prvně rozvinul. Ale také i osobností prvního voždě.
Ruský stát měl postupně tři krystalizační jádra. Ve všech ovšem hráli rozhodující roli nobility Varjagové, severští Normané. Původní slovanské obyvatelstvo nejevilo dostatek státotvornosti. Kombinace již dostatečně neklidných Vikingů s bytostně zdivočelými zeměmi přinesla své plody. Ona tři zárodečná jádra se vyvíjela pochopitelně v zahraničně-politických souvislostech. Kyjevská Rus byla poplatná Byzanci, neustála však ataky barbarských kmenů. Novgorod, jenž byl nejblíže Západu a kde žilo mnoho západních kupců, podlehl moskevské konkurenci. Také byl náležitě zmasakrován, v posledku Ivanem Hrozným v zimě roku 1570, kdy bylo neskutečně brutálním způsobem povražděno na 60 tisíc Novgoroďanů. Moskevská Rus byla po staletí vazalem mongolské Zlaté hordy. „Politická kultura“ Hordy se nesmazatelně zapsala do genů moskevského knížectví (v přeneseném slova smyslu i doslova).
Stojí za zmínku, že Ivan Hrozný po likvidaci „západní úchylky“ novgorodské, při níž byli vražděni i matky s kojenci, zaměřil pozornost do vlastních řad. Ve své družině objevil zrádce, kteří chtěli vydat Novgorod i Pskov Polákům. V červenci 1570 bylo v Moskvě popraveno na 200 „spiklenců“, někteří z nich byli uvařeni zaživa. Den poté se setkal car s českým knězem Janem Rokycanou a vedl s ním o disputaci o křesťanské lásce. Českému kacíři vysvětloval Ivan Hrozný, že pravoslaví je jediná pravá a nezkažená víra, jak se můžeme dočísti v Dějinách Ruska, vydaných Nakladatelstvím Lidové noviny. V této souvislosti je třeba poznamenat, že velkým obdivovatelem Ivana Hrozného byl jistý Stalin. Rusko je tak vlastně od počátku de facto chanátem a jako takový se i chová, lhostejno zda v jeho čele stojí kníže, car, generální tajemník či president. Lenin i Stalin měli na co navazovat a co rozvíjet.
Pro konečnou podobu bolševického modelu měl zásadní význam i jeho zakladatel, Vladimír Iljič. Pečeť, kterou režimu vtiskl, lze bez nadsázky srovnat s tou, kterou obdařil jeho následovník, Adolf Hitler německý nacismus. I jeho úděsná podoba nese podpis hegemona hnutí. Uljanovových biografií je nesčetně, výstižně jej ale popisuje i Paul Johnson ve svých Dějinách 20. století. Leninovo angažmá bylo zpočátku plně v režii a za peníze císařského Německa. Nakonec Ludendorffův válečný socialismus byl i velikou inspirací pro rané stádium komunistického systému. Jak pravil Churchill, Němci použili Lenina jako „tyfový bacil“. Jak to ale v podobných situacích nezřídka bývá, monstrum se vymklo iniciátorům poněkud z ruky.
Paul Johnson dělí politické revolucionáře na dva typy, byrokratický a romantický. Lenin byl zosobněním byrokratického modelu. Bytostně nenáviděl náboženství. Nevadili mu určitě úplatní kněží, ty lze využít. Nenáviděl ale nejvíc ty, kteří stáli na straně proletariátu a mužiků. Marxistickými poučkami šermoval, přesto ve své podstatě nikdy marxistou nebyl, právě naopak. Ač se chlubil „vědeckým poznáním“ dějinných zákonitostí, byl vždy znovu a znovu překvapován realitou. V tom se od svých následovníků nijak neliší. Vždy ale pojímal revoluce jako děje, které jsou vyvolány a řízeny malou, vysoce ukázněnou skupinou, vykonávající vůli svého vůdce. V tom byl tedy daleko více francouzským jakobínem než německým marxistou. Leninův „humanismus“ byl patrný i z toho, s jakou chutí i v čele vlády požíval výrazy „zastřelit“, „popravit“, „ke zdi“. Násilí se stalo integrální součástí systému a nikdy jím nepřestalo být. Vždyť již v roce 1901 Lenin pravil: „Násilí jsme se v podstatě nikdy nevzdali a vzdát nemůžeme.“
Bolševická revoluce vrhla Rusko zpět a vtiskla mu opět jeho asiatskou tvář. Model vlády, který nastolila, byl v Rusku již delší dobu na pomalém ústupu. Byť poslední prozápadní reformátor, premiér Stolypin, byl zlikvidován v roce 1911 dalo by se říci spojenými silami carské ochranky a revolucionářů, celkový pohyb velice pomalu směřoval k civilizovanějším způsobům. Srovnání jsou nabíledni: carská tajná policie, ochranka, byla ve své době největším policejním aparátem na světě, disponovala patnácti tisíci zaměstnanci. Leninova čeka dosáhl po třech letech své existence stavu dvě stě padesáti tisíc pracovníků na plný úvazek. Čeka, Leninovo dítě (dnes se jen jmenuje trochu jinak), navíc na rozdíl od ochranky, která zatýkala a pak předávala zadržené soudům, i sama soudila a popravovala. Stala se tak předobrazem svého německého klonu, gestapa. Za posledních carů bylo v Rusku (za všechny možné zločiny) popravováno v průměru 17 osob ročně. Čeka prováděla jen v letech 1918-19 průměrně tisíc poprav (či spíše vražd) měsíčně. Nakonec její velký mentor, Vladimír Iljič, jí již před začátkem občanské války v roce 1918 důrazně doporučoval „každého desátého z těch, kdo byli přistiženi, že se vyhýbají práci, na místě zastřelit“.
Bolševici žádné volby nevyhráli, ani to nepotřebovali. Když se nějaký ten sovět znelíbil, jako třeba ústavodárné shromáždění 5. ledna 1918 v Moskvě, byl prostě rozehnán. Za Prozatímní vlády panovala v Rusku chvíli větší svoboda tisku než v západních demokraciích. Z osobní iniciativy Lenina zavládla hned po převratu tuhá cenzura. Na čekistickém vraždění bylo snad nejhorší to, že se de facto jen naplňovaly kvóty. Individuální vina ztratila na důležitosti, bylo třeba zlikvidovat tolik a tolik prostitutek, povalečů, keťasů. Lenin byl rodným otcem čeky, vraždění i potlačení všech svobod. Ale i hospodářského marasmu. Nakonec se mu podařil mičurinský kousek: na Marxe narouboval Čingischána a stvořil asiatský socialismus. Jeho posledními výkřiky pak byli Pol Pot a Yeng Sari v Kambodži i dynastie Kimů v Severní Koreji. Leninismus tím ale bohužel své poslední slovo nejspíše ještě neřekl. Lenin sám se hrdě přiřadil k největším masovým vrahům v dějinách, byť jeho pokračovatelé, Stalin, Mao i další jej kvantitativně trumfli. Co zaráží nejvíce, je množství svobodomyslných (a svobodných) intelektuálů, kteří vzdor všem dostupným informacím tato zvěrstva brali v ochranu. Užiteční idioti, jak je trefně Uljanov nazval, jsou nejnebezpečnější pátou kolonou dějin.
Ten náš (druhý) sedmnáctý listopad měl být vlastně odmítnutím panslavistických představ. Namísto východní despocie instalovat západní demokracii, místo vazalství (jemně řečeno) k velkému východnímu bratru stát se součástí svobodomyslného Západu. Což mimo jiné ovšem znamená nahradit pohodlnou východní nezodpovědnost poněkud náročnou západní zodpovědností za sebe sama a svou zem. Jenže onen panslavismus, který lze dnes nazývat spíše ruso- či kremlofilií, zas a znovu vystrkuje své perverzní růžky. Kdysi byl jeho velkým propagátorem Václav Hanka, který psal azbukou a snad by i češtinu nahradil milovanou ruštinou. Dnes toto místo zaujímá momentální hradní pán. A zvítězí-li v lednu kandidát Lukoilu, pranic se na tom nezmění. Proto ona podpora zdánlivému rivalu v jeho presidentské kampani. Nakonec krajské volby v předvečer sametového výročí poslaly ve většině regionů komunisty opět k otevřené moci.
Stále platí, že napije-li se kozácký kůň z Vltavy, nebude snadné jej odehnat zpět do východních stepí, kam patří. Vše je stále otevřeno, i když aktuální vývoj nahání chmury. Nic se nezměnilo na tom, že malá odhodlaná skupinka může uvést zbytek národa na scestí. Když nám to dojde, bude už nejspíše pozdě. A nelpí-li většina nijak moc na své svobodě, budeme mít nejspíš smůlu. Aspoň bude na co v příštích desítiletích nadávat. A pak přijde to naše oblíbené: Zase nás v tom nechali…