Osmadvacátý říjen se stal především symbolem. Na ten den, 28. října 1939, došlo k masivním demonstracím proti nacistické okupaci, které byly brutálně potlačeny. Ten den byl i střelou dum-dum zasažen student medicíny Jan Opletal. Svému zranění podlehl pak 11. listopadu a jeho pohřeb 15. listopadu přerostl v další mohutnou, především studentskou demonstraci. Nato byly zavřeny české vysoké školy, prý na tři roky, devět studentů bylo 17. listopadu bezdůvodně popraveno a víc než tisíc dalších odvlečeno do koncentráku Sachsenhausen. Naprostá většina z nich (až na 35) se naštěstí vrátila, i díky a možná především díky úsilí rozporuplné osobnosti českých dějin, presidenta Emila Háchy. 17. listopad se tak stal Mezinárodním dnem studentstva, Praha se stala sídlem mezinárodního svazu a dala světu i takové studentské předsedy, jako byl Miroslav Štěpán. O padesát let později pak studentské repete iniciovalo pád bolševismu v české kotlině. Dodnes můžeme spekulovat, zda roznětkou byla snaha netrpělivých estébáků, kteří potřebovali skončit jednu etapu, která už byla tak jako tak pasé a začít s náskokem proti ostatním podnikatelskou kariéru. Důvody mohly být a asi i byly trochu či zcela jiné, navíc nikdy podobné akce nevycházejí, jak si je jejich tvůrci plánují. Pokud bychom naši moderní státnost měli vztahovat k nějakému datu, byl by to asi onen 17. listopad.
Osmadvacátý říjen pak byl opakovaně zneužíván bolševiky, poprvé hned v pětačtyřicátém, kdy z něj udělali znárodňovací den (v reálu se jednalo o 24. října 1945, pokušení bylo ale příliš silné). V osmašedesátém se zase federalizovalo, což jak se zanedlouho ukázalo, byl jediný pozůstatek pokusu o kvadraturu kruhu neboli reformu socialismu. Navíc díky panujícímu systému šlo stejně toliko o kosmetiku. Státní svátek udělali z tohoto dne rudí opět až v osmaosmdesátém, kdy už jim docela začínalo téci do bot. Tehdy se pro jistotu slavilo na Václaváku již o den dříve, na výročí se už klasicky rozhánělo.
28. říjen je datum, které slaví Češi a více či méně Moraváci (tedy příslušníci národa českého žijící na Moravě). Pro Slováky hraje tento den podstatně menší roli, byť pro ně jako pro národ měl význam určitě zásadnější než pro Čechy samotné. Horní země uherská byla pouze administrativním celkem, obývaná Slováky, Maďary, Němci, Rusíny, snad trochu i Poláky. A samozřejmě Židy, kteří se tu hlásili ke svému židovství, tu optovali pro jinou nacionalitu. V té době to bylo celkem lhostejné. Pozdějším masovým vrahům, k nimž se ochotně přidali mnozí místní, to byla nakonec taky fuk. V osmnáctém roce si něco jako holocaust ale nikdo (snad s výjimkou jednoho bývalého tapecíra) nedovedl představit. Slováci byli na konci první války národ na hraně existence, téměř bez inteligence a škol, na pokraji maďarizace.
Češi si Československo představovali jako trochu přifouknuté Čechy. Slovákům, ale i Rusínům velkoryse přislíbili autonomii (tedy svého druhu federalizáciju), rychle na své závazky ale zapomenuli. S imperiálním nadhledem přehlédli tři a půl milionovou německou menšinu, která Československo za své rozhodně nepovažovala. Ta se pokusila vytvořit Deutsch-Böhmen, rychle však zjistila, že Wilsonovy podmínky platí pouze pro vítěze. Patří k velkým kladům TGM, že prosazoval zapojení této menšiny a její politické reprezentace do státního soukolí, což se do značné míry povedlo. Patří k velkým minusům nemalé části české politické garnitury, že toto nepochopila a mnoha kroky příkop mezi národnostmi, které spolu obývaly toto území bezmála tisíc let, zdatně prohlubovala. Viz práce na opevněních, na které byli importováni národně spolehliví dělníci z vnitrozemí, čemuž přihlíželi národně nespolehliví a fatálně nezaměstnaní dělníci místní. Vláda tak nevědomky financovala předvolební agitaci Henleinovu.
Čechy, až na kratičkou dobu první republiky a na dobu republiky páté (můžeme-li tento francouzský termín použít i u nás) byly vždy součásti nějakého vyššího celku. Dlužno dodat, až na výjimky nikoli ku naší škodě. Od doby svatováclavské či spíše časům jí lehce předcházejícím až do roku 1800 byly nezanedbatelným kamenem Svaté říše římské národa německého. České kníže, posléze král, byl kurfiřtem, tedy volitelem císaře. Dokonce disponoval dvěma hlasy a proto byla česká koruna pro Habsburky tak atraktivní. Od roku 1526 byly české země součástí právě habsburské monarchie. Habsburkové se na český trůn dostali naprosto regulérně. Dohoda mezi Lucemburky a Habsburky o nástupnictví v případě vymření po meči jim to zajišťovala již od doby Otce vlasti teoreticky, prakticky pak byli demokraticky zvoleni českými stavy, když byli přislíbili sanovat český rozpočet, který se – jaká novinka – topil v dluzích, nejzajímavější částkou ze všech uchazečů. (Mimoděk člověku napadá, což takhle nabídnout českou korunu Billu Gatesovi. Ten má ale asi na pořadu zajímavější projekty.)
Na rozdíl od svaté říše římské a zčásti s ní se překrývající rakouské monarchie jsme nedávno zažili i dosti drsné područí, nejprve německou okupaci a pak ruský zábor. Do něj jsme se nejprve hrnuli iniciativně a nadšeně sami (byť v souladu s dějinnou a mocenskou nutností). Poté, co jsme začali nahlas brblat, nám to velký východní bratr vysvětlil po svém.
Nabízí se otázka, zda krátké etapy plné svrchovanosti byly tím, nad čím bychom se mohli dmout pýchou. Za první republiky jsme zažili i komické koloniální snahy, naštěstí bylo Togo naší správy ušetřeno. Koridor k moři jsme nevybojovali ani nevyhádali. Dle některých bylo důvodem pro tyto snahy to, že aby se národ stal skutečně velkým, přístup k moři je pro něj prostě nezbytným. Debata u zhruba šestimilionového národa vcelku humorná. Doma jsme si trochu zkoušeli hrát na panský národ, Slováky, které jsme do svého národa tak nějak včlenili, jsme měli za mladší bratry, na něž je třeba dohlížet. Po Mnichovu jsme zjistili nejen hloubku česko-slovenské vzájemnosti, ale i vlastních demokratických kořenů. Na hodnocení „páté a šesté republiky“ je ještě trochu brzo, bude to ale asi taky docela legrace.
Nyní pro změnu úpíme v EU. Na osmadvacátnickém projevu hradního pána zaujala štěpná myšlenka či spíše obava, aby se vlády nad světem nezmocnily velké státy. (Jen tak mimochodem, od kdy vládnou světu malé státečky?) Zdeněk Škromach docela trefně podotkl, že idea je to sice zajímavá, jenže my jsme natolik totálně závislí hospodářsky na Německu, že je to stejně jedno. Někdo možná ze zvyku pošilhává po východní dominanci (pravda, carové a jejich nástupci ponechávali poslušným pro domo velkorysý prostor). Jiného ale snad napadne, že i s tím v této chvíli naprosto mírumilovným a tolerantním Německem se lépe vyjednává v rámci Unie. Ta je ale nyní trochu na rozcestí, jako každý konfederální čili metastabilní útvar kolísá mezi rozvolněním a federalizací. Otázka po národním zájmu je naprosto legitimní. V našem případě by asi nebylo tak hrozné, kdyby nám to současné úpění vydrželo dalších tři sta let. Třeba bychom se o to mohli malinko snažit i my sami.