Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Evropa na kraji útesu

Evropská unie vznikla z Evropského sdružení uhlí a oceli, tzv. Montánní unie. Tu navrhl v roce 1950 francouzský zahraniční ministr Robert Schuman (původem Lotrinčan, byl nejdříve německý a pak francouzský občan), vznikla o dva roky později. Cílem společenství – jehož vznik byl inspirován ze Spojených států, o čemž se dnes jaksi nemluví – bylo zabránit možnosti války mezi Německem a Francií. A posílit spolupráci Západní Evropy tváří v tvář ruské hrozbě. Členy kromě těch dvou byly země Beneluxu a Itálie. V roce 1957 z toho bylo Evropské hospodářské společenství a 1993 Evropská unie.

Z původních šesti členů se společenství rozrostlo na sedmadvacet (po odchodu Británie). A v tom je trochu kámen úrazu. Spolek, který byl velice funkční o šesti členech, kolabuje v současném počtu. Hlavně se ale počal šířiti mimo původní civilizační hranice. To odstartoval vstup Řecka. Z geopolitických důvodů, v roce 1981. Při „velkém“ rozšiřování v roce 2004 byly přijaty nejen státy z bývalé ruské zóny (což samo o sobě nese nemalé problémy s kompatibilitou), ale díky řeckému vyděračskému potenciálu i Kypr. Což je opravdu dosti nešťastné. Kypr je po turecké invazi z roku 1974 (a tady byla viníkem jednoznačně řecká snaha o enosis) rozděleným ostrovem a potenciálním zdrojem konfliktů. I další rozšiřování na Balkán Unii spíše rozmělňovalo a „multikulturalizovalo“, V důsledku toho všeho (a nejen toho) je Evropa dnes spíše neřiditelná. Bylo by asi slušností říci dalším adeptům na členství, že rozšiřování v dohlednu reálné spíše není… To ale nikdo neřekne.

Evropa se ocitla v kritickém bodě, na rozhraní. Ve své podstatě je nyní konfederací. A to jak známo je metastabilní útvar. Buď přejde do fáze více či méně volné federace (jakou je vzdor svému názvu i Švýcarsko), nebo se rozpadne. A to může býti i dosti dramatický, dokonce i drastický děj. Svým způsobem lze za vzorovou federaci označit USA. Supervelmoc, jež je pro ostatní svět jedním jediným subjektem, na straně druhé mají jednotlivé státy širokou samostatnost. Evropa se na onom kritickém rozhraní plácá hodně nešťastně. A už dosti dlouho. Na jedné straně vnucuje členským státům detailní regulace, jež by třeba pro státy americké Unie byly nestravitelné, na druhé ovšem ty podstatné kompetence leží stále na úrovni jednotlivých členů. Lapidárně řečeno, Evropa si vytvořila vládu (Evropskou komisi), již ovšem nenechává vládnout. Komise se ovšem vládnout snaží (logicky), a vyžívá se na nezřídka hloupostech. Čímž popuzuje evropskou veřejnost. Něco takového nemůže fungovat příliš dlouho. Abychom byli ale poctiví, „the most perfect union“ se vytvářela déle než století. Evropa tolik času ale nemá.

Příznačný je rozdílný přístup k obsazování postů. Tím nejprestižnějším v Americe je jistě ten presidentský. Nejmocnější politici sedí v Senátu (míněno federálním). V Evropě představují rozhodující posty, europarlament nevyjímaje, odkladiště politiků národních. A tak v čele Komise stojí bývalá německá ministryně obrany, za níž se bundeswehr, druhdy druhá nejsilnější armáda NATO, změnil ve sklad kovošrotu. Letadla nelétají, tanky nejezdí, a tak dále. Dopravu nezřídka zajišťují externí soukromé firmy, díky požadavkům na úspory často z východnějších zemí. Zato se paní ministryně intenzivně a úspěšně věnovala problémům těhotných vojákyň. Její předchůdce krom častější podroušenosti proslul nejvíce odhalováním sochy zakladatele komunismu. A to se prý jednalo o konzervativce! V čele Evropské rady nalezneme zkrachovalého belgického expremiéra. Na místě vysokého představitele pro zahraniční politiku a bezpečnost se pak s železnou pravidelností střídají skoro-bolševici. Počínaje Catherine Ashton (kdysi pokladnicí levicové nátlakové organizace Campaign for Nuclear Disarmament, která byla napojená na komunistickou stranu) přes Federicu Mogherini (členku mládežnické organizace italských komunistů) až po dnešního Josepa Borella. Jen připomeňme, že uvažováni na tento post byli svého času i Tony Blair, později pak i Radosław Sikorski. O skutečné a silné osobnosti tu ale zájem není a nikdy (ze strany členů) nebyl.

To, jak levice, leví liberálové, opanovali současnou EU, je krásně vidět právě na zahraničních postojích. Nenávist k Izraeli, podpora kdejakého teroristy. Ale i vztah s hlavním spojencem, USA. (Lhostejno, který president tam momentálně panuje.) Stanislav Komárek ve své Evropě na rozcestí (stojí skutečně za přečtení) vtipně poznamenal, že Evropa je vlastně americkým protektorátem. Její svoboda a prosperita stojí na amerických bajonetech. Má pravdu. Přitom však, dodejme, Evropa Amerikou pohrdá a vlastně ji nenávidí. Tady bruselská levice vzácně souzní s převládajícím názorem lidu. Vraťme se o rok zpátky. Historik Nial Fergusson v listu Neue Zürcher Zeitung uvedl, že think tank Evropská rada pro zahraniční vztahy položil otázku, na čí stranu by se měli postavit evropské země v případě konfliktu USA a Ruska: Ve všech členských státech vyjma Polska odpověděla většina dotázaných, že jejich země by měla zůstat neutrální. Je třeba ještě něco dodávat?

Evropa je ovšem trpaslíkem nejen vojenským. Zaostává i ekonomicky, především pokud se týká inovativnosti, inovací. To se nedá efektivně naplánovat od stolu. Jak jsme se ostatně přesvědčili z aplikace zvané reálný socialismus a krachu tohoto bloku v devětaosmdesátém. Bruselští socialisté to ovšem sveřepě zkouší zas a znovu. Prvním doznáním zaostávání byla tzv. lisabonská strategie. Ta by se dala ještě charakterizovat chruščovovským „dohnat a předehnat“. Dnes by souhrnnou strategii bylo možno označit heslem „alespoň neztratit stopu“. Vlak ujíždí někam, bez nás, rozhodující slovo mají Spojené státy a (bohužel) Čína. Systém dotací, kdysi alespoň zčásti funkční, je dnes beznadějně rigidní a slouží především k přeposílání peněz na ty „správné adresy“. Soudobí eurokraté vymýšlejí, jak mašinu vylepšit (a nikoli změnit). Krapet přitom opět připomínají své reál-socialistické předskokany. Tak třeba vymysleli cosi na způsob „business angels“, ovšem financovaných z veřejných, evropských peněz. Přitom něco podobného může fungovat jen prostřednictvím soukromých investorů, kteří suverénně rozhodují o nasměrování svých prostředků. Které mohou zmnožit, o něž ale mohou také přijít. A dle toho se také rozhodují. Dovedeme si ale představit, že by z oněch evropských peněz nebyl třeba podpořen ani jeden francouzský projekt?

Symptomatický je aktuální evropský klima-aktivismus. Opět, ne že by se klima neměnilo. A že by se na změny nebylo potřeba připravovat. Z evropské snahy však jaksi čiší ono svazácké úsilí „poručit větru dešti“. Přitom Evropa sama o sobě nic nezmění. Ona „dekarbonizace“ je vlastně náhradní cíl, k němuž se snažíme směřovat. Když ty reálné cíle už jsou mimo náš dosah. (Jen dodejme – uhlík není sprosté slovo…) Často platí, že kdyby to nebylo smutné, bylo by to komické. Viz třeba úsilí o plánovitou elektromobilizaci. Či snaha o masivní redukci emisí motorů spalovacích, vedoucí v konečném důsledku k radikálnímu snižování životnosti těchto motorů (a tudíž k delší uhlíkové stopě). Může zatím stát i nevyřčený plán současných „elit“ na něco jako „deautomobilizaci“ Evropanů. (Něco na způsob snah o odzbrojování občanů.) Psal o tom svého času časopis Forbes. Revoluce v oblasti mobilních telefonů byla založená na poptávce veřejnosti po výrobku za rozumnou cenu, po níž se mobil stal nezbytným společenským i profesním nástrojem. Prodeje elektrických aut jsou teď oproti tomu zákazníkům v podstatě nuceny s cílem výrazně omezit emise CO2. Výrobcům hrozí obrovské pokuty, ve finále se to odrazí na cenách aut. S tím, že podobné snahy mohou vést – až si to většina Evropanů uvědomí, že auto se pro ně stává nedostupným – ke vzniku žlutých vest v celoevropském rozměru. A ta vzpoura pak smete i spoustu dobrého a účelného. A Forbes ještě dodává: platí ještě, že v emisích CO2 má elektrický vůz výhodu oproti benzínu, když vezmeme v potaz těžbu vzácných kovů a recyklaci? A jen perlička pro srovnání: Amerika za Donalda Trumpa, odmítající jakýkoli klimatický aktivismus, ustoupila beze vší parády za tu dobu od uhlí více než nadšenecké Německo…

Profesor Milan Zelený kdysi v Kupředu do minulosti uvedl, že národní stát lze oslabovat nahoru i dolů. Bylo tu heslo Evropa regionů. Řekněme tedy snad pokus o určitou analogii s vývojem Ameriky. Pak se toho ale chopili politici z Bruselu a hbitě přenesli pravomoci nahoru. Namísto malého státu tu máme superstát. A veškerá důvěra v něj zdola je mizivá, dodejme. Evropská unie dnes usilovně reguluje kdejakou pitomost, ale takovou trivialitu, jako provést již odsouhlasenou změnu střídání časů jednotně na jeden, ať již letní či zimní, schopna není. Svou potencí v negativním směru stejně jako svou impotencí v tom správném začíná EU silně připomínat Česko. Buzerační a přerozdělovací unie, mohl by někdo nepřátelsky naladěný říci. Evropa není ani schopna adekvátně reagovat na krize ve svém okolí či přímo na periferii. Ať se již jedná o migrační krize (to „nejlepší“ nás nejspíše ještě čeká) či otevřené konflikty. Nemá totiž čím a jak prosazovat své legitimní mocenské zájmy. Jak se to u velmocí sluší a patří. Soft-power má své meze a my jsme na ně již narazili.

Evropu (míněno Unii) vnímáme – a nejen my – jako něco cizího. Ne-li přímo nám vnuceného. Nemáme dostatek fantazie, abychom si představili její alternativu, návrat suverénních státečků, doprovázený „koncertem velmocí“. Představa suverénního Česka v těchto souvislostech je poněkud směšná. Ale co se děje za našimi humny, to nás až tak nezajímá, spíše je to předmětem naší ironie. Ostatně, že by mohly nastat katastrofální změny, to jsme si nedokázali představit ani v třicátých letech, ani za třetí republiky. Ani v roce 1968. Evropa nevzkvétá, řekl by dnes již legendární president. Že je to – i – k naší škodě, to nám jaksi uniká.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama