Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Fašisti kam se jen podíváš

Tak se nám na Ukrajině přemnožili fašisti. Dalo by se tak usuzovat z moskevské propagandy, jež se vrátila k osvědčenému sovětskému modelu. Na východ od Evropy se prolínají pod kremelským dohledem dvě války. Ta skutečná, ač nevyhlášená, byť zatím ve formě messnerovské rozvratné války. A ta druhá, propagandistická. Každým dnem vidíme, jakou roli sehrává právě propaganda. V té souvislosti se umanutě vkrádá otázka – kdože jsou to vlastně ti fašisté?

Nesmysly ruských agitpropčíků pro televizní kamery jsou oddaně papouškovány vybranými vzorky východoukrajinské populace. Jejich rozhled sice nesahá zdaleka ani od Donu k Dněpru, na sebevědomí jim to ale nic neubírá. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou, jak pravil klasik propagandy. Tentokrát nikoli sice sovětský, ale od jeho nacistického dvojčete. Terminologické zmatení vede k naprostému obsahovému vyprázdnění podávaných sdělení, to ale nevadí. Uvědomělí východní Ukrajinci (nebo ukrajinští Rusové?) tak mají pocit, že bojují za dobrou věc, a co hlavně, proti všeho schopnému nepříteli. Prostě boj na osiřelé vartě civilizace. Je to boj proti „fašistům“, tak každému musí býti jasné, kdo stojí na té správné straně a kdo je naopak vyvrhelem lidstva.

Nadužívání termínu fašisté resp. fašismus patřil k sovětské (dnes ruské) propagandě asi jako k velbloudovi hrb či hrby. Byli tak ve velké míře označováni ti, kdo se nelíbili a koho soudruzi považovali momentálně za nepřítele. A tak se ve dvacátých letech sociální demokraté stali sociálfašisty. A třeba němečtí komunisté oddaně bojovali proti levicovým, leč demokratickým socdemákům a tak umožnili nástup nacistům (viz krom jiného pád pruské sociálně-demokratické vlády, který nezanedbatelně usnadnil převzetí moci). Bez nadsázky lze říci, že bez komunistů by se nacisté k moci nejspíše nedostali. Pár let poté se ovšem sociální demokraté, jakož i další středolevé subjekty, stali vítanými spojenci. Tedy na nějakou dobu a pak opět… Po válce rudí propagandisté přišívali značku fašismu leckomu, naposledy chilské armádě. My prostě bojujeme proti fašistům.

Kdo to ale je? S exaktní definicí se nikdo nezdržoval. Vzato do důsledku, platí jednoduché tautologické tvrzení, že fašisté jsou fašisté, tedy Mussoliniho straníci. Jejich vláda byla pravicovou diktaturou, rozhodně nikoli nenásilnou. K nacistům měli ale dost daleko. Vzpomeňme jen nebohého socialistického exposlance Zaniboniho a jeho poněkud operetní případ. Zaniboni se rozhodl vše vyřešit atentátem na duceho. To mu nevyšlo, skončil ve vězení. Kde psal básně. Nutno dodat, nepolitické. Dovedeme si něco podobného představit v Třetí říši? Dcera studovala, rodina ovšem upadla po uvěznění otce do existenčních problémů. I obrátila se jeho žena na Mussoliniho s prosbou o finanční podporu. Ten ji poskytl, dokonce opakovaně… Ironií je, že pokus o atentát byl s trochou nadsázky možná nepřímo (a samozřejmě neúmyslně) financován Masarykem. Zaniboni inkasoval od českých sociálních demokratů podporu, kterou ovšem tito mínili jako podporu straně. A sociální demokraté byli zase subvencováni z Masarykových fondů. Fašisté se ovšem směrem k totalitě počali posouvat v druhé polovině třicátých let, až v ní plně uvízli v éře republiky Salò.

Reklama

A zde se dostáváme možná k hlavním důvodu rozostření pojmu „fašismus“, a to jsou oni sovětskou propagandou tak oblíbení „němečtí fašisté“. Což je – máme-li na mysli hitlerovce – naprostý nesmysl. To byli totiž nacisté. A to je úplně jiný šálek čaje. Nacisté čili nacionální socialisté (pojem sám se zrodil v Čechách) jsou totalisátoři jako když vyšije. Nálepku „fašisté“ možná získali kvůli zjednodušení pojmů a označení. Mohl v tom ale být i hlubší záměr. Bylo nejspíš trochu potřeba zamaskovat bližšímu pozorovateli zjevný fakt, že faktické rozdíly mezi nacisty a komunisty byly spíše povrchní. Jedni vzývali národ a holdovali etnickému rasismu, druzí pak ctili poněkud imaginární proletariát a pěstovali rasismus třídní. Na takovém antisemitismu se ale obě party docela dohodli. Obě hnutí stála na nenávisti.

Pro srovnání můžeme třeba zajít k Antonínu Klimkovi a jeho dílu Nástup Hitlera k moci. V kapitole Rysy nacismu definuje jeho základní črty: Nadřazování strany nad stát resp. jejich ztotožňování. Prohlašování stranické ideologie za jedinou správnou. Autoritářství. Odmítání individualismu.Sklon k teoriím spiknutí. Odpor proti starému, proti demokracii, liberalismu. Odpor proti modernismu v umění i dekadenci. Existence paramilitistických uniformovaných oddílů strany. Odmítání „starých“ náboženství. Pohrdání intelektuály. Označování se za hnutí „lidových“ vrstev, zejména dělníků a rolníků; ti ovšem musí poslouchat stranu. Bolševismus jako když ho vyšije, řekne každý. A tam, kde se v tomto popisu obě hnutí liší, tam se svým způsobem doplňují. Na jedné straně rasismus a xenofobie, na druhé třídní nenávist. Proti nenávisti ke komunismu nenávist k fašismu a nacismu (pokud zrovna neběží spojenecké líbánky…). A tak dále, zájemce si to může přečíst podrobně, kniha rozhodně stojí za to.

Obě hnutí jsou také vzájemně prostupná. Přeběhlíků byl nespočet. Takové berlínské SA v čtyřiatřicátém roce byly tvořeny v nemalé míře příslušníky bývalých komunistických bojůvek. Po pětačtyřicátém odstartoval zase běh opačným směrem. Kdo stál u zrodu Stasi, to se můžeme dočíst mj. u Josefa Frolíka. Obě hnutí mají společné i to, že je nelze zařadit na klasické pravolevé škále. Ona s ní nemají pranic společného. Nacismus lze označovat za ultrapravicový stejně jako ultralevicový, pro komunismus platí totéž.

Souběžnost obou systémů lze ilustrovat na dvou tragických příbězích. V koncentračním táboře Osvětim, v objektu zasvěceném Romům, je popsán příběh cikánského vojáka Afrikakorps, tedy elitní armády pod velením maršála Rommela. Voják přijel nic netuše domů na dovolenou a místo zpátky do války šel do transportu do Osvětimi. V brilantním díle Laurence Reese Za zavřenými dveřmi zase uvádí autor, že trestné deportace Krymských Tatarů, odsouzených kolektivně za údajnou kolaboraci s Němci, dle Stalina celonárodní, se týkaly i devíti tisíc Tatarů, sloužících za války v Rudé armádě. Popisuje konkrétní případ Alexeje Badmajeva, který prošel Stalingradem, byl vyznamenán za chrabrost, raněn a z vojenského špitálu přímo deportován. Prostě nenávist až za hrob, nenávist postrádající jakoukoli racionalitu. A ve svých důsledcích pochopitelně kontraproduktivní. Výmluvný je i příklad koncentráku Buchenwald, který po válce přebrali Rusové. Náplň zůstala plně zachována, i někteří „klienti“ se vrátili. Jak se můžeme dočíst opět u Reese.

Vraťme se na sužovanou Ukrajinu. Tam je z východu stávajícímu vedení spíláno do fašistů kvůli banderovcům. Pomiňme detail, že až na výjimky se k odkazu Stepana Bandery v tomto vedení nikdo přímo nehlásí. Bandera byl ukrajinský nacionalista, bojující nejprve proti Polákům. Za atentát na ministra vnitra byl odsouzen původně k trestu smrti, ten byl zmírněn na doživotí. Z vězení vyšel až v devětatřicátém. Po napadení SSSR se nacionalisté pokusili vyhlásit ve Lvově samostatnou Ukrajinu. Německá reakce na sebe nechala čekat jen dvanáct dnů. Bandera odmítl odvolat a tak putoval do koncentráku Sachsenhausen. Propuštěn byl v roce 1944. Pak řídil Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA). Ta měla mít na svědomí životy snad sto tisíc Poláků. Proti sovětům bojovala až do počátku padesátých let. Bandera odešel v roce 1946 do emigrace, v roce 1959 byl zavražděn v Mnichově agentem KGB.

Život na západoukrajinském, ale i běloruském venkově za války popisuje již zmiňovaný Laurence Rees, tentokrát v knize Nacisté – dějiny varují. Přes den se venkované děsili Němců, v noci zase sovětských partyzánů. Až tak velké rozdíly v chování mezi nimi nebyly. Rekvírování majetku, popravy bez soudu (čti vraždy) měly v popisu práce obě skupiny. A do toho přišla ještě UPA, v západnějších oblastech do hry vstupovala i polská Armia Krajowa. Kdo měl největší smůlu, to byli vesničané. Nebylo kam utéct. Zvěrstev se dopouštěly všechny strany. Na tom, jak dnes povstalci na východní Ukrajině dští síru na kyjevské „banderovce“ a „fašisty“ je možná nejzajímavější to, že právě tyto regiony neměly s banderovci čili UPA žádné zkušenosti. Ti operovali zejména na Volyni a v Haliči.

Rozdíl mezi totalitou, tedy nacistickým či komunistickým systémem a diktaturami či autoritativními režimy, občas nepřesně, byť záměrně, označovanými jako fašistické tkví v tom, že ony diktatury sice nepřipouštějí diskusi a volbu na poli veřejném, ale nelezou lidem do kuchyně a ložnice. Což totality činí systematicky. Leckdys může i diktatura představovat ono přijatelnější zlo. Jak tomu bylo v případě Chile v roce 1973 či Španělska v letech třicátých. Ač se to korektnisticky nepřipouští, alternativou byla v obou případech totalita, úzce vázaná na SSSR. Její vítězství by s vysokou pravděpodobností stálo daleko více životů a přivodilo nesrovnatelně hlubší rozvrat. Trochu jedovatě v této souvislosti připomeňme, že za komunisty inspirovanou vzpourou československých jednotek v Cholmodeley Parku, která tak poškodila čs. zájmy v době vrcholu boje o Británii, stáli právě oni tak adorovaní interbrigadisté.

Také by bylo dobré nezapomínat, že ti, co mají nyní tak často v ústech ony fašisty, pocházívají celým svým já z totalitního vrhu, lhostejno zda rudého či hnědého. A jako takoví představují fatální ohrožení jakékoli civilizované společnosti.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama