Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Hodina mezi doktorem a četníkem

Do kvasu toho, co se vydává za českou politickou scénu, hladce zapadla dvě setkání, která absolvoval premiér v pátek jedenadvacátého ledna. První, zdánlivě klidnější až pohodové, proběhlo s ministrem zdravotnictví, kterého čeští lékaři již po dvě dekády považují za ministra doktorů. Ač by tato osoba měla spíše vystupovat jako ministr pacientů, kterými je čas od času všech deset a něco málo miliónů občanů, plátců i neplátců daní, byli nositelé tohoto úřadu až na tři čestné výjimky ozdobeni titulem MUDr. Jejich životnost byla nevelká, vystřídalo se jich po převratu šestnáct, v průměru tedy výdržnost jednoho ministra není ani těch šestnáct měsíců. Po obědě pak následovalo zjevně disharmoničtější jednání s ministrem vnitra. Výdrž těchto představitelů je očividně lepší, snad i tomu odpovídá zarputilost, s níž se momentální ministr lásky potýká se svým představeným a jeho druhy. Aktuálně je veden boj o presidenta policistů, tedy funkcionáře, který by s partajnickými politiky neměl mít pranic společného.

Dvě jednání se týkala dvou krizí, kterými momentálně prochází česká veřejná scéna. Jednak poněkud kabaretní akcí Děkujeme, odcházíme, jíž se čeští odborově organizovaní lékaři domáhají adekvátního výdělku tady a teď, ta druhá se točí okolo boje o investituru policejního presidenta. Skutečné krize, které hýbou celým systémem a fatálně jej zmrtvují, však probíhají jinde a jsou daleko hlubší. Také jsou samozřejmě nesrovnatelně hůře řešitelné. Na rozdíl od chytlavých mediálních kauz prostupují organismem společnosti jako metastázy, účinnou terapii nikdo nezná. Není pochyb, že – pokud se vůbec najde –  bude muset být drastická a bude bez jakýchkoli záruk.

Vraťme se však k našim aférám. Není sporu, že lékaři jsou v této zemi placeni ostudně a že na ně musí působit informace o platových poměrech automechaniků, kominíků a dalších jako rudý hadr na býka. Je ale třeba akcentovat, že celá akce Děkujeme, odcházíme se týká toliko lékařů zaměstnaných v nemocnicích. Ty jsou převážně zřizovány kraji, které se povýtce v posledních letech soustředily hlavně na proplácení třicetikorunových poplatků. S privátními doktory to pochopitelně nemá pranic společného. Prvá pochyba se nicméně vkrádá spolu se samotným LOKem. Lékaři, a to i ti v poměru zaměstnaneckém, by se měli standardně sdružovat v stavovských organizacích a odbory spíše přenechat dělnictvu. (Odhlédněme od fungování lékařské komory, z níž se díky personálnímu propojení stal jakýsi apendix právě lékařských odborů…) Zajímavě propojil slova lékař a odborář literát a překladatel Vítězslav Čížek v sobotních Názorech a argumentech. Kombinací mu vyšel libozvučný termín doktorář. Též by si lékaři měli potrpět na určitou minimální kultivovanost, do jejíhož rámce se určitě nevejde ani dryáčnické heslo „Náš exitus, váš exodus“ ani alegorická kombinace sanitního a pohřebáckého vozu. Postoj „buď nám hned přidejte nebo půjdeme doktorovat do zahraničí“ je ve své podstatě skoro legrační, už z pohledu jazykové vybavenosti. Smutné, ale asi logické je, že krom platové otázky rebelanty žádná reforma netrápí. Ministerstvo, vláda, kraje se dlouhou dobu pokoušely řešit problém tím, že ho ignorovaly. Jenže téměř čtyři tisíce lékařů podalo výpověď a ministr i hejtmani zvolna počínají na záležitosti pracovat.

Asi by nebylo od věci odpověděti si na pár otázek:

Reklama

1) Není u nás trochu moc doktorů i nemocnic? Nemáme zbytečně moc špičkových (a tedy investičně i provozně drahých) pracovišť? Prostým porovnáním s okolím nám vyjde odpověď kladná.

2) Neuzurpují si čeští lékaři příliš kompetencí, které by mohly bez problémů vykonávat sestry? Doplňující podotázkou by mohlo být, zda si tak nekompenzují svou neschopnost a/nebo neochotu komunikovat s pacienty jako s platícími klienty (to samozřejmě zdaleka neplatí o všech, v české kotlině je toto ale dosti rozšířeným jevem)? Asi i tady nezbude než souhlasně přikývnout.

3) A konečně, není české zdravotnictví – stejně jako celá země – prolezlé korupcí jako rakovinou? Jak kdosi poznamenal, ve zdravotnictví se bez provize nekoupí ani tužka. Zdánlivě, ale opravdu jen zdánlivě to nesouvisí s partajizací všeho možného, kdy i takový ředitel okresního špitálu je v podstatě politická figura.

Ministr se alespoň jal řešit poslední otázku, i to je na tuzemskou bídu chvályhodný přístup. Samozřejmě v jeho kompetenci je jen část zdravotnictví, rozhodující podíl drží kraje. Což také možná bude s ohledem na shora uvedené představovat největší brzdu. Vzhledem k nadúrodě lékařů ty výpovědi možná nenásilně věc zčásti pořeší. Jen tak pro pousmání lze upozornit na jisté právní bezvědomí, které je u určité části protestujících doktorů patrné. Někteří poté, co znejistěli, přišli s tím, že budou brát výpovědi zpět. Malinko pozapomněli, že ač výpověď je jednostranným aktem, na její nihilaci už jsou potřeba dva. Škoda, že není v plném proudu kampaň na Slovensku a dalších zemích, lákající místní lékaře k nám. S ohledem na to, že obvykle odcházejí ti lepší, mohlo by to docela občerstvit zdravotnickou krev u nás. Ministr působí trochu dojmem osamělého bojovníka, aspoň po jeho krvi však (zatím) nebaží lékaři ani poslanci. Pokud jsou zprávy ze zdravotního výboru sněmovny správné, s jedinou výjimkou, a to by měl být právě předseda tohoto výboru… Nikdo ale doteď neřekl, že tím skutečně ohroženým druhem v českém zdravotnictví jsou zdravotní sestry.

Jednoduché to není ani s výběrem policejního presidenta. Již od konce devadesátých let mají politici tendenci podřizovat si policii, což s ohledem na řadu jejich aktivit je docela pochopitelné. Pokud se současnému ministrovi dá něco věřit, jsou to jeho stížnosti na přetrvávající vliv exministra Langra. Toho voliči po zásluze odměnili, z čehož si on sám zjevně moc nedělá. Spíše shodou okolností právě na něm lze demonstrovat arogantně přehlíživý vztah českých politiků k voličstvu, určitě ale není v tomto nikterak osamělý. Jak už bylo mnohokrát řečeno, právě poslední policejní president implantoval do české policie pravidla, která institucionálně umožňovala snadné odhalení případné snahy o vyšetřování případů hodných zájmu, jako jsou korupční či jiné delikty mocných a podobně. Protikorupční policie se stala synonymem neschopnosti odhalit podstatné případy (to už má ale tradici, která běží drahně let). Policejní president je rozhodujícím činitelem při personálním obsazování hlavních postů policejního sboru a nepřímo, ale velice účinně tak může ovlivňovat efektivitu chodu policie. Aby se nový president mohl stát českým Billem Brattonem, k tomu nám chybí aspoň malý český Rudy Giuliani. Nyní se o něho rozhořel spíš takový boj „o seržanta Gríšu“. Kdo se presidentem stane, uvidíme asi brzy, jak to dopadne s nadějemi do něj vkládanými, na to si budeme muset chvíli počkat. Pokud ale vezmeme v úvahu zájmy české politické garnitury, je spíše na místě skepse.

Ty opravdické konflikty probíhají někde jinde. Na očích je z nich tak hlavně aféra se sledováním komunálních politiků na pražském Jižním městě. Není až tak důležité, kdo sledování prováděl, ale kdo si jej objednal, pro koho bylo uskutečňováno. To ale premiéra „padni komu padni“ příliš nevzrušuje nebo to nestaví na odiv. Jeho pohled by se musel nejspíš stočit do svých řad. Řezat vlastní maso není nic povznášejícího, ani pro prvního ministra. A tak tu jde hlavně o ministra dopravy, jehož poslední kroky by mohly znamenat, pokud by byly ovšem dovedeny do konce, bezprostřední ohrožení obchodních souručenství, vystupujících pod krytím politických stran. A to není nějaký bagatelní problém, jakým je ohrožení zdravotní péče či personální šachy v čele policie, tady už končí všechna legrace.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama