Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Hokynáři se svobodou

Z celé Evropské unie nás dnes zajímají už jen ty eurofondy. Čili dotace. Čerpáním evropských peněz se tak třeba zdůvodňuje tzv. zákon o úřednících, jakoby nebyl důležitějším fungující stát. Který bude komfortní pro ty, co ho platí, tedy pro občany. Na celé konfrontaci Západu včetně Evropy s Ruskem zase zaujmou akorát ekonomické sankce, konkrétně jejich dopad na české obchodní zájmy.

Evropa si s Ukrajinou neví rady. Neschopnost efektivního rozhodování je jí vlastní. Ukázalo se to i předtím, při řešení bankovní krize resp. krize eura. Hezky to popsal energetický analytik Michal Šnobr, když při debatě o energetickém zajištění Evropy prohlásil, že umíme krásně řešit takové problémy jako zastoupení žen v orgánech společností, ale zásadní otázky nikoli. Vraťme se ale k Ukrajině. Poté, co na sklonku minulého roku zakázal bývalý důstojník KGB Putin bývalému doněckému gangsterovi Janukovyčovi uzavřít již dojednanou asociační dohodu s EU, vzbouřila se západní, čti uniatská část Ukrajiny a posléze Janukovyče donutila k útěku z funkce i země.

Pravoslavný východ země to celé ovšem v podstatě nijak moc nezajímalo. Po změně kyjevské garnitury i orientace se ovšem Moskva probrala a hned po největším korupčním svátku světa, sočské olympiádě, se jala systematicky rozkládat východní gubernie svého souseda. Navíc vyvolala „povstání“ na Krymu, prostřednictvím zelených mužíků čili neoznačených ruských vojáků ho zvítězila, inscenovala referendum a bez rozpaků Krym anektovala. Vrátila tak jedním rázem evropskou scénu o nějakých sedmdesát let zpět.

V doněcké a luhanské oblasti ovšem situace uvízla na mrtvém bodě. Nic však nemůže Kremlu vyhovovat lépe. Stav válka – neválka, permanentní destabilizace západního souseda a jako bonus vydírání plynem. Když už se Kyjevu málem zadařilo vzpouru pacifikovat, prostě přisunul další posily a zastavil ukrajinský postup. Na druhé straně se ovšem – díky překvapivé ukrajinské rozhodnosti, alespoň zatím – nepodařilo dosáhnout pozemního spojení s Krymem. Což představuje nezanedbatelný problém. Celkově řečeno, co už by měla být agrese proti suverénnímu státu, když ne toto? Lavrov ovšem převzal vyzkoušenou masku i styl Molotova či Gromyka. Případně Ribbentropa. S ustaranou tváří je schopen zapřít nos mezi očima.

Reklama

Neschopnost efektivně čelit agresorovi na mezinárodním jevišti je varující. Historicky to však není nic nového pod sluncem. V třicátých létech Evropa sledovala vzestup Adolfa Hitlera a polykala jednu jeho provokaci za druhou. Obsazení Porýní, anšlus Rakouska, likvidace Československa – to všechno prošlo. A když už se kvůli Polsku šlo do války, tak jenom předstírané. V momentě, kdy zničehonic podivná válka rázem skončila a Evropa byla až po La Manche pevně ve führerových rukách, bylo pozdě. Vzpomeňme v této souvislosti na maršála Pilsudského, který v třiatřicátém po převzetí moci nacisty diskrétně zjišťoval v Paříži možnost policejní akce v Berlíně. Kdo krom historiků by v takovém případě dnes znal jméno Adolfa Hitlera? Naposledy za sudetské krize bylo možno Hitlera vcelku bezbolestně zastavit (viz připravovaný převrat v německém generálním štábu, popsaný Giseviem). O rok později už to neplatilo. Nakonec to stálo desítky milionů životy.

U příležitosti výročí mnichovského diktátu odvysílala česká televize starší britský dokument (1988) režisérů Jana Němce a Otto Olejára Mír podle mnichovské dohody. Film v mnoha ohledech nepřesný, v jednom ale nedostižně výstižný. Popsal dva zásadní aktéry mezinárodně-politické situace, britského premiéra Neville Chamberlaina i méně známého amerického velvyslance v Londýně Josepha Kennedyho, otce příštího presidenta, jako hokynáře. Jednoho neúspěšného, toho anglického, druhého veleúspěšného, toho zámořského. (Pomiňme pro tuto chvíli způsob i legalitu toho, jak k tomuto nezměrnému bohatství přišel, případný zájemce si může vzít k ruce třeba Paula Johnsona.) Chamberlain ani Kennedy nebyli ochotni narušit zajímavé obchodní vztahy s Německem kvůli nějaké bagatelní záležitosti ve střední Evropě. A tak postupovali v intencích obchodního uvažování a taktizování. Jenže proti sobě neměli hokynáře.

Obdobnou dvojku jako kdybychom viděli – samozřejmě ve zmenšeném měřítku – i na současné tuzemské scéně. Dvojice hokynářů, v civilu dva nejdůležitější členové vlády, neustále brblá jakousi filipiku proti sankcím. Jejich stesky se opírají o jejich prý neúčinnost a poškozování tuzemské ekonomiky. Z hradních výšin jim notně přitrubuje president. Ten neváhá vystupovat s devótně proruskými proslovy na konferenci, pořádané zase ruským miliardářem a ředitelem drah v jedné osobě, hlavně ale důvěrným přítelem samotného voždě. A samozřejmě bývalým kágébákem. Může-li ovšem kágébák být bývalým… Největší legrace na celé věci je ovšem to, že sankce jsou i přes svou nedostatečnost kupodivu efektivní, viz poslední kroky Moskvy. A tuzemské ekonomiky, mimochodem exportně z naprosté většině závislé nikoli na východních trzích, ale na Unii, se nijak drasticky nedotkly.

Motivace anglosaských hokynářů jsou vcelku všeobecně známé. I to, jakou cenu za jejich chybné kalkuly bylo nutno následně zaplatit. Pro nás jsou daleko zajímavější motivace těch našich. Premiér se snaží jednak eliminovat tlak části vlastní partaje, kterou je někdy opravdu těžké odlišit od sousedů nalevo, jednak se snaží vyjít vstříc nezanedbatelné části voličstva strany. Jak asi vypadá gros tohoto elektorátu napoví fakt, že oranžoví voliči svým kroužkováním katapultovali politika z nejmoudřejších, Stanislava Humla, bývalého příslušníka SNB a KSČ, z nevolitelné pozice do sněmovny. S meziválečnou sociální demokracií, přes všechny výhrady demokratickou a úctyhodnou stranou, nemá její aktuální jmenovkyně vzdor veškeré snaze pranic společného. Důvody vůdce raketově stoupajícího hnutí jsou poněkud zamlžené. Je otázkou, co by bylo horší – magnátovy obchodní zájmy či jeho vazby z minula. Anebo koktejl obého?

Inspirace hradního pána asi nejlépe osvětluje obálka předposledního Respektu, křičící, že Zemana platí Rusové. Lidé se zásadními vazbami na Východ v jeho okolí zjevně převažují a i on si jen sotva může najít kamarády na opačné straně. Co je ale horší, nikoho ze zodpovědných, vládu, sněmovnu, senát, však neznervózňuje torpedování zahraniční orientace a ukotvení státu ze strany jeho hlavy. Inu, pryč jsou doby, kdy velezrada, velezrádné chování patřily k hrdelním zločinům. Rozostření pojmů v letech šedesátých a následujících vedlo k tomu, že takové počínání se začalo stávat standardem. (Viz např. Jane Fonda a její propagandistické foto za severovietnamskou protileteckou baterií.) Nebo že by větší část věrchušky této země si již hledala své místo (a zdroj prebend) na Východě?

Česko je dnes tak svobodné, jako v dějinách jen výjimečně. Jenže v české kotlině působí až směšně, snaží-li se někdo vykládat o tom, že svoboda něco stojí. Nás nestála nikdy skoro nic (alespoň v moderní historii), tak jsme si ji také pranic nevážili a ochotně a hlavně bezbolestně ji i ztráceli. Převládá hokynářský přístup, počítající drobné. Velké částky jsou stejně mimo náš dosah. Nebo jsme o tom aspoň přesvědčeni. A národ radostně tleská. Tleskal Benešovi, Háchovi, pak zase Benešovi, Gottwaldovi, Dubčekovi… Tomáš Sedláček onehdy navrhoval přejmenovat českou zahraniční politiku na hokynářství. Je opravdu těžké s ním nejen v těchto dnech nesouhlasit. Ale je obtížné si i nevzpomenout, do jakých konců dovedla česká zahraniční politika právě tuto zemi v minulosti.

Hledáme-li paralely mezi nacistickým Německem a současným Ruskem, je tu ještě jedna nepřehlédnutelná. Obě mocnosti pohrdají právem, pro obě jsou smlouvy cárem papíru. Kolik porušil Hitler smluv je vcelku známé. O tom, že Rusko je jedním z garantů ukrajinské nezávislosti i celistvosti, odměnou za ukrajinskou rezignaci na jaderný arzenál, proběhla jen letmí zmínka. Maně si lze vzpomenout na konečný důvod vstupu Velké Británie do Velké války. Bylo jím německé znásilnění belgické neutrality. Oba, Británie i Německo, patřily tehdy mezi belgické garanty. Berlín překročil červenou čáru a Anglie byla ve válce.

Politika Západu a Evropy zejména vůči Rusku vykazuje nepřehlédnutelné hokynářské rysy. Mezi výjimky patří především Polsko a Pobaltí, tedy ti, kteří díky vlastním zkušenostem vědí, s kým mají tu čest. Pozvolna k nim přibývají další. Největším problémem geopolitických hokynářů je to, že si neuvědomují, stejně jako jejich předchůdci v letech třicátých, že proti nim stojí někdo, komu je právě hokynářská mentalita absolutně cizí. Nelze nevzpomenout na smutně proslulého vůdce světového proletariátu, původně agenta německého generálního štábu a jeho sentenci o kapitalistovi, který prodá provaz, na němž ho pak oběsí.