Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Huntington včera, dnes a zítra

Sýrie se za laskavého přihlížení svého ruského mentora propadá do bažin občanské války, která může být na léta. Turecko, dnes aspirující na post vedoucí islámské mocnosti, přeruší po dobu předsednictví Kypru jednání s Evropskou unií. Kam zamíří Egypt po presidentských volbách, netuší nikdo. Vývoj na strategicky důležitém Blízkém a Středním východě je prostě nevyzpytatelný. U nás v Evropě, konkrétně v Belgii, pak radikální islamista sdělil svým nemuslimským spoluobčanům, že mají belgické muslimy respektovat, čti poslouchat, jinak se mají sebrat a odtáhnout. To vše sleduje z nebeských výšin „otec“ střetu civilizací.

Profesor Samuel Huntigton, který by se letos 18. dubna dožil pětaosmdesáti let, zemřel na Štědrý den roku 2008. Patřil k nejpřednějším světovým politologům a býval označován za kontroverzního. To proto, že chápal korektnost jako slušnost a nikoli jako synonymum pro autocenzuru resp. cenzuru notně okořeněnou zbabělostí. Ve své době byl zle napadán především za své stěžejní dílo Střet civilizací.  V něm definuje základní civilizační okruhy, na něž se dělí tento svět. Největší protesty až nenávist sklidil za realistický popis druhého (zatím) největšího monoteistického náboženství – islámu. Nebylo mu nic platné, že svá slova o tom, že hranice islámu jsou krvavé, dokládal nesčetnými příklady. Dnes by šlo toto tvrzení doplnit tím, že nejen tam, kde se islám stýká s jinou civilizací, ale i uvnitř muslimského světa samého to vře a hrozí výbuchem. Nekončící tzv. arabské jaro (byť jarem to už nějakou dobu označováno není) je toho příkladem. O tom, jak vypadá koexistence s islámem, by mohli vyprávět v Nigérii, Súdánu, na indickém subkontinentu, Filipínách, výčet by zabral samostatnou studii. Evropa v něm samozřejmě chybět nemůže.

Však to také američtí korektní liberálové, čti levičáci, Huntingtonovi nedarovali. Nestal se akademikem a i jinak byl (a je) neustále terčem ataků. Pěkně si to zavařil i knihou Kam kráčíš Ameriko, kde upozorňuje na ohrožení hodnot americké společnosti ze strany Hispánců. To, že mu světový vývoj dává zas a znovu za pravdu, mu v liberálně-levičáckých očích pomoci nemůže. Přitom jeho knihy nikterak nenabádají k násilí či konfrontacím. Pouze popisují skutečnost bez korektnistické optiky. A jen na základě nezkreslené skutečnosti je možno se pokoušet konstruovat mody vivendi mezi odlišnými civilizacemi. S Huntingtonovými slovy ladí i dnešní vzestup a ambice nejen Číny, ale i Indie, Brazílie a dalších. Nakonec Čína, jak pravil profesor Huntington, asi nejstarší kontinuálně existující civilizace vůbec, byla světovou supervelmocí v dobách, kdy se tomu tak neříkalo. Její podíl na světovém produktu dnes nedosahuje podílu, který držela zhruba do osmnáctého století. Za těch pár tisíciletí absolvovala i řadu pádů, které dobově vypadaly osudově. Žádný prognostik dnes nemůže seriozně odhadovat, zda se Čína během pár desítek let stane opět světovou jedničkou či zda spadne do periodického rozvratu. Anebo se bude pohybovat někde mezi tím.

Takzvané arabské jaro dnes eskaluje v Sýrii, a to více než brutálně. Vývoj v Libyi či třeba v Egyptě ukazuje, že nic není černobílé. Jediná jistota tkví snad v tom, že demokracie a svobodná společnost západního střihu nikde v těchto končinách nehrozí. A také to, že nastupující režimy budou k Západu o poznání méně vlídné, než jejich uzurpátorští předchůdci. Navíc lze očekávat, že se míra útlaku perspektivně spíše zvětší, historickým vzorem je takový Irán.  To samé platí aktuálně i o Sýrii. Jak dopadnou po „vítězné revoluci“ syrští křesťané či další minority? Takoví egyptští Koptové už začínají být, a asi oprávněně, z budoucího vývoje silně nervózní. Nejlepším příkladem iluzornosti představ o demokratickém vývoji v arabském světě je Irák. Západní země by se měly oprostit od nereálných iluzí a svou starostlivost věnovat jak křesťanské menšině (to je idealistické hledisko), tak i svým strategickým zájmům (to je z toho pragmatického pohledu).

Reklama

Z pohledu obou těchto hledisek by pak měly klást akcent na postavení a bezpečnost Izraele coby svého jediného skutečného a dlouhodobého spojence v oblasti. Když tedy pomineme fakt, že jde i o jedinou stávající i s vysokou pravděpodobností budoucí demokratickou a svobodnou společnost v regionu. A integrální součástí západní civilizace, ač ta se k tomu někdy jakoby stydí hlásit. Místo toho sílí snahy o izolaci Izraele. Vlajkovou lodí tohoto úsilí je bohužel Británie. Když si vezmeme, že nejčastějším chlapeckým jménem je tam Mohamed a hlavnímu městu se již drahnou dobu přezdívá Londonistán, ani to neudiví. Západu však kromě toho, že není schopen energicky a nedvojznačně reagovat, chybí obligátně i bazální jednota. Čerstvý president Hollande stahuje jednostranně jednotky z Afganistanu, spojenci nespojenci. Amerika je z hlediska akceschopnosti stále osamělejší, dokladem je třeba libyjské tažení, jež rozjeli Francouzi a Angličané. Zoufalá slabost těchto dvou exvelmocí zazářila v plné nahotě. Jedněm došla po pár dnech munice, druhým zase něco jiného. A tak museli zase nastoupit Američané, aniž by se jim do toho nějak chtělo.

Novinky.cz na Seznamu popisují, kterak belgický radikální islamista Fouad Belkacem, původem z Maroka, sdělil veřejně svým nemuslimským belgickým spoluobčanům, že „my muslimové nemáme pro vás nevěřící a váš životní styl ani špetku úcty, naše náboženství je nadřazené tomu vašemu a pokud se vám to nelíbí, můžete se z Belgie odstěhovat“. Poté, co jedna muslimka, zakuklená v nikábu – v Belgii zakázaném – byla vyzvána policistkou, aby jej sňala a legitimovala se, tuto napadla a přerazila jí nos. Následovaly násilné nepokoje ze strany přistěhovalců. Belkacem a jeho druzi ze skupiny s příznačným názvem Šaría4Belgium, usilující o islamizaci Belgie, byli sice zatčeni, představují však jen špičku ledovce.

Ono určitě nejde v dnešním „mezicivilizačním klání“ jen o islám. Příklad Jihoafrické republiky, která se vrací po mandelovsko-klerkovské duhové epizodě opět k rasismu, tentokrát ale v opačném garde, určitě není ojedinělý. Výstižně to popisuje na serveru Česká pozice (i jako blog na Aktuálně.cz) Benjamin Kuras. Téměř desetina bělošských farmářů, Búrů, kteří představují po desítky let opěrný sloup hospodářské prosperity Jižní Afriky, byla v posledních letech zavražděna. Země, jež se chce počítat k dvacítce nejrozvinutějších zemí světa, se tak vydává cestou Zimbabwe. Kdysi též prosperující země, dnes chudobince. Píseň „Dubula dubula“, v češtině „Střílejme, střílejme“ vyzývající ke střílení Búrů, zvesela zanotoval na oslavách Afrického národního kongresu i president Zuma. Náběh ke genocidě na jihu Afriky má s dalšími podobnými konflikty (jako třeba palestinské násilí) jedno společné: Západní liberální média o nich cudně (či spíše „korektně“) mlčí.

Vraťme se ale k našemu profesorovi Huntingtonovi. Jedna z jím popisovaných civilizačních hranic leží docela nedaleko od nás, dalo by se s nadsázkou říci pár verst na východ. Rozhraní mezi západokřesťanskou a pravoslavnou společností protíná nedalekou Ukrajinu, jež se díky neurvalému stylu místních vládců (i díky probíhajícímu fotbalovému šampionátu) dostala na přední strany světových médií. Uniatský západ a pravoslavný východ Ukrajiny hlasují ve volbách naprosto opačně, ale i mluví jiným jazykem. Ti, kdo ze země neviděli jen největší města, potvrdí, že třeba rozdíl mezi ukrajinskou a (de facto) ruskou vesnicí je nebetyčný. Právě Huntington uvádí jako možnou variantu vývoje rozdělení země na západní část, jež by se logicky přimkla k Evropě (kam i dlouho přináležela) a východní, jež by oporu hledala doma v Rusku. Je otázkou, zda by to pro všechny zúčastněné nebylo nakonec tím nejlepším řešením.

Profesor Huntington byl, je a asi i bude spílaným vizionářem. Na tom, že přesně pojmenovává skutečnosti i na tom, že vývoj světa jde čím dál více v duchu jeho představ, se tím nic nemění. Korektnisté, média, akademici, ale i politici, by si měli alespoň uvědomit, že postavit se k problému lze až po jeho pojmenování. Zbabělé zametání pod koberec nikdy nic pozitivního nepřineslo. Nemluvilo se tak třeba o zločinech Lenina a Stalina, naopak se všemožně omlouvali, a najednou tu byl nejdříve blízký spojenec Hitlera a po krátkém intermezzu druhé světové války i životní ohrožení celé západní civilizace. Neschopnost i neochota poučit se z historie je asi průvodním jevem dějin, jen cena za to exponenciálně stoupá.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama