Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Imámové, internet a střet civilizací

Ve Francii, ale i v celé Západní Evropě o sobě dávají čím dál více vědět muslimové. Tedy ti radikálnější muslimové, jimž nejen levice přezdívá islamisté. Asi aby je oddělili – jako zrno od plev – od pokojné muslimské většiny, budující spolu s námi radostné zítřky.

Poté, co jeden ne až tak úplně mírumilovný muslim sťal učitele za to, že v rámci výuky hovořil se svými žáky o svobodě projevu, zavzpomínal na tragédii Charlie Hebdo a ukázal jim karikatury proroka, začal francouzský president mudrovat o výuce imámů. Je to klasické vrtění psem, kdy je odváděna pozornost od podstaty. Otázkou (pře)výchovy imámů se v této souvislosti zabýval článek Kateřiny Šafaříkové Výchova imámů ve Francii v třiačtyřicátém čísle Respektu. Svým způsobem se k onomu psímu vrtění připojil. Věřme, že nechtěně. Ve francouzských médiích se obratem rozpoutala debata, co stát smí či nesmí. V laickém státě by se pravda do věroučných záležitostí motati neměl. Jenže těch zavražděných přibývá. Pár dní předtím Pákistánec Zahír Hasan Mahmúd vážně zranil dva lidi, ti asi měli tu smůlu, že se s ním potkali před bývalou redakcí časopisu Charlie Hebdo. Kterou chtěl zapálit. (Jen tak mimochodem, dotyčný se vydával za Hasana Alího narozeného v roce 2002 a po svém příjezdu do Francie v roce 2018 využíval sociální dávky poskytované nezletilým.) Různí bojovníci proti „islamofobii“ spustili po Macronových úvahách obligátní jekot. Média je samozřejmě hojně citují, jako třeba v článku uváděného Marwana Mohameda. Ten má ovšem pravdu v tom, že k radikalizaci muslimů přispívá daleko více kyberprostor. Jenže zde se tu řeší problém, zdali školit kazatele a kdo by to měl případně dělat. A co ty vraždy, vražedné útoky, tomu se mainstreamová média spíše vyhýbají. A o rostoucí agresivitě vůči většinové společnosti, o neochotě k integraci a podobných věcech se radši mlčí.

Před nedávnem proběhla zpráva o nárůstu obtěžování, ale i brutálního napadání dívek v Alsasku kvůli jejich oblečení. Podle muslimů nevhodného (viz Novinky z 26. 9. 2020 – https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/clanek/nevhodne-obleceni-prilis-samostatnosti-alsasko-celi-narustu-utoku-na-zeny-40337498). Mít na sobě třeba šortky začíná být nebezpečné. Francouzský stát si s tímto zjevně není schopen poradit. Neviditelný pes uveřejnil 29. 8. 2020 článek Obrácená kolonizace, popisující brutální vraždy ve Francii, spáchané muslimskými přistěhovalci  (https://neviditelnypes.lidovky.cz/zahranici/francie-obracena-kolonizace.A200827_141116_p_zahranici_wag). Nejsou to ovšem žádní islamisté a jejich zločiny nemají náboženský ani politický podtext. Jedná se o bezdůvodné násilí, pachatele žádné výčitky svědomí netrápí. Úřady se snaží vše spíše tutlat, brání zveřejňování původu. Jak článek píše, také soudy „klopí oči“ a podvolují se – mají to v dnešní době v popisu práce. Snahou je utajit pravdu a zabránit veřejnosti v tom, aby se dozvěděla, kdo ve Francii tyto činy páchá. Když má ovšem vrah tu smůlu a má křesťanské jméno, je jeho jméno okamžitě vytištěno na titulních stranách novin.

Politici i média selhávají jako třída. A tak nakonec jediná, kdo razantně vystupuje, je povětšinou Marine Le Pen. Hned je ale obviňována z extremismu a přilévání oleje do ohně. Jenže appeasement, který vůči muslimskému teroru razí politický mainstream, nakonec nemůže vést k ničemu jinému, než posilování skutečného extrému a nakonec i násilí. Snahy o integraci fatálně selhávají. Přibývá čtvrtí, kde nyní vládnou islámské zákony a kde imámové šíří nenávist vůči Francii. A samozřejmě jako první na tapetě jsou Židé, jak jinak. Tisíce se jich vystěhovávají a kdysi početná židovská komunita ve Francii mizí jak pára nad hrncem. Jenže politici počítají muslimské hlasy a nepřemítají nad tím, kdo má jaký přínos pro zem. A jalové úvahy na téma vzdělávání imámů pranic neřeší. Jen odvádějí pozornost.

V jiných zemích, třeba v Dánsku, se muslimská menšina agresivně „vymezuje“ vůči konzumaci vepřového či alkoholu. Jinde se již (domorodci) ostýchají nazývat vánoce vánocemi. Takový starosta Londonistánu (pákistánského původu) bojuje usilovně s projevy islamofobie a převedl na tyto aktivity svého času na tisíc příslušníků metropolitní policie. Ti ovšem pak chybějí v boji proti skutečné kriminalitě. O situaci ve Švédsku, typicky v Malmö, ani nemluvě, švédský stát působí dojmem úplné bezradnosti. A tak dále, a tak podobně. To ovšem levicová média netrápí a tak snaživě vrtí psem, aby odvedla pozornost od jádra problému. Nepřestávají rozumbradovat nad tím, jak má onen islamismus sociální kořeny, jak je vlastně zaviněn chudobou. A za to ovšem může majoritní společnost, kdo jiný. (Vůbec je třeba nenapadne srovnávat úspěšnost při uplatnění v britské společnosti takových Indů a Pákistánců, tedy lidí stejného etnika i historie, leč různé konfese.)

Jistě, agresivně vystupuje pouze menšina muslimů. O tom není pochyby. Těžko však říci, jak velká (či malá) je. A jakou má skutečnou odezvu v muslimské (zatím ještě) minoritě. Vzhledem k neprostupnosti (či malé prostupnosti) přistěhovaleckých (převážně muslimských) čtvrtí a komunit, oněch stále bujících no-go zón, a tak podobně, až tak zanedbatelná jistě není. Hlavně je ale třeba míti neustále na paměti, že o zlomech vývoje nerozhoduje většina (ta přihlíží a následně se přizpůsobí), ale odhodlaná a radikální menšina. Jako v Rusku v sedmnáctém roce, v Německu v třiatřicátém či Československu v osmačtyřicátém. (Jen tak na okraj, i v roce 1618 neměla většina protestantů v českém zemském sněmu chuť ke konfrontaci. Tu chtěla a prosadila radikální menšina defenestrací, jak to vše dopadlo, víme.)

Snahou mainstreamových médií, ale i politiků, je podávat jednotlivé incidenty jako izolované záležitosti, sice smutné, ale nevypovídající o celkové situaci. Tato pštrosí politika nese své ovoce v růstu radikálních, ale nesystémových stran či hnutí. Možná právě ona ohrožuje demokracii v Evropě vlastně nejvíc. Francie se zdá být oním příslovečným slabým článkem řetězu, není ale osamocena. Permanentně se rozkládající Belgie, Švédsko, které již není schopno udržet pořádek a vzdorovat importovaným gangům, a tak dále. Macron fantazíruje o osvíceném islámu (míněno z evropského pohledu), což je jednoduše nesmysl. Ve skutečnosti hledá zoufale témata před volbami, které se neúprosně blíží. Problematika minorit v Evropě, jež rozhodně odmítají integraci a chovají v podstatě nenávist k hostitelské společnosti, je dlouhodobě neřešená, ignorovaná. Neblahou roli zde sehrává internet, kde si radikální islamisté rychle nalezli svou platformu i hlásnou troubu. Vzpomeňme jen, jak s internetem dovedl pracovat Islámský stát. Zametáním problémů pod koberec se ale tyto nevyřeší. Stále narůstají a stávají se pomalu existenciálními.

Problém je prostě jinde. V tom, zda existuje životaschopná možnost soužití se silnou muslimskou menšinou. Rozhlédneme-li se po světě, příliš optimismu z toho nenačerpáme. Řekněme v parafrázi na jednu naši již klasickou dvojici: Čtěme Huntingtona, tam to všechno je. A zatím si můžeme třeba v klidu přečíst knihu Podvolení Michela Houellebecqua. Dokonalá vize slabosti Západu, západních intelektuálů. A není to kniha jen o Francii.

 

Blog je založen na komentáři k uvedenému článku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama