Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Imigrace, nezvládnutý problém Evropy

Může vzniknout dojem, že počínaje rokem 2015 čelí Evropa imigrační krizi. Není tomu tak, tento problém má své kořeny již po druhé světové válce, jen dlouho nebyl vidět. A pak se nechtělo, aby byl vidět. Problémy samovolně vzniklých ghett, no go zón, do sebe uzavřených, ale stále bytnějících komunit, ty tu jsou již desítky let. V roce 2015 to vyhřezlo na povrch a od té doby to zavaluje starostmi především nárazníkové státy. A štěpí Unii.

Zatím poslední dějství sledujeme nyní v přímém přenosu z polsko-běloruské resp. litevsko-běloruské hranice. Od těch předchozích se ovšem zásadně liší. V případě této krize se fakticky jedná o hybridní válku, již rozpoutal Lukašenka (či spíše Putin?) proti Evropě. A z tohoto úhlu je třeba posuzovat všechny aspekty. Na téma současné krize vyšla řada článků. Výjimkou nebyly časopisy Respekt či Reflex. Ten prvý jmenovaný ve svém šestačtyřicátém čísle zveřejnil stať Ondřeje Kundry a Tomáše Brolíka Střílení lidmi na polské hranici. Tento článek – svou vlastně bezradností – tak svým způsobem demonstruje slepou uličku, do níž se dostal nejen Respekt, leč i všichni levicoví liberálové, kteří jsou standardně příznivě nakloněni běžencům.

Pokud jsou státy skutečnými státy a nikoli jakýmsi amorfním slepencem čehosi, mají právo bránit sebe, své teritorium. A to všemi způsoby, sílu nevyjímaje. Na obranu proti násilným vpádům běženců na polské území je adekvátní i ostrá střelba. Článek samozřejmě – věren ideologické linii časopisu – hovoří o zoufalých lidech. Co je to za zoufalce, když si mohou koupit letenku za cca 10 tisíc $, vzít taxíka z Minsku na hranici. Tam se ovšem dostanou do presu, s nímž nepočítali. Cestu zpátky blokují běloruští ozbrojenci, hranici naopak brání ti polští. Pak se z nich ovšem snadno stanou zoufalci. Do této nezáviděníhodné situace se však vmanévrovali jednak sami, jednak prostřednictvím běloruského (ruského?) státu. Nikoli Evropy, nikoli Polska. Díky tomu to je tak ale jen a jen problém oněch běženců a Bílé Rusi. Nikoli Polska či Evropy.

Polsko je a není v situaci Řecka či Itálie. Země čelí přílivu běženců, v tomto případě se ale jedná o cílenou akci, organizovanou nepřátelskou zemí. Samozřejmě jde o casus belli, klasické vojenské řešení (to by bylo ono čisté řešení, byť po takovémto asi článek nevolá) bohužel ale není možné. Vzhledem k Rusku, běloruskému sponzorovi, stojícímu v pozadí. I v případě Řecka či Itálie je řešením zablokování hranice a (nemilosrdné) transportování běženců zpět. I za cenu (dočasného) odstoupení od některých úmluv stran uprchlíků. Zde se totiž opravdu nehraje o uprchlíky. Místo toho však dochází v Západní Evropě ke kriminalizaci snah o hájení vlastního teritoria (viz stíhání Salviniho).

Pokud bychom hledali objektivnější články o současné krizi na polsko(litevsko)-běloruské hranici, můžeme sáhnout třeba po předposledním Reflexu. Invaze do Polska Tomáše Vlacha a Hybridní válka s EU Tomasze Grzywaczewskiho podávají daleko serióznější pohled na situaci. Zejména druhý jmenovaný článek akcentuje roli Ruska, bez něhož by Bělorusko asi nebylo vůbec schopno celou akci realizovat (a nejspíš by si to ani nedovolilo). Je to skutečně válka proti Evropě, Polsko je zde jen vítaný prostředník. A možná jde pouze o krytí uvažované invaze na Ukrajinu. Především je ale třeba neustále připomínat, že hlavním protivníkem není onen běloruský kašpárek, ale Moskva. Pochopí něco takového ale Evropa, její hlavní státy? Polsko hájí svou i evropskou hranici. Vojenskou pomoc poskytla Anglie. Česku slouží ke cti, že ji nabídlo též. Přišly ale nějaké nabídky v tomto směru od nejdůležitějších států Unie, Německa, Francie? Jen telefonát německé kancléřky minskému gangsterovi, jenž tak – a nutno říci oprávněně – vytočil Poláky.

Evropská nemohoucnost se tu demonstruje v přímém přenosu. Signifikantní je rozdíl oproti Americe. Zatímco nenáviděný „zloduch“ Trump blokoval ilegální přistěhovalectví, zde především z Latinské Ameriky, „sympaťák“ Biden prakticky pokračuje v téže politice. S jinou rétorikou, ale aspoň zhruba ve stejném směru. Alespoň zde trochu hájí americké zájmy. Evropa ovšem nad přílivem imigrantů z úplně jiného kulturního a civilizačního okruhu jen bezradně krčí rameny. Je tak trochu pokrytecké, vyčítat Polsku i dalším středoevropským zemím, že nejsou s frontovými státy solidární. Ony nejsou ochotny přebírat běžence, nechtějí se dostat do stejné pasti jako jejich starší sousedé. Bezpochyby jsou připraveny přispět k ochraně frontových hranic. Zde však zaznívá hysterický chór aktivistů, bedlivě sledujících, zda nejsou běženci zatlačováni zpět. Viz třeba v článku Respektu zmiňovaný časopis Spiegel, dokumentující „brutalitu, nezákonnost a porušování vlastních pravidel“ celoevropské azylové politiky. A návrhy předsedy Evropské rady Charlese Michela na jakýsi „humanitární koridor“ jsou opravdu jen úsměvné. Byť by v případě své realizace jen podnítily gubernátora Lukašenku k další aktivitě.

Je rozumné, že Polsko uzavřelo pásmo u hranic i pro novináře. Řešit ochranu brutálně atakované hranice i ohrožení státu není samo o sobě nic jednoduchého, s hejnem nepřátelských aktivistů v týle ale ještě daleko horší. Jak uvádí přímo z místa další článek Tomáše Vlacha v posledním Reflexu, Polsko ubráníme!, veřejnost se staví k vládním aktivitám pozitivně. Cedulky okolo silnici „Děkujeme obráncům Polska“, ale i citovaný názor místního obyvatele požadující, aby novináři vypadli a nechali dělat vojáky a policisty jejich práci… Článek třeba říci není rozhodně jednostranný a nekritický, nicméně v mezích možností objektivní. Srovnejme se sladkobolným článkem Bez nás by byli mrtví Tomáše Brolíka z pětačtyřicátého čísla Respektu, popisující snahy příhraničních polských aktivistů, pomáhajících právě oněm běžencům. Za zeptání pak jistě stojí, co chtějí ti, kteří si vynucují vstup házením kamenů, kouřových granátů a tak podobně na polské policisty či vojáky, kteří si doslova násilně vynucují vstup na polské území? Jsou snad nějaké důvody (krom vysloveně masochistických resp. flagelantských), proč by nám tito lidé měli býti sympatičtí? A proč bychom jim měli býti nápomocni?

Evropa je dnes vydíratelná ze strany Ruska (ale i Číny). Těžko popřít, že se do této nezáviděníhodné pozice dostala jen a jen vlastním přičiněním. Energeticky závislá na Rusku, technologicky či průmyslově na Číně. Neudělala nic proto, aby se z těchto zhoubných závislostí postupně vymanila. Ani proto, aby se třeba stala obranyschopnou. Zde je naopak bezpodmínečně závislá na Spojených státech. Akutní problémy řeší kupováním si času, aniž by ovšem čas takto získaný využila pro přinejmenším zlepšení situace. Vrátíme-li se k běžencům, poslední krizi na turecké hranici vyřešila „Mutti“ Merkel dohodou o zaplacení výpalného Turecku. Jenže, zaplatím-li vyděrači, klidu se obvykle nedočkám… Využít k tlaku na (post)osmanské Turecko jeho naprostou ekonomickou závislost na Evropě tak nějak nikoho nenapadlo.

Hlavně je ale třeba si konečně připustit, že všechna ta ujednání stran uprchlíků jsou postavena pro jednotlivce, nikoli pro davy. Nemluvě o stěhování národů. Jakékoli srovnávání současnosti se situací českých uprchlíků po roce 1948 či 1968 nebo těch židovských z třicátých či čtyřicátých let je naprosto zavádějící a bohapustě demagogické. Odhlédneme-li od kvantity (a na množství záleží!), tak zejména proto, že ti prchající tenkráte mířili do stejné civilizace. Do níž snadno a s chutí zapadli. Či jak se dnes říká, integrovali se. O masách muslimských běženců něco podobného tvrditi nelze ani náhodou.

 

Blog je zčásti založen na komentáři k prvnímu uváděnému článku.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama