Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Jak jsme potkali Izrael

Izrael je jedna z mála zemí (ne-li jediná), kde se Česko i Češi těší dobré pověsti a všeobecným sympatiím. Může za to hlavně česká pomoc vznikajícímu Státu Izrael v roce 1948 a těsně poté. V pozadí této pomoci, jež ovšem měla pro rodící se židovský stát životní důležitost, stály nejen sympatie řady tehdejších československých představitelů, včetně tragické postavy Jana Masaryka, ale i vůle sovětského voždě, bez něhož by od pětačtyřicátého Československo samo neučinilo ani krůček. Stalin – i přes svůj antisemitismus či spíše antijudaismus – doufal, že se Izrael stane ruským trojským koněm na Blízkém a Středním východě. To se naštěstí nestalo, stejně tak zapadly některé „ne až tak košer“ důvody české pomoci do milosrdného zapomenutí. Právě pod „otapavlovským“ názvem „Jak jsem potkal Izrael“ uvedla česká televize dokument o bývalém mluvčím české biskupské konference, dnes řediteli ÚSTR, a jeho vztahu právě k Izraeli.

Tento kromobyčej zdařilý dokument se jednak snaží o pochopení ideje židovského státu, ale i vztahů křesťanství a židovství. Vztahů, do nichž byla soustavně, hlavně ale uměle zanášena semínka nenávisti. Film tak nepřímo usiluje i o překonání těchto antagonismů. Právě pro dnešní dobu věc nesmírně důležitá, pro obě strany. Československo či možná spíše Česko ovšem „potkávalo“ Izrael už od dvacátých let. Znám je kladný vztah zakladatele státu, nakonec kibuc Kfar Masaryk neboli Masarykovu vesnici najdeme kousek od Haify dodnes. Po nucené odmlce, kdy se Československo coby poslušný až snaživý ruský vazal připojilo k protiizraelské frontě a čile zásobovalo úhlavní nepřátele Izraele svou nejlepší zbrojní technikou (tyhle bratrské dodávky asi nejsou zaplaceny dodnes. co by ale jeden pro internacionální pomoc neudělal), se po převratu přichýlilo zpět a stalo se opět izraelským spojencem. Basu drží i současná, v ostatních směrech neúspěšná i neoblíbená vláda a nakonec i nový všelidový president. U něj se bude možná jednat o jeden z mála pozitivních rysů, ne-li jediný. Stejně tak jako u české dlouhodobě rozpolcené zahraniční politiky.

Díky líté předvolební vřavě u nás, jež mohla v zahraničí upoutat jen sveřepými protiněmeckými výpady a urputným bojem s nebezpečenstvím, které již více jak pětašedesát let patří historii, jsme si skoro ani nevšimli voleb izraelských. Ty na rozdíl od nás (a od těch našich) sledoval zbytek světa. Jejich výsledky jsou teprve interpretovány, nicméně nabízejí zajímavé možnosti. Jak známo, v Izraeli války vede levice a mír dohaduje pravice. Ač se to zdá v rozporu se standardními předsudky, je to hluboce logické. Výsledný povolební mix teď tedy umožňuje usilovat o mír stejně jako v případě potřeby válčit. Zapotřebí bude nejspíš obé. „Kolektivní moudrost“ izraelského voliče zapracovala – nejen tentokrát – na výbornou.

Že na to vše bude západní a především západoevropská liberální levice plivat svou jedovatou slinu, je také více než jisté. Její zlobu lze vcelku pochopit. Nadějný koncept arabského jara vystřídal realisty očekávaný arabský podzim. Vyvrcholením jara mělo být podle představ všech těch nadšenců spořádané hejno islámských demokracií, splňujících všechny zásadní požadavky na liberální demokracie obecně. Z podzimu pak na ně cení zuby radikální islamisté. Ti v prvém kole zadusí veškerou myslitelnou opozici doma, přičemž si zvláště vychutnají místní křesťany. Pokud jim ovšem nějací zbyli, Židy už až na výjimky vyhnali.

Reklama

Modelovým případem je Egypt. Tam se sice zbytková občanská společnost ještě zuby nehty brání, poslední naději lze snad vkládat nespíš do armády. Jak bývá v kraji dobrým zvykem, prvními na řadě budou Koptové. Převládnou-li ovšem islamisté, zavrhnou i campdavidský mír, propojí se se svou sesterskou organizací v Gaze, Hamásem. To v konečném důsledku zase může znamenat jen a jen válku. Nakonec i současná situace v Mali, kterou zachraňuje francouzská intervence, je nepřímým důsledkem pádu tyrana a masového vraha z Libye. O současné Sýrii ani nemluvě. Tam může válka trvat ještě hodně dlouho, s pravděpodobností hraničí s jistotou pak opanují pole opět islamisté. Což tlačí syrské křesťany, alavity a spol. k poněkud zoufalé a v konečném důsledku nešťastné podpoře Asadova režimu.

Právě ona následná arabská „dvě roční období“ by měla varovat před zjednodušenými snahami o demokracii tady a teď ve společnostech, které žádnými takovými tradicemi nedisponují. A kde je otázkou, může-li něco jako plus minus demokracie vůbec vzniknout a pokud vůbec, tak se ještě udržet. Nás model prostě není samospasitelný a může být i potenciálně – při prostoduché aplikaci na nevhodné půdě – i značně nebezpečný.

Příkladem snad nejtypičtějším je Irán. Šáhova despocie byla na lokální poměry v zásadě poměrně mírná, zkorumpovanost režimu pak vcelku běžná. Jenže šáh se rozhodl, zaslepen astronomickými petrodolarovými příjmy, posunout místní společnost na úroveň vyspělé civilizace za každou cenu, a to co nejrychleji. Výsledkem byl totální společenský rozval a rebelie. Na to reagovala Amerika coby nejbližší spojenec intenzivním tlakem na demokratizaci. Výsledkem je nesrovnatelně horší tyranie. Jako „bonus“ pak Spojené státy získaly namísto oddaného spojence až hysterického úhlavního nepřítele. S výjimkou islámského kléru a revolučních (rabovacích?) gardistů prodělali svorně všichni. Západ v čele s Amerikou, sousedé, nejvíce pak národy žijící v Persii. Jak ale dokládají nedávné události spojené s „arabským jarem“, poučení z iránského krizového vývoje si nikdo k srdci nevzal.

Diskurs na téma Blízkého a Středního východu, probíhající především v Evropě, je hodně odtržen od reality. Zejména pokud se Izraele a izraelsko-palestinského konfliktu týká. Probíhá tak trochu pod mottem, jsou-li fakta v rozporu s idejemi, tím hůře pro fakta. Pečlivě skrývané prastaré protižidovské resentimenty tady mohou vybublat na světlo boží, halíce se cudně do ušlechtilých převleků. Tradičně se tu projevuje Anglie. Balfourova deklarace byla kdysi účelovým výkřikem, jenž měl v nelítostné světové válce naplnit utilitární cíle. Od té doby se hrdý Albion koncentroval na pragmatickou spolupráci s arabským světem, skousnul i typy, jako byl velký jeruzalémský muftí, osobní to přítel Himmlerův. Nakonec i Násir tvrdil za druhé světové války, že Hitler je jediným řešením. Zajímavá je odpověď na otázku, kteří že z britských premiérů byli proizraelští. Tedy byli výjimkami. Churchill, Thatcher, Blair. Kromě ale těchto tří, byl v posledním století některý z prvních ministrů takového formátu, aby si na něj ještě dnes někdo vzpomenul? Dnešní Londonistán ale bojuje s úplně jinými problémy. Leccos napoví přemoudřelé a rádoby „vyvážené“ články i tak seriozního periodika, jakým je časopis Economist (a jež čas od času přetiskuje Respekt).

Izrael ale je, ať si kdo chce co chce říká, jedinou skutečnou demokracií na Blízkém a Středním východě. Právě poslední události jsou dokladem i toho, že na tomto faktu se hodně dlouho ještě nic nezmění. V souvislosti s izraelskými volbami stojí i za to, podívat se na tamní volební systém a porovnat jej s naším. Izraelský model reprezentuje ryzí poměrný systém, kdy strany získávají mandáty již od dvou procent hlasů. Celý stát je pak jedním volebním obvodem. Pestrá sestava v Knesetu tak nutí k složitým vyjednáváním, kompromisům a koalicím. Jinak řečeno ztěžuje vládnutí. Což je za normálních okolností pro ovládané ta nejlepší zpráva. Naopak český model je spíše karikaturou poměrného typu. Tzv. většinové prvky se skutečným většinovým systémem, jenž taky má své nepopiratelné klady, nemají pranic společného. Pouze kdysi rozhodující partaje zpotvořily a zkřivily systém, až se stal popřením rovného hlasovacího práva. Porovnejme kupříkladu procento, které je třeba získat na mandát v karlovarském a středočeském kraji. I ona pětiprocentní hranice, sama o sobě dost vysoká, se nezřídka stává pustou teorií (viz liberecký kraj před sedmi lety, poslední městské volby v Praze, a tak dále). Toto srovnání, ale paradoxně i to, jak se špičkoví izraelští politici nezřídka dostávají za mříže, leccos napoví o kvalitě demokracie jako takové.

Fareed Zakaria (článek v posledním Respektu) tak trochu objevil Ameriku, ale zaplať Pánbůh za to. Konečně opět zaznělo, že svobodné volby (a tedy demokracie) nejsou zdaleka tak důležité jako vláda práva. Právě to aplikoval na arabské země, které o demokracii nanejvýš jen kdesi slyšely. Paul Johnson toto nekompromisně tvrdil už před mnoha lety. Tehdy mu nikdo nenaslouchal. Najde se někdo nyní? A vyvodí z tohoto hlavně patřičné závěry? Izrael ještě dlouho, dlouho bude jedinou demokracií i trvalým spojencem Západu na Blízkém i Středním východě. Trochu té svobody by ale sneslo i jeho širší okolí.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama