Reklama
 
Blog | Josef Ježek

Kalná středa jedenadvacátého

Jedenadvacátého srpna 1968 byla středa. Probuzení do kalného jitra bylo pro naprostou většinu československých občanů šokující. Probudili se v okupované zemi. Pár spoluobčanů či spíše „spoluobčanů“ bylo vědoucích, pro určitou, tehdy nepříliš velkou část populace to představovalo ulehčení. Naprostá většina se však postavila proti okupantům. Toto rozhorlení i národní jednota vydržely asi tak týden. Finální zlom pak představoval 21. srpen 1969, kdy byly demonstrace zlikvidovány domácími silami, s neuvěřitelnou brutalitou. A poté nastaly dvě dekády normalizace, hnití, úpadku.

Čtyřiadvacátého února letošního roku byl čtvrtek. V ten den ruské hordy napadly sousední Ukrajinu. Očekávaly asi zhruba stejný průběh jako před třiapadesáti a půl lety. Možná pár výstřelů, snad i lokální odpor, jinak ale vnitřní zhroucení protivníka a tichá akceptace ruské svrchovanosti, ať již v té či oné formě. Jenže tady narazila kosa na kámen. Ukrajina od poslední ruské invaze před osmi lety udělala neuvěřitelný pokrok. Vybudovala prakticky z ničeho armádu. A postavila se bestiálnímu agresorovi čelem. I rozpatlaný, upadající Západ se vzchopil. Ne tak, jak by bylo třeba, ale aspoň takto. Pomoc, již poskytuje Ukrajině, je pro ni otázkou přežití. A po půl roce je válka v podstatě v patové situaci. Což je realisticky řečeno úspěchem Ukrajiny. Rusko, obtěžkané nyní sankcemi, které – ač nedostatečné – počínají postupně působit. Rusko, tak jako tak zoufale zaostávající země, prohlubuje svůj úpadek. Rusko, čelící dlouhodobé demografické krizi, je teď navíc zatíženo masivním odchodem mozků. Prostě Horní Volta s raketami, jež se ve vypočitatelné době stane prakticky muslimskou zemí… Oproti tomu Ukrajina, nyní totálně devastovaná, se po válce díky očekávatelné masivní podpoře rychle postaví na nohy. (Tak trochu ẚ la Západní Německo.) A Putinovi se možná podařil nechtěný kousek, vytvořil či dotvořil ukrajinský národ jako takový. (Nic nového pod sluncem, takový rakouský národ se ustavil fakticky až po druhé světové…)

Srovnání obou událostí dopadá pro nás katastrofálně. Sice jsme si nějakou dobu broukali, jací že jsme to kabrňáci, jak jsme to ukázali celému světu, záhy se ale ubohost našeho konání vyjevila v plné nahotě. Zjednodušeně by se dalo říci, svoboda pro nás nebyla a není žádnou hodnotou, nejsme ochotni za ni bojovat, něco pro ni obětovat. A tak si ji holt nezasloužíme. A pokud ji vnějším řízením okolností získáme, strašně snadno ji zase ztrácíme… Osmašedesátý tak je repeticí osmatřicátého. Lid, lépe řečeno lidé, sice projevil odhodlání a v prvém případě i ochotu bojovat, nebyl si ale schopen vygenerovat vůdčí osobnosti, elitu, jež by ho do konfliktu vedla. A naopak se nechal strašně snadno ukonejšit tím, že kapitulace bez boje byla vlastně tím nejrozumnějším řešením. Oproti nám Ukrajinci nezaváhali a čelí neuvěřitelné brutalitě a ruskému velmocenskému sadismu. A čelí – nutno dodat – úspěšně. Samozřejmě nemůžeme přehlížet podporu ze strany spojenců, najmě Spojených států. Evropa je na tom velice výrazně hůř, její slabost a rozklíženost nyní křičí do světa. Bez této pomoci by Ukrajinci asi sotva měli šanci. Ale bez jejich odhodlání by byla jakákoli vnější pomoc k ničemu. A tak se vytvářejí základy, na nichž bude možno následně stavět novou společnost.

Srovnávat můžeme i vnější reakce na obě události. V osmašedesátém jsme se stali tečem sympatií většiny světa. Což se mimo jiné projevilo i na ochotě přijímat naše emigranty. Zaplať Pánbůh za to. Jinak se ale jednalo o podporu toliko verbální. Ostatně v poměrech studené války a nezpochybnitelného faktu, že jsme skutečně nechtěli z ruské ohrádky uprci, to ani jinak nešlo. Alternativou by mohla být světová válka.  A že se nám z ruského chomoutu nechtělo ani náhodou, o tom svědčí i tehdejší vystoupení různých reformistů, jakými byli Zdeněk Mlynář či František Kriegel. Mimochodem, v únoru osmačtyřicátého šéf pražských lidových milicí, komunistické to obdobě SA. Jen si připomeňme onu bájnou čtyřku, již Mladý svět zpodobnil coby čtyři mušketýry. V čele váhavý aparátčík, jemuž sice zachutnala popularita, jenž ale v sobě lásku k SSSR, kde ostatně vyrostl, nedokázal přerazit. Hlava státu, hrdina i velezrádce v jedné osobě. V osmačtyřicátém pomohl účinně při bolševickém převratu, v osmašedesátém pak naopak okupantům k prvotní normalizaci. Předseda parlamentu, jenž se ještě rok předtím bezelstně v rozhlase holedbal, jak v pětačtyřicátém pomohl zabránit osvobození Prahy Američany. A předseda vlády, v padesátých letech předseda KNV v Ostravě, za Novotného ministr energetiky a pak předseda Státní plánovací komise. Jenž posléze neváhal naplivat na vše včetně sebe, jen aby se zachránil, což se mu ale stejně nepovedlo. Tři z této čtyřky se podepsali i pod pendrekový zákon. Všechno pravověrní komunisté, poslušní straně. Všechno to osoby, z nimž by se slušným lidem mělo dělati špatně od žaludku. A za tyhle by se měl někdo angažovat? Srpnová okupace se tak stala jen drobnou nehodou na cestě k détente, jak se vyjádřil Lyndon Johnson či snad Couve de Murville.

Oproti tomu se Ukrajině dostalo praktické pomoci ze strany Západu, zejména pak anglosaských zemí. Vůdčí země EU, Francie či Německo, toť spíše přehlídka trapnosti a ubohosti. Naopak v postoji k Ukrajině a východnímu konfliktu bezkonkurenčně excelovali Poláci. Ale ani česká vláda, Češi, se nedali zahanbit. (Kdyby tak šla naší vládě domácí politika takhle, to by byla radost…) Tak trochu legrační byli někteří levicoví aktivisté, novináře nevyjímaje, když porovnávali postoj Čechů k masivní ukrajinské imigraci a migrační vlně z muslimských států před pár lety. Jen tím dokládají, že postrádají jakékoli civilizační ukotvení v našem slova smyslu. Ukrajinci mohou býti dlouhodobým přínosem pro naše nejen hospodářství. Čím by byli muslimští Arabové a další podobní, to můžeme vidět letmým pohledem za hranice, do nejvíce postižených zemí. Úvaha, že by příští Evropa stála na těch spíše východních zemích i na Anglii, ta je v této chvíli fantasmagorická. Co ale bude za pár let, nemůže právě odtud vzejít obroda upadajícího kontinentu? Pravděpodobné to není, možné je ale všechno.

Ukrajina určitě nebyla příkladným státem a ani společností. Masivní korupce, nefunkční stát. Nyní ale má šanci, dost možná daleko větší, než si lze představiti. v této chvíli. Jako budoucí člen NATO bude mít cenu zlata. A disponuje i leaderem, skutečným leaderem, což je samo o sobě neskutečně důležité. A my? Podivujeme-li se nad naším dnešním marasmem, nemůžeme se nevrátiti do roků 1938 či 1968, o třetí republice ani nemluvě. Cesty z tohoto chléva ovšem nevidět. Jednoduše řečeno, stále nás dohánějí průšvihy a selhání naší nedávné minulosti. My světlo na konci tunelu zatím nevidíme.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama